| Pokaždé, když jsem se pozdě odpoledne vracela domů, jsem uvažovala o situaci, do které jsem se zcela nečekaně dostala! Ale vlastní vinou, Martinko! okřikla jsem se vzápětí. Jak jsem pronikala do finanční problematiky firmy, uvědomovala jsem si stále zřetelněji kromě Viktorovy podlosti i svou dřívější bezmeznou naivitu.
Po kolizi s podvodným účetnictvím Viktorovy soukromé směnárny jsem se přestala o dění ve firmě vlastně zajímat. Hleděla jsem si dětí, těšilo mě, že i mou zásluhou ve škole patřily vždycky k nejlepším, zvelebovala dům, snažila se být svému muži, bohužel bez úspěchu, dobrou manželkou, a vůbec se nestarala, odkud se vzaly peníze, které jsem vybírala z našeho konta v bance. Luboš snil o tom, že časem nahromadí miliony a pak se od Viktora trhne a vytvoří si pouze svou, byť malou firmu. Byla jsem tak naivní a pohodlná, že jsem uvěřila jeho slibům, že zas tam vždycky nějaké peníze přihodí, abych měla na běžný provoz domácnosti. Možná že proto jsem si byla jista, že to tak bude do smrti! Ostatně ujišťoval mě o tom i způsob života, jaký jsme začali vést. Luboš jezdil ve výkonném moderním autě zahraniční značky, zaplatil mi cestu do Ameriky, vlastně nejen mně, ale i své milence!, stále mluvil o milionech, které s Viktorem obratně získají…
Poprvé jsem vystřízlivěla tenkrát, když jsem navštívila místní banku, abych Karlovi vybrala požadovanou částku na zakoupení těch dvou drahých strojů. Na kontě, které jsem dosud nikdy nekontrolovala, mi zůstalo pár tisíc. Byla jsem z toho přinejmenším vyděšená. Uvěřila jsem totiž Lubošovým sloganům o tom, že peníze se mají otáčet ve kšeftě, co s nimi doma v trezoru nebo na spořitelní knížce?! Hodiny strávené teď každodenně nad běžnou administrativou firmy mě z podobných iluzí naprosto vyléčily!
Stejně jsem však byla nepolepšitelná!
 Vždycky totiž, když jsem se vrátila, nabídla jsem mámě, že ji odvezu autem domů. Byla jsem jí vděčna za to, co pro mne a mé děti dělá. Většinou odpolední přepravu odmítala. Ráda se sama prošla městem, popovídala si se známými, zašla do svého párkařského stánku, který musela na čas opustit, nakoupila si běžné věci a pak teprve zamířila k domovu.
Snažila jsem se ve zbylém čase aspoň maximálně věnovat svým. Těm starším jsem se mohla zdát se svým mazlením až dotěrná, a když se vrátil z práce Karel, točila jsem se vlastně jen kolem něho, aby neměl pocit, že ho kvůli firmě zanedbávám.
Přesto jsem udělala kolosální chybu: svěřila jsem se mu se svými problémy!!!
Zpočátku mi trpně naslouchal, dokonce měl i poznámky k jistým mým úvahám nebo záměrům. Ale po několika týdnech už mě pokaždé, když jsem se rozhovořila o vážné situaci ve firmě, mrzutě odbyl, že je to moje věc a ať ho s tím neunavuji.
Pouze jednou, když jsem zase začala, zpozorněl! To když přeslechl, kolik činí celková částka našich pasív. – Jak velký že máte dluh?! zeptal se a zatvářil se dost zlobně.
Zopakovala jsem mu znovu částku, k níž jsme s Podolanovičem došli.
Sarkasticky se zasmál: - Tak to jste hezky v prdeli! Potom se ode mne obrátil ke stěně a předstíral, že na něho jde spaní.
Ve velice krátké době změnil své chování ke mně i k mým dětem. Opravdu se s ním něco dělo! Byl najednou nedůtklivý, podrážděný, kvůli maličkosti se každou chvíli rozkřikl na Patrika nebo i na mne. Nebyl spokojený s večeří, s televizním programem, s vládou a politickými stranami, se svými zaměstnanci, se způsobem, jakým se mnou Denisa hovoří.
Naléhala jsem na něho, aby mi vysvětlil, proč se tak ošklivě chová, vždyť od něho ve svízelném údobí života, které právě prožívám, nežádám nic jiného než pochopení. Možná, že by mě mohl občas i povzbudit…!
