| Balík na Moravu - Ochotný taxikář - Vejce bez žloutků - Akademie sprejového umění
Kornelie připravila velkej balík pro svou sestru Božku na Moravu, Byly to samý kompoty.
„Proč jim posíláš samý kompoty, když maji tak velikou zahradu?“ zeptal jsem se opatrně svý ženy, abych ji nepopudil.
„To jó, to maji,“ odpovídala nedůtklivě, „ale ten náš švagr Ládínek říká, že kompoty ode mě jsou lahodný.“
Balík musel vážit hodně kilo. Nahnul jsem se ke straně jako větev nad vodou.
„Tohle nemůžu na poštu donést,“ stěžoval jsem si, „je to hrozně těžký.“
Kornelie uchopila balík a s funěním jej pozvedla na prsa a položila mi ho na záda.
„Ták, Emánku, a drž ho pevně, jako nosičí, co choději do hor.“
Udělal jsem krok ke dveřím, ale nemohl jsem se pokrčit v kolenou. Rupalo mi v nich a skřípalo.
„Dělá se mi špatně,“ zachrčel jsem.
Sundala mi balík a celá zadejchaná si sedla vedle mě na otoman. Kornelie si vždycky věděla se vším rady a tak i tentokrát si rady věděla. Znenadání čile vyskočila:
„To je úplná prkotina,“ tleskla radostně dlaněma.
Za chvíli přišla ze špajzu se starým kufrem. Vzala starou šamotovou masu na vymazávání kamen a naložila ji do kufru.
„Ták, Emane, a teď to budeš mít vyvážený, aby ti to neničilo páteř,“ usmála se na mě. „Kufr s tím sajrajtem někde vyhoď. Né do lesa! Na skládku. Jsme slušný moderní lidi.“
Musel jsem uznat, že to byl dobrej nápad. V jedný ruce jsem měl balík s kompotama a v druhý ruce jsem nesl kufr se šamotem. Šel jsem rovně, ale ruce se mi prodlužovaly k zemi. Na poštu jsem došel zpocenej jako kůň. Tibor Janda jel celou cestu za mnou s koňským povozem. Několikrát jsem na něj zavolal:
„Hej, hej, dobrý člověče, pomozte mi s balíkem.“
Ale dělal, že neslyší. Když jsem se zastavil, čekal na mě a když jsem se dal do chůze, rozjel se taky. Napínal mě na skřipec, jak se říká. Před poštou práskl bičem těsně u mý hlavy a zakřičel:
„Rákosi, pomlouval jsi mě a šatník, kterej jsem ti prodal. Zničil jsi zrcadlo, do kterýho se koukala moje dobrá babička.“ 
Odjížděl a smál se jako blázen.
Půl hodiny jsem chytal dech. Potom jsem vykročil k poštovní přepážce. Silná, zamračená ženská, který lidi říkali Rekomando, nalepila na balík různý cedulky - Pozor křehké, Pilné, - vyplnila za mě průvodku a osopila se na mě:
„Takovejhle balíků denně pět a vstoupim do stávkový pohotovosti.“
Padesátnik, kterej jsem jí nechal jako diškreci, mi hodila zpátky.
Z pošty jsem vyšel nalomenej jako závora. Zrovna, když jsem vykročil domů, zarazilo mě volání:
„Ten kufr si vemte! Tady není úschovna ani smetiště!“
Bába koukala z okna domu, před kterým jsem postavil ten šamotovej kufr. Teprve teď jsem si všímnul, že jsem kufr postavil akorát k ceduli - SKLÁDKA ZAKÁZÁNA pod pokutou 5000 korun -. Vlekl jsem kufr a nevěděl co s ním.
„Kvůli pitomejm kompotům pro Ládínka si strhnu hřbet.“
Zabrzdilo u mě auto.
„Chcete, já vám ten kufr odvezu?“ ptal se mladík z toho velkýho silnýho auťáku.
„To jste moc hodnej,“ pochválil jsem ho a on naložil můj kufr do auta. Objížděl vesnici a tak jsem se ho zeptal, proč nejede rovně.
„Musím najezdit nějakej ten kilometr,“ smál se.
Kouřil mi pod nos až se mi dělalo špatně.
„Zastavte, prosím vás,“ požádal jsem, „musím si odskočit za roh, mám potíže s prostatou.“
Zastavil a já jsem se schoval za boudu, ve který byl dřív záchodek, pozdějc trafika a teď tam bratranec narkomana Vonderky prodává a vyrábí trpaslíky pro kolemjedoucí německý turisty. Taxikář několikrát zatroubil a potom odjel, až za ním lítal písek. Konečně jsem někoho taky napálil. Ale svědomí mě začalo leptat. Tohle se přece nedělá. Za to, že kouřil. Měl jsem mu říct:
„Pane, prosím vás nekuřte, já mám špatný průdušky!“
Tumlovice nejsou zas tak dlouhý. Za chvíli jsem stál před naší chalupou. Nikdy jsem nepochopil, jakej je rozdíl mezi domem a chalupou. Kornelie ukázala do chodby. Stál tam kufr.
