PhDr. Zdeněk Karel Slabý (nar. 9. 6. 1930) byl ve válce ve Foglarově oddíle Hoši od Bobří řeky (ve "Dvojce"). Již jako dospělý intelektuál za sebou pak zanechal mnoho práce jako redaktorem nakladatelství Albatros (od roku 1958) a časopisu Zlatý máj (1958-1971, 1989-1990).
Se svou paní Dagmar Lhotovou napsal zatím PĚT knížek o kocouru Vavřincovia jeho (třech) přátelích, první dvě z nichž i zdramatizoval.
Až dodnes vydal přes padesát titulů a desítky překladů, a to v soustředění na dětské čtenáře. Oni to často neví, pravda, a tak to dnes chodí, ale stále je jejich guru.

S Ladislavem Dvorským vydal i Dětské anekdoty (1971) a sám uspořádal pohádky mnoha rozličných zemí (Třicet stříbrných klíčů, 1971, Světové pohádky, 1975). Mj. sestavil čítanky pro školy, a to včetně té Milostné (1995). Už několika generacím zůstává Zdeněk Slabý i geniálním autorem kultovních a svým způsobem dávno již postmoderních knižních titulů Tři banány, Bukukururuna či Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít. Posledně zmíněná knížka právě vyšla ve vylepšeném vydání.

Je také – i ve spolupráci se synem - aktivním teoretikem hudby. Četná díla Z. K. Slabého byla přeložena do řady jazyků a existují v zahraničí v mnoha vydáních, a těchto vydání je vlastně víc než těch našich.

Nemám rád druhé díly, pokud jsou ty první uzavřeny a pokud si sám námět pokračování nevynutí; jinak vzniká nastavovaná kaše. Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít (v německém znění Der Märchendetektiv Nickel Pumper) patří k mým pokusům o literární spolupráci s dětmi. Tím prvním byly Pohádky bez konce, otiskované v časopise Mateřídouška a obesílané skutečně tisíci dětí. Škoda, že po skončení akce nevydala Mladá fronta knihu Pohádky s mnoha konci, která mapovala zcela originálně dětskou fantazii, ač vydání původně chystala.

Ano. Když jsem pochopil, že nebude realizována podoba, která by zprostředkovala mnohotvárnost dětské fantazie, uvítal jsem nabídku, aby vyšly alespoň původní náměty k provokování této fantazie (ostatně na tyto náměty, přeložené v dětských časopisech jiných zemí, reagovaly tehdy i gruzínské a italské děti a porovnání s našimi bylo víc než zajímavé). S českým vydáním souvisela jedna drobná, avšak charakteristická příhoda. Mezi mými nedokončenými pohádkami byla i ta O učené huse, ve které vystupuje taky husák s malým há... Ta musela být z knížky vyeliminována.

Základem byl nápad: pohádková detektivka, v níž by spolu s autorem (otiskoval jsem ji anonymně) po „případech“ pátraly stovky dětí. Tak se i stalo a po každém pokračování jsem pročítal hory dopisů s návrhy, kdo je podezřelý, kde pátrat, proč se co událo, co můžeme čekat a podobně. Takže jsem nemohl mít předem určený plán, ale pouze poutavé a nosné východisko. V dalším rozvíjení příběhů jsem se tedy skutečně nechal inspirovat čtenáři, kteří děj i postavy vzali za své. Poláčkova Edudanta a Francimora mám velice rád, prosazoval jsem proti mínění nakladatelských redaktorů jeho vydání ještě v době temna, ale nebyl mou inspirací, nápad s Hostivítem i jeho rozvíjení, to vše bylo původní.

Obojí je naprostý omyl. Předně: nemít rád hejkaly není rasismus, nýbrž stanovisko. Stejně tak nemusíte mít rád třeba šlejšky. A s tím Foglarem: to je dlouhodobě propagovaný názor, který má Foglara degradovat (používali ho hlavně komunisté). Nazýval sice Dvojku „královstvím chlapců“, ale do tohoto království měl přístup každý, kdo se chtěl slušně chovat a činně se zúčastnit oddílového programu. Samozřejmě by tam neměli místo dnes tak početní mladiství zloději a vrazi. Ti se přece ze společnosti vyčleňují sami.