Všechny podobné otázky a domluvy odbýval slovy, že se mi něco zdá, a ať ho nechám být, že má svých starostí dost.
Přestal se dokonce se mnou milovat, i když právě o to jsem teď nejvíc stála.
Znovu začal chodit do fitcentra, třebaže jsme se předtím domluvili, že se tam spolu objevíme, až Linda trochu povyroste a budu ji moct nechat na starost Denise.
Pozorovala jsem, že se začíná nápadně pečlivě strojit.
To už se vracíval domů později než obvykle.
Pak se u nás náhodou zastavila moje sestra Simona, a když se pomazlila s malou, zeptala se mě: - Jak je to teď mezi tebou a Karlem?!
Nemínila jsem do svých soukromých věcí zatahovat příbuzné, proto jsem suše odvětila: - Jak by bylo? Normálně!
Simona se na mne zkoumavě podívala a nedůvěřivě řekla: - Opravdu normálně?!
- Jo, jak jinak? Dáš si nějaké keksy? Nebo tam mám oříškové řezy, jestli je Patrik nesnědl! odváděla jsem řeč od mých osobních problémů.
Odmítala bohaté pohoštění a začala okusovat kůžičku na ukazováčku levé ruky. Odplivla si několikrát, a podotkla: - Tak snad mně bys mohla, Martino, vyvalit pravdu, ne?!
Stručně jsem jí tedy popsala, jak se odrážejí mé problémy s krachující firmou v manželském životě. – A proč se mě na to vůbec ptáš?! vyjela jsem nakonec.
- Protože jsem párkrát večer toho tvého Káju zahlédla na parkovišti před fitcentrem s nějakou blonďatou křepelkou. Ale neznám ji. Ta holka tam na tvého mužíčka pokaždé čeká! Včera taky!!! Dotkla se hřbetu mé ruky. – Promiň, ségra, omlouvala se, - že nosím takové jobovky, ale myslela jsem, že bude líp, když je uslyšíš ode mne!
- Jo, jistě, díky! blekotala jsem v ohromení a zcela jí prominula neznalost vokativu substantiv. Tak tedy ani napodruhé si v manželství nezasloužím od svého partnera věrnost?!!! blesklo mi bolestně hlavou.
- Mohla to být i náhoda…! omlouvala se zbytečně Simona.
- Možná…! přitakala jsem. Ale najednou mi bylo zcela jasné, proč se mnou už víc než měsíc můj muž nic nechce mít.
Simona také asi odhadla, že o její přítomnost dál nestojím, pomazlila se znovu s Lindou a loučila se. – Nezlobíš se na mne?! zjišťovala.
- Ne, proč? Jsem ráda, žes mi to řekla! ujistila jsem ji neupřímně.
Po celý zbytek dne jsem se nemohla dočkat chvíle, až se Karel vrátí z práce, až všichni povečeříme, až společně absolvujeme nezbytný program televize a stejně jako děti se odebereme spát. Lindu jsem jako obvykle už dávno předtím ukládala v ložnici vedle nás do postýlky.
Karel zhasl lampičku na svém nočním stolku, sotva dolehl.
- Ty už mi ani neřekneš dobrou noc?! řekla jsem s jemnou výčitkou do tmy.
- Už jsem ti to řekl! zahučel mrzutě.
Jo, možná že jsem to přeslechla! Asi to je pro tebe už dost vyčerpávající, když se máš se mnou rozloučit!
Vztekle se posadil a posměšně štěkl do šera, jemuž už mé oči přivykly: - Mám snad na dobrou noc zpívat árie? Nebo ukolébavku?
Měla jsem své případné repliky výborně promyšlené, proto jsem jakoby mimochodem podotkla: - Většina manželů se aspoň občas se svými ženami miluje! To já už nezažila aspoň měsíc!
- Protože jsem z práce unavenej jako mezek! objasnil mi a na důkaz absolutního vyčerpání padl znovu bezvládně na záda.
Dokázala jsem ho zvednout: - Možná že tě tak vyčerpává ta blondýnka, co ji v noci vozíš vozem…!
Zarazil se. Pak ale na mne neprozřetelně zařval: - Evu mezi nás laskavě nepleť! – Je to moje zákaznice!
- Tak ona se jmenuje Eva! zazpívala jsem co nejněžněji jméno té holky a současně si vzpomněla na Lubošovu Anetku, čímž se moje žárlivost a následný vztek ve mně ještě znásobily. – A ty jí, chudáčku, musíš po nocích někde spravovat její autíčko…!