„Co tu dělá?“ divil jsem se.
Usmála se:
„Hlupáčku, zaplatila jsem tomu taxikářovi sto deset korun za dovoz do domu.“
„Jak poznal, kde bydlíme,“ divil jsem se znovu.
Kornelie mi sáhla na čelo.
„Jak? Vždyť je to Adolf Pikart, vedle z baráku. Brácha Žofinky.“
Kroutil jsem hlavou:
„Vždyť neměl fousy.“
„Shořely mu,“ dala si ruce v bok Kornelie, „dělali si na zahradě -báprtjů-, nebo jak se tomu opékání buřtů a masa říká, obrátil se vítr a Ádínek byl bez fousů!“
O kufru se už nezmínila. Před půlnocí jsme kufr vzali společně a odnesli jsme ho k zahradě Vitoušovic. Mladej Vitouš se učil sklenářem a ze vzteku, že bude celej život zasklívat okna, tak je prakem rozbíjel, kde se dalo. Nechal si od těch svejch kámošů říkat Skleněnej fantom. Dali jsme kufr s Kornelií těsně před dveře, který se otvíraly ven do ulice. Kornelie na kufr napsala křídou - Z AMERIKY OD BUŠE SPREJE LUMPA VITOUŠE! - Začal štěkat Vitoušovic dobrman, a tak jsme s ženou prchali domů. Když jsme si dali každej panáka bromexínu a odkašlali, zeptal jsem se Kornelie:
„Mohla bys mi říct, proč jsi tam napsala, na ten kufr tu větu?“
Kornelie vytáhla noviny.
„Je vidět, že nesleduješ, Emane, světový dění,“ ukazovala do novin a četla:
„Prezident Buš nechce vydat zákaz sprejů.“
Nerozuměl jsem a tak mi Kornelie dál vysvětlovala:
„Ovzduší naší planety je řídký a ubejvá kyslíku, víc pálí slunce a je tu víc a víc tepla. Dělaji to spreje.“
Přikývl jsem, abych nenaštval ženu. A sám poznamenal:
„A hlavně sprejema se malujou pitomý obrázky, který ničeji lidem domy.“
Kornelie přikývla:
„A lump Vitouš je šéfem tý sprejovací party! Štětí se, že má ASU.“
„Co to je?“
Kornelie chvíli přemýšlela: „Akademie sprejového umění.“
Ráno jsme poznali, že mstít se se nevyplácí. Kolikrát to postihne nevinný lidi. Mašek, co měl dřevěnou nohu a jeho syn Valibuk čistili na svým nově omítnutým domě šílený čmáranice.
„Kdo vám to udělal?“ ptala se nesměle Kornelie. Valibuk se rozhlédl a tiše odpověděl:
„Kdo asi? Vitouš a jeho parta.“
„A to nám dali ještě přede dveře kufr plnej šamotu,“ stěžoval si Mašek.
„Sousede, my vám pomůžeme,“ nabídla se Kornelie a tak jsme do večera čistili malůvky.
„Ten kufr odneseme,“ loučila se má žena. Mašek děkoval a Valibuk nám dal na památku obrázek letadla. Kufr jsme odnesli domů. Byl jsem ztahanej jako dělnik z lomu. Kornelie udělala čaj a topinky se sýrem. Taky usmažila vajíčka bez žloutků.
„Abysme neměli zúžení cév,“ jako vždy připomněla.
„Co s tím kufrem?“ zeptal jsem se před spaním.
„Co by?“ slyšel jsem jí z chodby.
„Je lepší, když nám tíží podlahu, než kdyby nám tížil svědomí.“
Než jsem usnul, myslel jsem na to, že má žena Kornelie je chytřejší než ty namalovaný koktykecky z televize. Ono to blbý malování na zdi naší vesnice neskončilo. Naopak pokračovalo. Důstojný pán Dušan, který přijel z Chicaga na návštěvu k našemu panu farářovi Libovi, zůstal stát jako solnej sloup. Na zdech našeho po padesáti létech barevně omítnutýho kostela sv. Patrika se objevily tak divný čmáranice, že americká církevní osoba začala mumlat pro sebe. Možná, že nadával. My s Kornelií a se sousedy taky.
„Zničili všechnu tu krásu,“ rozčiloval se kovář Landa, „pazoury bych jim dal do výhně a připálil!“
Kostelník Příhoda řval:
„Chtělo by to na hranici. Hezky pod nima škrtnout zapalovačem a frrrrr.“
Důstojný pán jej okřikl:
„Nejsme ve středověku, kostelníku Příhodo, jsme v demokratickém státě. Výchovou se musí na nezbedníky!“
„Já bych jim nasekala prdel řemenem, namočila je v asfaltu, posypala péřím a museli by všechny ty blbiny mazat z domů,“ připojila se učitelka Piskorková, která byla pověstná svou neúprosnou nenávistí k učitelskýmu povolání a k učení Honzy Komenskýho.