Nemyslím si, že autoři, kteří nemají vlastní nápady, by něčím přispěli dětské literatuře. Zažili jsme jich a zažíváme dost a dost, je ovšem otázka nakladatelů, zda odhalí jejich odvozenost či zda ji považují za přednost. Spíš bych byl rád, kdyby se příběhů „zmocnil“ někdo z televize a realizoval cyklus ve večerníčcích nebo v nějakém obdobném seriálu. Myslím, že se to přímo nabízelo a nabízí.

Plánek i mapu jsem si nachystal už předem proto, abych se v Čapím Nůsku a jeho okolí vyznal. Nemělo to souvislost ani se Stevensonem, ani s Foglarem. Když píšu, neuvažuju, co od koho přejmout, snažím se být absolutně svůj, což bývá někdy k neprospěchu věci, protože současní nakladatelé většinou preferují věci známé, a tudíž podle nich prodejné.

Miloš Noll neilustroval pouze Hostivíta, ale i další mé knížky (Tři Karkulky, 1963, Tajemství oranžové kočky, 1968, O Ládíčkovi Ladičkovi a pěti princeznách, 1971, Mezi námi písmeny, 1974, pozn. IF). Měl jsem ve zvyku se s ilustrátory svých knížek posadit a prohovořit si pojetí. Tak například s Radkem Pilařem jsme koncepci Kouzelné knížky (vyšla pouze německy jako Das Zauberbuch und der verwandelte Zauberer, 1973) prozkoumávali při pobytu v Karlových Varech celý týden. Když jsem požádal Nolla o rozhovor, málem se urazil: „To nevěříte, že zilustruju knížku dobře?“ Odpověděl jsem, že naopak, že proto jsem ho také výtvarné redakci nakladatelství navrhl. Pak už neprotestoval. Pochopil, že mi jde vždy o symbiózu autora s výtvarníkem. Tak jsem se o to snažil i s dalšími. Ostatně byla to doba, kdy tvořila celá plejáda vynikajících malířů právě v oblasti dětské literatury, a měl jsem to štěstí, že mé knížky vedle Nolla a Pilaře ilustrovali například Helena Zmatlíková, Adolf Born, Jiří Běhounek, Olga Čechová, Květa Pacovská a další (v Japonsku třeba Yasuo Segawa, nositel první Grand Prix Bienale ilustrací Bratislava).

Malý princ patří k mému životnímu i literárnímu vybavení. Ale když člověk píše knížku, nepřipomíná si své umělecké lásky. Nadto Tři banány, to bylo po drobné knížce Pistole a cesta (1962) mé první dílo, kde jsem rozvinul svoji (domnívám se, že osobitou) poetiku, v níž už tehdy bylo možné najít prvky postmodernismu. Taky na mě kritička Literárních novin ihned prudce zaútočila, že jsem prý porušil a narušil všecky zákonitosti. Naopak knížka vyšla okamžitě i v Německu a Rusku, chystalo se i vydání italské (k němuž nedošlo, poněvadž umřel Gianni Rodari, 1920-1980, který knížku prosazoval) a jugoslávské. Animovaný film, který na základě knihy vznikl v Rusku, se k nám bohužel nikdy nedostal.

Je zajímavé, že jak Tři banány, tak Bukukururuna se staly pro část tehdejší mladé generace „kultovními knihami“, což jsem se dozvídal až mnohem později, když mí někdejší čtenáři dospěli. Porevoluční reedice Bukukururuny byla poněkud nešťastná jak ilustračně, tak celkovým vybavením. Snažil jsem se ji zachránit zdánlivě atraktivním názvem, ale málo platné: scházely tu vynikající ilustrace Radka Pilaře a slušná práce typografická.

Opět příliš krátké spojení. Ano, Tři banány a Bukukururuna jsou samozřejmě spjaty s mým otcovstvím, ale hrdinové těchto knížek jsou svébytní. Chřibská ovšem je tu uvedena zcela záměrně, protože tu máme dlouhá léta svoji chalupu a naše děti tu trávily čas od jara do podzimu a ve školním věku alespoň o prázdninách.

Jednoznačně věž v Českých Budějovicích, ve městě, kam jsem vždycky rád jezdil. Dívka z Černé věže měla obrovský úspěch v Japonsku (právě se Segawovými ilustracemi): vycházela tam deset let v neustálých dotiscích. Naopak ji odmítl můj tehdejší německý vydavatel, protože se mu jevila příliš „pedagogická“.

