Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (13)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (13)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Kolonáda naděje – Chátrání – Triduum – Svatý Josef – Padesátá léta

Stáří a jeho úvodní projevy stojí za pendrek. Nechápu, proč si stále nalháváme, že je to čas sklizně. Produkty, které sklízíme, jsou vesměs melancholického druhu. Většinou jsou zapsány do našich srdcí ve formě pohádkových vzpomínek a trpknou, když si uvědomíme, že se ve skutečnost nikdy nepromění.
Jsem u další lavičky před hotelem Alexandria. Slyším němčinu a ruštinu. Pozoruji starší nebo stejně staré občany. Přecházejí kolem mne jako na kolonádě při módní přehlídce. Většinou obézní jako já, kterým chůze přestává činit radost a naopak přináší bolesti. Břicho je vůbec pitomý vynález pana Gurmána. Opasek nemůžeš dopnout, sklouzává pod pupík s kalhotami, a záložky vymetají listí parků. Na zadnici visí kalhotový vak, jako by tam chybělo několik plen.
Nemoci kloubní znejisťují krok a lidé se šinou v plátěných bundách, konfekčních kabátech, na nohou botasky z vietnamských trhů. Dojem sportovců a výsledek zadýchání po vstávání, v očích zoufalství unavených hafanů. Občas z lavičky vstane čilý šedesátník.
„Mám ocelové koleno,“ říká radostně své lázeňské přítelkyni, která nikdy nevycestovala do sladké a romantické Francie, ale bez francouzské berle již neudělá krok. Cesty parkem se krátí každým rokem. Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota. Velikonoční TRIDUUM. Na stolech v jídelnách březové větvičky s malovanými vajíčky. Neuměle, a o to více vroucněji, se modlím za svou rodinu a za všechny, kteří trpí nebo se radují. Pro paní, která přežila 2. světovou válku a prošla Dukelským průsmykem, nesu do hotelu svou černobílou fotografii s věnováním. Setkali jsme se při procházce v parku. Její muž, za kterého se provdala ve válce, prožil měsíce věznění v pověstném Domečku na Hradčanech. Vzpomněl jsem si na Michala Durkaje. Také v tom Domečku prožil kus trpkého života.
Zapomíná se a možná zapomnělo. To se nedá nařídit ani změnit. Zapomínáme a často se k nám vrátí v jiné podobě to, co nás mělo varovat. Za svou statečnost, ať z Východní nebo Západní fronty, byli mnozí odměněni vězením a ponížením. A národ mlčel! Když jde o hrdlo, hrdinové spí. Zdá se mi, že zase mlčíme a lež nás pomalu obstupuje.

Význam Velikonočních svátků a kalvárie Ježíše Krista se stává pro moderního člověka zapomenutou. Přesto mne ten čas v tomhle předprezidentském roce 2002 více zasáhl a také oslovil.
Popíjeli jsme s Jarmilou Tramín. „Ještě se někdy polituješ, jak jsi nemocnej a jak tě šimrají jizvy, a dám ti pohlavek,“ říkala mi Jarmila. Podíval jsem se z okna kavárny. Venku před okny se coural asi desetiletý kluk. Neviděl nás. Byl hodně ustaraný. Zastavil se u našeho okna. Jeho oči byly vážné a smutné. Jako u dospělého člověka. Objevil se muž, který byl zřejmě táta a obejmul jej. Odcházeli směrem k Luhačovickému divadlu. Jarmila téměř šeptala:
„Neměl žádné vlasy.“
„Také jsem si všiml,“ přikývl jsem, „byl po chemoterapii.“
Díval jsem se za tím malým človíčkem. Táta ho stále držel kolem ramen a ztráceli se v parku. Byl jsem zasažen bezmocností. Myslel jsem, že budu s příchodem zralého věku pevný, a teď se mi derou slzy do očí.
Vyndal jsem z kapsy dvojlist, který jsem dostal na Velehradě v basilice sv. Cyrila a Metoděje. Četl jsem Jarmile nahlas slova Anthonyho de Mello:
„Nejobtížnější věcí na světě je naslouchat, dívat se. My nechceme vidět. Myslíte si, že se bohatý člověk chce dívat na chudé!? Nechceme se dívat, protože by nás to nutilo ke změně. Věcí, jež k probuzení potřebujete ze všeho nejvíc, není ani síla, ani mládí, ani inteligence a dokonce ani velká energie. Tím, co skutečně potřebujete, je OTEVŘENOST A OCHOTA VIDĚT NOVĚ A NEZASTŘENĚ.“
Zavřel jsem oči. Venku harašily kolečkové brusle kluků a holek, s batůžky na zádech procházeli turisté v ruce umělohmotnou módní láhev s vodou pro pící režim.
S čerstvě upečenou oříškovou oplatkou, s nápisem LUHAČOVICE & spol., jsem vyrazil na několikakilometrovou pouť k hotelu FONTÁNA. Kačky v potoce již čekaly. Krmil jsem je houskou. Nějaký blb vypustil do potoka špínu z pračky. Bubliny a kalné skvrny vyhnaly kačeny na břeh. Kdyby se člověk toho svinstva napil, určitě by měl namále. A tihle podivní, krásně zbarvení boží tvorové mají v té špíně domov. Vzpomněl jsem si na cestu na lodi do Hamburku. Špína neskonale větší a kachny a volavky tam vesele brebentily. Možná, že nadávaly. Druhý den potok odnesl kalnou směs a kachny byly veselejší.
Táta mi říkával: „Nevracej se nikdy tam, kde tě nechtějí!“ Pochopil jsem to až o mnoho let později. Navázat rozbitá přátelství nelze. Žijeme-li naplno, pracovitě, máme-li cíl a snahu jej dosáhnout, když nepodléháme skepsi z přibývajícího stáří, vzdorujeme-li nemocem (pokud nás neudolají), neustrneme.