„Jediný obrázkový písmo je, zmalovat jim zadky!“ dodala Piskorková.
Policajt Kučírek přivedl odpoledne Vitouše a Kubíka. Měli umazaný ruce a šaty od sprejovejch barev. Kubík drze tvrdil:
„Neničíme zdi naší a přilehlých vesnic, ale zdobíme je. Jsou fádní a když je něco moc všední, lidi dělaji sebevraždy.“
Vitouš přikývl a povýšeně začal svou řeč:
„Chceme aby lid byl veselej, a né smutnej. Určitě to zvýší cizineckej ruch.“
Starej Vitouš, kterej bejval zápasníkem, chytil svýho synka za límec, zavolal lakýrníka Baráška a Kubík i Vitouš museli po vesnici smazávat svý dílo. Vitouš provolával divný řeči:
„Kde stát začne útočit na umělce, tam začíná diktatůra! Začne to pálením knih, zavíráním mudrců a inteligentů a potom přijdou ostnatý dráty!“
Kornelie, která se zájmem chodila vesnicí za těma dvěma umělcema, mi večer vyprávěla, že oba tvrdili, že chtějí bejt zviditelněný. Že prý se jim pošlapává osobní individualita. Že prý by zakrněli a národ by přišel o otevřený hlavy, který by mohli ukázat světu, že tady máme schopný mozky. Druhej den odvezli Vitouše do nemocnice. Na zahradě si chtěl uříznout tupým nožem ucho.
„Já jsem, vy vesničtí burdové, Vincent van Gogh a vy to nevíte!“ křičel z auta.
Ale taxikář Adolf Pikart mu pohrozil pěstí a Vitouš byl zticha. Když jsem řekl Kornelii, že by se takovýhle klucí měli izolovat od slušnejch lidí, chvíli mlčela a pak mi řekla:
„Emane, přemejšlíš vůbec? Jsou to děti! Přejde je to. Museji se potrestat, ale nemůžeš je hned na začátku života dát mimo nás. A vůbec, jsme my slušný? Podívej se kolem sebe. Samej gauner, zlodějny, podvody, politikaření a nikdo z nich nemaluje sprejem po zdech. Těm bych zmalovala ty prdele. Ty škoději lidem v celý zemi víc než ty magoři, co stříkaji na zdi barvou abstrakci.“
„Co je to ta abstrakce?“ nechápal jsem.
Kornelie musela zřejmě moc přemejšlet. Ale odpovědi jsem se dočkal.
„Abstrakce, to je, to je, když je něco na zdi, nebo na plátně, nebo jinak zpracovaný, není to nic, nikdo tomu nerozumí, ale všichni dělají, že tomu rozumí a ještě za to dávaji peníze.“
„Takže, Kubík a Vitouš, by mohli vydělat milióny,“ přikývl jsem, „dneska to zbohatlíci kupujou.“
Kornelie se zamyslela:
No jó, ale nemůžou si kupovat, zeď z kostela nebo zeď pod mostem. A taky by musel o nich někdo, kdo je vlivnej říct, že jsou umělcí.“
V noci nás vzbudilo zaržání. A nejen nás. I Pikartovic a Klimešovic. Arthur stál v ulici a naříkavě ržál. Občas kopýtkem zahrabal. Vyšel jsem ven v podvlíkačkách a dal jsem mu náruč sena. Nažral se a odklusal směrem ke kostelu sv. Patrika. Vitouš se vrátil z nemocnice. Dozvěděli jsme se, že se změnil k lepšímu. Doktorka, která mu šila ucho, mu nabídla, aby vymaloval chodbu na dětským oddělení. Malý děti byly nadšený.
„Vidíš,“ říkal jsem Kornelii, „asi tý abstrakci rozuměji jen děti.“
Starej Klimeš si nechal vytisknout navštívenky - Arno Vitouš, otec malíře nástěnných obrazů -. Vitouš se pohádal s Kubíkem a stali se nepřáteli. Vitouš se stal taky nepřítelem všech sprejerů. Nechápal to nikdo.
„Z pytláka je nejlepší hajný,“ prohlásila Kornelie, „bojí se konkurence a tak jí dělá tu antireklamu.“
Nerozuměl jsem. Kornelie do tý nový doby viděla lepší než já. Připadal jsem si bezmocnej a odstrčenej. Ale jen chvíli. Vždyť nemusím chápat všecko. Umím sekat dříví, sekat kosou, umejt nádobí, našroubovat žárovku, číst noviny a anglicky umím říct -heloubejby a oukej. Naučil jsem se to od Ríši. Docela se mi po něm stejskalo. Na
nočním stolku u postele Kornelie jsem našel pod vyšívanou dečkou s hradem Křivoklát otrhanou fotku Ríši. Kornelii jsem to neřekl.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