Když jsem napsal první kapitolu Tajemství oranžové kočky, dostal jsem nápad, jak by to dopadalo, kdyby pokračování vytvořil někdo jiný. Byla s tím spojena desetkrát větší práce, než kdybych knihu dopsal sám, protože bylo třeba každou část přeložit do několika dalších jazyků a z těch opět do češtiny, bylo nutno provést i drobné retuše, aby nové motivy nevystřelovaly pouze do slepých uliček, ale bavilo mě to – byla to nádherná literární hra, které se zúčastnili autoři, jež jsem znal z jejich tvorby nebo i osobně (s některými jsem se seznámil až po vydání knížky), konkrétně to byli Yoshitomo Imae z Tokia, Pierre Gamarra z Paříže, Sergej Baruzdin z Moskvy, Marcello Argilli z Říma, Jens Sigsgaard z Holte u Kodaně, Ahmet Hromadžić ze Sarajeva, Friedrich Feld z anglického Bexhillu, Otfried Preussler z německého Haidholzen a Ludwik Jerzy Kern z Krakowa. Předtím sice už existovaly obdobné literární hrátky, nicméně takto mezinárodně pojaté, s dětským adresátem a s výsledkem provázaného detektivního příběhu nikoli. Tajemství vyšlo v Preusslerově překladu v němčině (získalo ocenění, mělo osm vydání, zatímco u nás pouze jediné), vyšlo i v dalších jazycích, i v takových, jimiž nebyli autoři zastoupeni, pouze v Rusku nemohla kniha vyjít, protože moje jméno i tam blokoval náš Svaz spisovatelů, takže tam k vydání došlo až po „perestrojce“.

Meluzínka Minka je o něčem jiném. Nešlo tu o celistvý děj, napsal jsem dva příběhy s ústřední postavou meluzínky z Meluzemě, ty pak redaktorka Lidového nakladatelství rozeslala osmnácti autorům, českým i slovenským (Ota Hofman, Václav Čtvrtek, Ľubo Feldek, Ján Navrátil), ale především opět zahraničním (vedle oněch, které známe z Tajemství, to byli třeba Josef Guggenmos, James Krüss, který knížku pak přeložil do němčiny, Wiktor Woroszylski, Mira Lobeová a především Ovsej Driz, který svůj příspěvek pojal jako poetickou závěť). Jak jsem napsal jménem Minky do úvodu k nádherně vypravené knize: „Kdyby bylo po mém, nazvala bych ji Jak mě kdo vidí – protože každý z autorů o mně píše, ale úplně jiný příběh.“

Snažil jsem se vždy, když jsem pořádal nějaký sborník, ať už šlo o výbor z tvorby autorů někdejší Jugoslávie Bílé vrány (1975), nebo o soubor japonských moderních pohádek Modré vánoce (1975), aby nešlo pouze o souhrn dostupného materiálu, ale abych něčím ozvláštnil a obohatil celkovou koncepci. S tím souvisel osobní kontakt se spisovateli, jež jsem si pro tu kterou antologii vytipoval. Třicet stříbrných klíčů (s podtitulem Moderní pohádky z celého světa) je prototypem takové publikace už rámcováním knihy Úvodní pohádkou o kouzelníku Petru Petrtýlovi a ztracených klíčích, trojicí různě zaměřených oddílů, ale především volbou zajímavých autorů, tehdy u nás neznámých, jako byla holandská spisovatelka A. M. G. Schmidtová. Nejvíc jsem si cenil, že mi pro Klíče poslali někteří autoři původní práce v rukopise, tak Gennadij Cyferov Maličkého obra nebo Pierre Gamarra Eiffelovu věž v Praze.