Stál jsem se sklenkou vína v malé vinárničce, sklípku, několik metrů od Mladoboleslavského Templu, kde mne čekal za hodinu recitál. Měl jsem dobrou náladu. Bylo vyprodáno, a to hřeje jako jarní slunce. Nikdy nebudu stoprocentním profesionálem. Jsem plný pochyb nad oprávněností „vlézat“ na prkna, která jsou pod zorným a přísným zrakem publika. Často se mne lidé ptají, proč již nejsem u Šimka v Divadle Jiřího Grossmanna. Dávno odvála hořkost. Továrny také propouštějí zaměstnance, když přecházejí na jiný úspornější program. Být věčným žákem, to je být vlastně doživotním sloužícím. Jsem srdcem tulák a těm stálá místa nesvědčí. Oheň táborového ohně je pokaždé jiný.
Chátrání tělesné schránky pokračuje a včera jsem se cítil zcela zdráv. Kolena mladistvého jelena, artróza zmizela, zdolával jsem schody metra. Zima, toho dne 5. dubna, byla navzdory slunci lezavá, ale nevadila.
Měl jsem schůzku se svým malým sponzorem před bankou v Praze. Čekal jsem v bance. Ukryt před ledovým vichrem, díval jsem se na chod bankovnické rutiny. Co všechno se kvůli těm zeleným papírkům udělá. V očích napjaté vyčkávání a tichá obezřetnost.