Za našimi hlavami se ozvala rána. To jak můj muž nešetrně praštil do vypínače lampy. Vyskočil a začal pobíhat po ložnici. Vykřikoval, ba dokonce až řval: - Seš žárlivá hysterka! Vždycky jsi taková byla! Pamatuj si, já s nikým nechodím ani nespím, jak si to v tý svý hlavě fantazíruješ!
Vyletěla jsem také z postele a bez ohledu na to, že vzbudím Lindu, začala jsem na něho řvát: - Ne, nic si nevymýšlím! Scházíš se s nějakou děvkou, já už ti nestačím, jsem asi pro tebe stará, ty potřebuješ mladší masíčko, co? Abys věděl: nic jsem si nevymyslela, to tě viděli moji známí…!
Skočil mi do řeči: - Ta kráva Simona, co?!
- Třeba! potvrdila jsem možná netakticky. – A ona to taky byla, kdo mi mimochodem naznačil, proč o mne už v posteli nestojíš!
- A asi už nebudu, rozumíš?! Protože s hysterickými ženskými nechci nic mít! Je ti to jasné?!!! Chvatně posbíral věci položené na židli, oblékl se a zamířil ke dveřím. Vzápětí se ozvala rána, jak jimi za sebou nešetrně třískl.
Linda se probudila a ustrašeně začala plakat.
Z garáže k nám dolehl zvuk startujícího auta. Manžel odjížděl.
Asi k té své Evičce…!
Utišila jsem dítě, zhasla světlo, schoulila se pod přikrývku a škytavě dlouho plakala. Nechápala jsem, proč musím stejnou bolest prožívat i ve svém druhém manželství! Pátrala jsem v jeho krátké historii i po tom, zda jsem si všechno nezavinila sama.
Po delší době jsem ucítila i přes péřovou deku dotek čísi ruky. Napadlo mě, že se můj muž vrátil, že si všechno rozmyslel, a teď že pro nás začne to krásné, co jsme spolu prožívali před narozením Lindy. Vymotala jsem se tedy neobratně z přikrývky. Ale místo mého muže se na mne dívaly dva páry očí. Poznala jsem své starší děti.
- Je ti něco, mami?! zašeptala starostlivě Denisa.
- Ne, nic…! lhala jsem jim.
Patrik mi ale prozradil: Slyšeli jsme se ségrou děsný kravál… zase jste se spolu hádali?!
Ujistila jsem je znovu, že jsme si s Karlem pouze něco vysvětlovali.
Můj syn ironicky poznamenal: - Tak to vaše pouze už moc dobře známe!
Denisa se nabídla: - Nechceš, abych dnes spala s tebou?
Ocenila jsem její starostlivost, ale přesto jsem odmítla.
Patrik se mužně zachechtal: - To by si máma dala!
Pochopily jsme, že naráží na Denisino noční cestování po posteli, a zasmály se tomu. Využila jsem pak nečekaně veselé nálady a v předstírané pohodě je poslala spát.
Patrik na okamžik ještě ke mně nahlédl. – Vrátí se?!
Věděla jsem, koho myslí, a že by si určitě přál, aby Karel z jeho světa zmizel stejně rychle, jak se u nás objevil, ale nedokázala jsem prozatím odhadnout, co mezi námi bude.
Šla jsem tedy až ke dveřím, prohrábla mu ty jeho kudrnaté vlasy a povzbudivě řekla: - Uvidíme, Patriku!
Stačilo mu to asi, protože už bez námitek tiše přivřel dveře.
Mohla jsem se vrátit na lůžko.
Přestože mě mé starší děti právě ujistily svou láskou, cítila jsem se stejně bezmezně zraněná, opuštěná a bezmocná. Dlouhé hodiny jsem seděla na kraji své postele, s rukama v klíně civěla před sebe a neuměla si představit, jak bude můj život vypadat dál. Ano, opakovala jsem si neustále, po Lubošově odchodu, v té nezměrné samotě a pocitu křivdy, jsem se chytla první ruky, která se ke mně natáhla. Bohužel nebyla to ani teď ta pravá…!
V té noci, kdy jsem promýšlela dny svého druhého manželství, jsem docházela pouze k jedinému možnému řešení, jež se mi nabízelo: čekat, jak se Karel zachová!!! Vždyť neměl jenom mne, ale i malou Lindu, kterou si, jak tvrdil, tolik přál! Nemohl by přece od nás jen tak lhostejně odejít!
Čekání na jeho rozhodnutí bylo ale kruté!