Onoho času byl kreslený seriál skoro tabu, přesto Mateřídouška vždy nějaký drobný komiks získala a otiskla. Vábilo nás však vymyslet seriál, který by na jejích stránkách vydržel dva-tři roky a který by si děti mohly zamilovat. Posadili jsme se tedy s Dagmar Lhotovou a s ilustrátorkou Věrou Faltovou, kterou jsme si zvolili, protože se nám zdála pro takový úkol přímo předurčena, a uvažovali jsme, probírali nejrůznější eventuality, zamítali jsme a opět navrhovali, až se nám objevila čtveřice kocour Vavřinec, rozmazlená psí holčička Otylka, prasátko Mojmír, snílek a básník, a neruda kozel Spytihněv. Výtvarnou podobu pak našim postavám dodala Věra Faltová. Nedá se říci, kdo přesně vymyslel co, takže ty postavičky jsou stejně Dagmar Lhotové jako moje. Když vyšlo jedno z prvních pokračování, obdrželi jsme rozhořčený dopis od rodiny z Podolí, že musíme seriál okamžitě zastavit, protože právě tato jména mají oni a my si z nich děláme legraci. Seriál nakonec nevycházel tři roky, nýbrž deset, děti si ony postavičky skutečně zamilovaly (navíc pak i se mstivou myší Julií a s psím zápasníkem Hubertem), nakladatelství přišlo s návrhem knižního zpracování, v průběhu doby přes nepřízeň kulturních mocipánů vyšlo těch knížek pět, byly o nich dokonce napsány diplomové práce, jejichž autoři viděli zřetelnou českou vývojovou linku Lada – Sekora – Faltová, a nakonec jsme se dočkali i reeditování v BB Artu.

Na plagiáty se nežárlí, k plagiátům může člověk cítit pouze útrpnost. Ostatně jsem ani Čtyřlístek příliš nesledoval, mojí doménou byla Mateřídouška, časopis, který byl v oné době skutečně na úrovni.

Pod edicí Pírka ptáka Ohniváka byla podepsána vynikající redaktorka Zdenka Mayerová (která stála i za vydáním Tajemství oranžové kočky či Meluzínky Minky). Ta se redaktorkou nestala, ta se jí snad narodila. Když v minulém roce v Německu získal cenu Bödecker-Kreisu redaktor Hans-Joachim Gelberg, chtěli pracovníci Kruhu zdůraznit význam redaktorů pro dětskou literaturu. Takovou cenu za celoživotní dílo by si zasluhovala i Zdenka Mayerová, neboť svoji práci brala jako tvůrčí. Zmíněná knížka Pan Sluníčko vyšla souběžně i v japonštině, mé překlady pro tuto edici mapovaly opět díla u nás neznámých autorů. Podobná levná knižnice u nás dnes chybí. Proč zanikla, to nevím, asi to souviselo s husákovskou nenormalizací.

Ano, byli jsme kamarádi. Jsem rád, že toto dílko (a film) vzniklo, protože lidická tragédie by měla být neustále připomínána. Jde o knížku autentickou, založenou na vzpomínkách dětí, zavlečených do nacistického Německa, tyto záznamy bylo ovšem nutno maličko doplnit, protože v oněch vzpomínkách byly drobné mezery. Rozdělili jsme si jednotlivé postavy, o nichž jsme psali, konzultovali jsme v Lidicích všechny texty. Konečnou podobu jsem dal Dětem s cedulkou já, aby nevyznívala dvojím zpracováním.

Naše klasické gymnázium v Kubelíkově ulici bylo přímo proslulé vynikajícími profesory, jako byli Vojtěch Jirát nebo Felix Tauer. K nim samozřejmě patřil i češtinář Vladimír Kovářík, který se nespokojoval s předepsanou látkou, ale každé pondělí s námi probíral literární novinky. Hodně mě tím inspiroval pro léta, kdy jsem se zaobíral literární kritikou. Nadto pravidelně sledoval, co jsem psal do Mladé fronty, Středoškoláka i jinam, pozval mě už jako oktavána do rozhlasu, šéfoval mi jeden čas v kulturní rubrice Mladé fronty a převedl mě i jako externistu do programové skupiny rozhlasu pro mládež. Byl nesmírně pracovitý a náročný k sobě i ke svým spolupracovníkům a něco naučil. Mne mezi jiným i to, že mikrofon je kamarád.

Jaroslav Seifert, bývalý žák našeho gymnázia, nebo Jan Drda s námi nebesedovali ve třídě, předstoupili před všechny žáky gymnázia v tělocvičně. A musím říci, že to byl vždycky svátek, protože spisovatelé pro nás tehdy, to byly idoly. Z dalších se pamatuju především na Edvarda Valentu, který mi napsal do knihy autogramů: „Přeji Vám svobodný život mezi slušnými lidmi.“ Což se mi nějak nepoštěstilo, ale doba už byla taková.

Především jsem si vážil autogramů spisovatelů, malířů a operních pěvců. Egon Hostovský mi jednou dal i dopis od Thomase Manna, aby moji tehdejší sbírku obohatil.