Mračen na světě přibývá. Izrael, Palestina, terorismus, kriminalita, podvody, – jak dlouho bude mít člověk možnost žít na světě, někde, kdekoli, v koutku, alespoň trochu ve štěstí a beze strachu. Nikoli, není takového místa. Někdy mám na sebe vztek, že na sebe beru starosti, které mají prameny daleko ode mne. Od Jiřího jsem dostal Château Neuf du Pape. Večer jsme to vzácné víno vypili s Jarmilou a s dcerou Ivankou. Na oslavu podepsání smlouvy s ARECA Multimédia. Bude vydáno moje CD Nemám čas lhát, živě natočené v divadle SEMAFOR. Tomáš, můj syn, hraje na tomto CD harmoniku a kytaru. Těší mne, že jsme spolu na pódiu v Semaforu i jinde. Syn mi dává pocit jistoty. Je dobré mít děti, které vás mají rády. Já jsem moc lásky neměl. Byl jsem sám se svou vzdorovitou povahou. Dítě ulice.
Ten dům, kde jsme žili, v bývalé Leninově ulici v Kladně, mne straší stále v hlavě. Taky se mi o něm občas zdá. Objevuje se jako přízrak minulosti. Ten dům měl vlastní věž, kolem dokola ochoz, po kterém jsem dokázal obejít celý dům přidržujíc se ozdobných výstupků. Jsem rád, jen je mi divné, že jsem svá klukovská léta přežil. Ve zdraví nikoli. Sáder a jizev jsem měl a mám nespočet. O dalších nemocech nemluvě.
Zavřu oči a slyším dunění práce z huti Koněv za dřevěnou hradbou. Cítím vůni spáleného železa, vdechuji páru z mašin, slyším nárazníky vagonů se šrotem pro nenasytné tlamy vysokých pecí. Ulici lemoval zástup akátů. Pod nimi jsem chodil s párou u úst, se svačinou od mámy v kapse, do práce v Poldi. Bylo mi čtrnáct let. Jako mému vnoučkovi Josefovi. Maminka mi dávala deset korun na sodovku. Kupoval jsem si sedmičku pivo. Jako všichni chlapi. Zpočátku maminka plakala a nadávala tátovi, že mne nedokázal přesvědčit, abych šel do nějaké školy. Nenáviděl jsem školu tak silně, že se mi dělalo špatně, když ráno zazvonil budík a spatřil jsem aktovku s učením. Ve škole jsem zavíral oči a myslel na moře, na cesty v cizích krajinách, na dobrodružství a na západ slunce na ostrovech v dalekém oceánu.
Marodil jsem každý rok několikrát. Omluvených hodin bylo téměř tolik jako těch v lavici strávených. Protrpěných. Žádnou učitelku jsem si neoblíbil. Viděl jsem v učitelích a v učitelkách nepřítele, který mne nutí sedět, hlásit se a odpovídat na věci, které mne vůbec nezajímaly. Při zazvonění a příchodu kantorů jsem musel jako blbec vstávat. V noci se mi zdálo, že jsem přikován na galéře a učitelé mne mlátí bičem, abych vesloval a školník tluče do bubnu.
„Co znamenají ty zářezy na lavici?“ ptala se mně učitelka.
„To jsou roky, které mi zbývají do patnácti let.“ Řekl jsem.
„A co bude potom?“ řekla štiplavě učitelka.
„Potom odejdu z domova!“ odpověděl jsem tiše. Matně si pamatuji, že se zasmála a říkala něco o tom, že mi to táta vyžene z hlavy. V roce 1955 jsem odešel z domova a odjel do pohraničí na Šumavu pást dobytek, sekat seno, uklízet v kravíně a pít rum a pivo, hrát na kytaru Niagaru a Stelibského Boogie-Woogie.

Na lavice s vyřezávanými monogramy, na houbu pod tabulí, která špinila a zvlhčovala ruce, na vynášení koše ze třídy, na mytí tabule, na hromadný připitomělý pozdrav „Dobrý den, soudružko učitelko“, jsem si ani nevzpomněl. Udělali ze mne pionýra a s odchodem ze školy jsem nenáviděl všechno, co mi připomínalo kolektiv. Kouřil jsem partyzánky, pokašlával jako moji dospělí spolupracovníci a pohrdavě jsem se díval na ubožáky, kteří chodili do škol hezky učesaní, vymydlení a dostávali mezi dveřmi pusu od maminek. Byl jsem jako dítě z románů Emila Zoly. Ty romány mi nosil táta a já je hltal s divnými pocity samoty. Hřích abbého Moureta, Nana, Germinal, byly knihy, které jsem měl raději než občanskou nauku, matematiku, chemii nebo jiné předměty. Toužil jsem po poznání, ale měl jsem husí kůži z toho, čím mne chtěli krmit ve škole. Ubíjelo to mou duši.
Pokaždé, když jsem onemocněl, radoval jsem se, že nebudu muset jít do věznice, jak jsem říkával škole, ale že si mohu doma číst Jacka Londona, Zane Greye, cestopisy a Polnice. Období Rychlých šípů jsem měl rád, ale pokládal jsem ho za čtení pro prvňáčky.
Dobrovolně jsem opustil dětství a zůstal jsem dítětem.

V Poldi SONP jsem měl těžkou práci. Tlačil jsem vagonky s materiálem pro kovárnu, chlubil jsem se velkou sílou, cigárko mezi rty, mluvil jsem hlubokým hlasem a pyšnil se roztrhanými montérkami. Byla to má osobní uniforma protestu. Na rádiu jsem občas chytil stanici hrající krásnou hudbu, která mne povznášela i dojímala. Prý se jmenovala BLUES, ale ta pomalu zrála. Rokenrol mne odpoutával od země, ovšem vzápětí jsem padal do náruče dekadentních básníků a František Villon se mnou chodil spát. Puberta, která ze mne nikdy nezmizela a já jsem jí za to vděčen.
Po návratu z „roboty“ jsem navštěvoval kladenské pajzly a byl jsem hrdý, že mne nevyhodili. V Národním domě v Kročehlavech hráli boogie-woogie, Třešňové květy, Modré tango, Kreolskou serenádu, Mexický tanec a slovenská tanga. Maria, Mariana, cez den tak častokrát, šeptám ti znova tri sladká slova, Mariana mám ťa rád… Guláš písní, které mne utkvěly v paměti dodnes.