Když už za okny svítalo, přistoupila jsem ke svému nejmladšímu dítěti, vzala je opatrně do náruče a přenesla spící do své postele. Pak jsem zhasla světlo, přitulila se k jeho oddechujícímu tělíčku, přitáhla přikrývku až ke své bradě a tak čekala, až se nade mnou spánek smiluje.
Ráno mě Patrik nešetrně vzbudil. Zaspali jsme!
Napadlo mě také vyhledat Karla v autoservisu, promluvit si s ním, možná mu ztropit žárliveckou scénu, shodit ho před jeho zaměstnanci, pověsit se mu na paty a zjistit, kde se s tou Evičkou schází, kde vlastně teď spí, když svůj byt v paneláku po svatbě pronajal… Nedokázala jsem to. Věděla jsem, že bych se tím šíleně shodila. Najednou by se ze mne stala tuctová ženská… a podle toho by měl možná právo jednat!
Ne, on přece musí přijít sám! říkala jsem si umíněně.
Mezitím jsem se pokoušela o další nelehké věci. Například nezatahovat do svých soukromých problémů děti, nezlehčit v jejich duších ani sebemíň pocit jistoty domova… a pokusit se přitom navíc zachránit krachující firmu svého prvního manžela.
Její ekonomická situace se každým dnem zhoršovala. Banky a ostatní věřitelé naléhali, abychom zaplatili. Nebylo z čeho! Doktor Podolanovič mi doporučil, abych osobně objela ty, kterým jsme dlužili. Poslechla jsem ho. Všichni, s nimiž jsem mluvila, chápali mou situaci, ale nakonec chtěli stejně jediné: zaplatit!
Protože nám už mnozí vyhrožovali soudem, a dva dokonce trestní udání na firmu TIGR podali, nezbývalo než zbavovat se některých nemovitostí a zařízení a hluboko pod cenou je prodávat.
Ale ani za těchto podmínek se k nám kupci nehrnuli.
Navíc, když jsem se objevila při různých jednáních, pro naše věřitele a různé úřady nebyla už firma anonymní, jako v předcházejícím období, kdy po zemřelém Lubošovi zdrhl i Viktor. Najednou viděli před sebou někoho, kdo převzal, v mém případě zdědil, všechny firemní pohledávky. V té chvíli smečka vlků zavětřila a vyrazila vpřed!
Asi po týdnu mi zavolal do kanceláře Patrik. Bylo už pozdní odpoledne. – Co se děje?! zeptala jsem se vylekaně.
- Je tady zpátky! oznámil můj syn.
Věděla jsem, koho myslí. – Fajn, za chvíli tam budu!
- Tváří se ale, jako by měl poruchu na harddisku! posmíval se Patrik.
- Babička je tam ještě s vámi?! zjišťovala jsem to nejdůležitější.
- Ne, poslal ji asi před půlhodinou domů. Teď si hraje s Lindou-Pandou! neodpustil si jízlivě podotknout.
- Už jedu! řekla jsem a vypnula telefon.
Patrik měl pravdu: Karel byl skutečně doma a choval se, jako by mezi námi k ničemu nedošlo, v horším případě že na všechno zapomněl. Srdečně mě přivítal, prohlásil, že měl nějaké jednání až v Ostravě, a hned vyzvídal, co nového už Linda umí, jak jsem se měla já a zda ti dva starší skinhedi příliš nezlobili!
Ujistila jsem ho, že je vše v naprostém pořádku, a netrpělivě čekala na chvíli, až budeme sami.
Čekal na mne později v ložnici. Zůstal však ale stále oblečen do kalhot a saka, v kterých přišel. – Chtěl bych ti něco říct, Martino! začal.
- Ano?! naznačila jsem, že jsem připravena poslouchat.Od zrcadla jsem si přesunula malou taburetku a posadila se na ni přímo proti němu.
- Vím, že jsem ti ublížil…! Začal a bleskl po mně pohledem, jako by se chtěl přesvědčit, jak hned na první větu zareaguji.
Schválně jsem k tomu nic nepodotkla. Měla jsem dokonce pocit, že jsem před časem podobnou větu slyšela od jiného muže.
- S tou… Evou, upřesnil, - jsem to včera skončil! Stejně to byl jen takový chvilkový rozmar. To se přece chlapům stává. Prostě jsem se do ní asi trošku zblbnul, no!
Čekal zřejmě mou reakci, ale já zase nic.