To souvisí s autogramy. Na jaře 1944 jsem přišel se spolužákem Jarem Valentou (sedávali jsme dlouho v jedné lavici - ale on pak, po roce 68, nevydržel ponížení komunistickými mocipány a raději dobrovolně odešel) do Melantrichu za Jaroslavem Foglarem, aby mi podepsal své knížky. Zapředl s námi rozhovor a pozval nás do dvojkařské klubovny. S oddílem jsem prožil nádherný tábor ve Sluneční zátoce (Šlo o tzv. Tábor strachu v létě 1944 navštívený německou policií a známý hrou Výprava na Yucatan, která dala později dokonce jméno foglarovce. Pozn. IF), ocitl jsem se tu v báječném kamarádském prostředí, poznal jsem, jak Jestřáb (skautské Foglarovo jméno) dokáže vymýšlet programy, které zaujmou, oplývají spoustou pozoruhodných nápadů a dovedou vyvolat pocit dobrodružství, tak důležitý pro dospívání. Samozřejmě se scházíme každého třináctého ledna i poté, kdy Jestřáb odešel. Stejně tak se „světluškami“ z Třiadvacítky, i když jsem měl určitou prodlevu zapříčiněnou úrazem před několika roky. Ale pevně věřím, že se na jejich příští setkání opětovně dostavím.

Tady je inspirace zřejmá: tábor u Bobří řeky. Pokoušel jsem se v tomto duchu vymýšlet co nejzajímavější náplň táborů – ovšem s ryze literárním a uměleckým zaměřením. Nebudu uvádět jména, protože nevím o všech členech Klubu a nerad bych někoho opomenul. Ale přinejmenším o dvou autorkách vyšlých knížek vím a je mi známo, že další pracovali a pracují jako novináři, televizní dramaturgové a podobně. Ale také jako bankovní úřednice nebo pracovnice cestovního ruchu. Není totiž důležité, v jakém povolání se uplatňují, ale že jim zůstal zájem o literaturu a že se spolu dodnes stýkají, protože v klubu našli podobné přátelské prostředí, jaké já jsem objevil ve Dvojce.

Zlatému máji (a vůbec nakladatelství Albatros, když jsem byl z redakce Máje odejit a stal se roku 1972 dramaturgem divadla a galerie Klub Albatros) jsem věnoval dvaatřicet let svého života. Když se někdo bude probírat ročníky časopisu, určitě pochopí, oč mi šlo: vytvořit fundovanou, zajímavou a čtivou revui o dětské literatuře a vůbec o umění pro děti a mládež. Ne vždy byla tato moje snaha chápána vedením nakladatelství, příčila se jim například foglarovská diskuse nebo široký záběr mezinárodní.
Domníval jsem se, že však právě úsilí o polemiku padni komu padni zvedá o Zlatý máj zájem a že spolupráce se zahraničními spisovateli a kritiky podporuje i jeho prestiž. Což se dařilo, včetně toho, že jsem dokázal získat ke spolupráci řadu našich výtečných spisovatelů od Adolfa Branalda po tehdejší mladé básníky, a byl jsem šťasten, že jsem se alespoň na čas mohl po sametové revoluci do redakce vrátit. Jestli se mi stýská? Cožpak si můžeme dovolit, aby se nám stýskalo po mládí a po letech zralosti, když nám bude úctyhodných osmdesát? Každý věk a každá činnost má své, dnes se soustřeďuji především na muziku a na koncipování druhého svazku Světa jiné hudby, který připravuji se synem Petrem (filmovým scenáristou, režisérem a hudebním publicistou, pozn. IF). A obnovení Zlatého máje? Nevěřím, že na ně někdo najde finanční prostředky ve státě, kde je podporování kultury v pozadí a kde málokomu jde o literární výchovu mladé generace.

Karel Konrád (1899-1971) mi napsal do jedné své knížky věnování „Zdeňkovi Slabému, z kterého bude jistě Silný“, ale nevnímal jsem své jméno jako adjektivum, nýbrž jako příjmení. A nezatoužil jsem je změnit jako třeba autor „bervířů“ Jiří Solar (1898-1981), který se ve skutečnosti jmenoval taky Slabý (jednou mě navštívil v redakci Zlatého máje a měl jsem jeho brevíř Půjde to, knížečku drobného formátu složenou z nejrůznějších optimistických citátů).

Televizní programy ničí bohužel takřka celou mladou populaci, protože násilí a plytkost ovládly obrazovku. Ale ve jménu takzvané svobody si mohou dovolit všechno. Záchrana je možná pouze v tom případě, až politikům nepůjde pouze o výhody a vzájemné šarvátky, ale i o výchovu příštích generací. Šanci zapůsobit by měli i rodiče – viz například dopisy německých matek do televizí, že budou bojkotovat reklamy uváděné ve filmech s brutálním násilím (čímž by podniky od reklam mohly upustit), nebo hnutí v Japonsku, kdy děti předčítají každý večer matkám ze svých knížek.

Nikdy není všechno ztraceno. Pokud dokážeme vytvořit ovzduší, které dá dětem nějakou „smysluplnou náplň“. A pokud přestaneme významné postavy naší historie degradovat, abychom je přizpůsobili naší malosti. Děti potřebují vzory, my jim je však nejen nedáváme, ale spíše odebíráme, a to je zlé.

Mými nejoblíbenějšími autory už od mládí byli a zůstali Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl, Karel Konrád, Karel Poláček a řádka dalších.

Rád si připomínám několikeré setkání s Otfriedem Preusslerem – například při frankfurtském knižním veletrhu, kde Thienemanns Verlag prezentoval první německé vydání naší Oranžové kočky, nebo v Praze. Nebo pobyt v Sarajevu, kde mezinárodní radu sborníku Děti světa hostil Ahmet Hromadžić jakožto ředitel nakladatelství Veselin Masleša. Těch zahraničních autorů by bylo víc – od francouzského Marca Soriana před holandskou Miep Diekman po dánského Jense Sigsgaarda či německého Benno Pludru.

Nedávám kočce přednost, pouze mne víc inspiruje neodhadnutelností své povahy a svého počínání.

Každý máme v životě určité předěly, kdy musíme uvažovat, jak dál. Horší je, když za nás uvažuje někdo jiný a zamezí nám, abychom dělali to, co považujeme za vhodné a potřebné. Obojí jsem zažil. Když se přede mnou otevírala možnost vědecké práce na filozofické fakultě a dostal jsem nabídku nastoupit do redakce Zlatého máje, zvolil jsem druhou možnost, protože mi od patnácti let bylo jasné, že chci dělat časopis. A nelituju toho. Má spisovatelská činnost nevyplynula z kritické praxe, nýbrž naopak: od patnácti-šestnácti let jsem psal pro dětské časopisy i pro studentské žurnály povídky, dva příběhy pro časopis Junák mi dokonce ilustroval František Tichý. Takže bylo pouze otázkou času, kdy začnu psát knížky pro děti.

Léta šedesátá mi byla v tomto ohledu docela příznivá a zdálo se, že se etabluju jako autor pro děti, který má svůj styl a svoji specifickou námětovou oblast. Pak ovšem přišla ona druhá varianta: mocenští páni po vpádu vojsk rozhodli, když jsem se nepodřídil, že jsem persona non grata a že mi zamezí téměř vše. Jeden čas se nesmělo moje jméno vůbec objevit ( i z reedice Poláčkovy Metempsychózy je vyradírovali) a nastalo nejrůznější kličkování, abych mohl něco vydat. Moc mě vždy dostihla a nepsaný zákaz mě přinutil hledat jiné oblasti uplatnění – od různých nakladatelství přes noviny a časopisy po rozhlas a televizi. Vše pouze dočasně, než „někdo“ zdvihl telefon. Tato druhá, mnohem delší etapa, zapříčinila, že moje autorské jméno vymizelo ze čtenářského povědomí a v současné době je neznají zřejmě ani v Albatrosu.

Ale nechci si stěžovat. V průběhu oněch let, kdy jsem směl redigovat Zlatý máj, jsem získal řadu přátel nejen doma, ale v řadě dalších zemí, a to považuju za nejcennější. V této oblasti a v těchto chvílích jsem si vyvzdoroval onen „svobodný život mezi slušnými lidmi“ a vzpomínám na ona léta s vděčností. Pokud bych však měl odpovědět otázku, zda je lepší být autorem pro děti nebo uznávaným spisovatelem pro dospělé, pak musím přiznat, že jsem nepochopil její smysl. Vždycky jsme usilovali o nedílnost literatury pro děti s celkem písemnictví, a na tom nic nemění fakt, že dnes opět pro děti vychází přemíra paskvilu a kýče. Záleží pouze na tom, zda jsme našli pozorné a zvídavé čtenáře a zda jsme v nich něco zanechali.