- Opravdu, věř mi!!! zdůraznil. – Mám Lindu moc rád, pokračoval, - a chci být pořád jejím tátou...! Posloucháš mě vůbec?!
- Jo, moc dobře! potvrdila jsem mu. – Ale dost dobře nechápu, proč zrovna teď o ní mluvíš!
- Protože chci, aby vyrůstala v blahobytu a ne ve srabu, nebo dokonce v bídě...!
Přerušila jsem ho. – Ale já ti teď opravdu nerozumím...!
Křečovitě se zasmál, rozepnul si knoflíček u košile a povolil si i uzel kravaty. – Musíš se trochu snažit, víš? vybídl mě potom se zlou ironií.
- Už chvíli se o to pokouším!
- Asi těžko! namítl. – Jinak by ti bylo jasné, že tobě, mně, malé Lindě, sekal ve vzduchu vztyčeným ukazovákem, - a nakonec i těm tvým dvěma lupínkům hrozí, že nám úřady tady všechno seberou! Jo, Martinko, dodal už ve stavu, kdy rychle rudl vztekem, - tam až nás dostal ten tvůj Lubošek a jeho vykutálený švagr!
Musela jsem přejít do protiútoku. – Chápu, pravila jsem ještě zdrženlivě, - že potíže firmy, s kterými jsem se ti bohužel svěřila, by mohly ohrozit ekonomickou situaci mou a mých dětí. Ale proč bys měl mít strach ty?!!!
Opřel si pěsti v bok, trochu se ke mně naklonil a zařval na mne jako na úplného blbce: Protože teď, když jsem tvůj manžel, přebírám s tebou nejenom možné zisky té tvé slavné firmy, ale i všechny její dluhy. A podle zákona bych je měl, stejně jako ty, platit!
Ze způsobu jeho vyjadřování jsem snadno poznala, že se byl o svém postavení informovat u nějakého advokáta. - A dál...?! vybídla jsem ho s neskrývaným posměchem.
- Opravdu chceš vědět, co by se mohlo stát dál?! vykřikoval a šermoval nade mnou rozčileně rukama. – To, že bych mohl klidně přijít i o to, nač jsem se roky života jako mezek dřel!
- Myslíš... o autoservis?!
- Jo, právě o ten se bojím. Mohli by mi ho jednou totiž sebrat a zaplatit z něho dluhy té vaší povedené rodinky!
Nevymýšlel si. Ano, pokud by se firmě TIGR nepodařilo znovu se postavit na vlastní nohy, skutečně by pak podle zákona i Karlův autoservis připadal v úvahu jako finanční náhrada jejích milionových dluhů.
Nedokázala jsem mu tedy jeho vážnou námitku vyvrátit a jen vyčerpaně jsem se ho zeptala: - Co chceš tedy dělat?!
Odpověď měl dokonale připravenou, možná že mu ji také poradil právní: - Navrhuji ti formální rozvod!
Namítla jsem: - Co je to formální rozvod?!
Karel se pokusil o úsměv. – Vlastně se mezi námi nic nezmění. Vysloveně z taktických, nebo ještě líp: z bezpečnostních důvodů nebudeme podle zákona manželé! Jinak ale budeme žít jako doteďka! Tak co, souhlasíš?!!! vyrazil pln nedočkavosti, nespouštěje ze mne oči.
Měla jsem pochopitelně možnost jeho návrh odmítnout.
Ale co bych tím vlastně získala?! Rozhárané manželství, nenávist dětí, v budoucnu možná i nedostatek peněz. Protože kdo ví, jak kauza TIGR skončí...?!
A tak jsem odevzdaně přikývla.
- Cože...?! Měl asi pocit, že mě dobře neslyšel.
Odříkala jsem mu tedy: - Ano, souhlasím s tím tvým formálním rozvodem!
Přímo zajásal. Nemohla jsem mu asi udělat větší radost!
Zdálo se mi, že mluví už o nepodstatných věcech. A tak jsem ho proto příliš neposlouchala. Naopak jsem si v duchu s bolestí přiznala, že se mi právě v tuto chvíli už podruhé rozsypalo manželství. Přitom jsem si tolik přála, aby bylo co nejkrásnější, abychom spolu s Karlem pro sebe i našim dětem vytvořili domov plný slunce a lásky...
Nepodařilo se nám to.
Tu noc už vedle mne Karel nespal. Věděl už asi dopředu, jak náš rozhovor dopadne, proto si nesvlékl ani sako...
Pokračování...
Předchozí díly najdete zde. |