Žil jsem v duševním inkubátoru, ač ve tváři povýšenost, v srdci mi bobtnala zvědavost – jaký je svět, který nosí pod šaty ženy, jaká je láska, jací andělé budou doprovázet mou cestu ve světě dospělých.
U postele mi leží právě dočtená kniha Jiřího Suchého TAK NĚJAK TO BYLO. Na obálce jsou data 1959-1969. Okamžitě se mi vybavují devítky, které pentlily můj život. Pan Suchý jistě promine, že jsem použil nápad devítek. Nakonec devítky jsou magická čísla, jak mi říkala Helenka Růžičková.
1939 – narození v Kladně, 1949 – babička mne zapomněla v budějovickém kostele a pan kostelník mne odvedl do hospody ke Chromým v Nemanicích, kde popíjel můj tatínek pivo. Chtěl babičce nařezat, ale ta utekla do polí, 1949 – uzdravil jsem se z těžkého tyfu, 1959 – vrátil jsem se z vojny, 1969 – operace sluchu na klinice na Karlově náměstí, 1979 – jevištní host divadla Semafor, 1989 – v Kroměříži přijat do Klubu kardiaků, v Praze „Něžná revoluce“, 1999 – operace srdce, Praha kardiochirurgie Karlovo náměstí, začátek spolupráce se starým Semaforem – jevištní host.

Na ten dům v Leninově ulici, které říkám Akátová, jsem nezapomněl. PADESÁTÁ LÉTA. Dům plný šera. Jako by se tam zaklely kročeje holínek gestapáků a nacistů, kteří prý bývali hosty doktora Sladkého. Po válce v pětačtyřicátém, skončil dr. Sladký špatně. V té době našeho bydlení v tomto domě se mnou chodily pocity strachu. Válečná doba zůstala v mé dětské duši. Knihy, které jsem četl, tomu přispívaly. A hlavně moje fantazie. Bydlelo tady pět rodin.
Na schodišti v mezipatře byl výklenek ve zdi, kde prý stávala socha svatého Josefa. Pan zahradník Krištof vyprávěl, že byla celá pozlacená. Někdo ji asi ukradl. Bylo mi dvanáct let, možná třináct. Nepamatuji se. Historky z dětských let se zachovaly díky mamince, která mi je připomínala jako odstrašující příklad.
Vzal jsem si na sebe v koupelně, která měla vchod z chodby, tátovo spací triko. Sahalo mi na kotníky. Tváře jsem si napudroval z maminčiny pudřenky, kterou nikdy nepoužívala.
„Dostala jsem ji od policejního lékaře pana Váni,“ říkala maminka hrdě. Na půdě jsem měl schovaný starý dřevěný kříž. Ježíš Kristus měl utrženou ruku. Doma jsme kříž nesměli mít. Babička Kristýnka ho při každé návštěvě oprašovala a chtěla věšet na zeď místo obrazu Stalina (říkala mu: generalissimus Pepa). Táta hrozně křičel a věšel Pepu zpátky. Maminka se křižovala a šeptala: „Nedej Bože, aby sem přišel soudruh K...!“
Vylezl jsem do výklenku na schodišti a kříž jsem si dal šejdrem přes prsa. Vešel jsem se tam akorát. Ten večer byl u nás na návštěvě soudruh Č.... Přesvědčoval tátu, že by měl přestat pít. Sám měl rudý nos, jako když ho má v lihu namočen. Také samozřejmě spílal zrádcům lidu. Tátu nabádal, aby byl tvrdý a neúprosný. Nakonec se opili oba. Maminka sedávala na stoličce u kamen a mlčela. Zdálo se mi, že pláče.
Stýskalo se jí po jihočeských Nemanicích. Táta byl zlatý člověk, uměl vyprávět, měl paměť, uměl zpívat a psal básničky. Alkohol a politika ho změnily. Často sedával s hlavou v dlaních a mlčel. Dlouhé hodiny se téměř nepohnul, jen zapaloval cigarety. Některých svých kamarádů se bál. Tam rostla má nechuť k politice. Maminka mi říkala, že když k nám přijde soudruh K..., malý fíkus u okna se schoulí do klubíčka.
Čekal jsem v šeru chodby ve výklenku. Začalo mne hodně bolet celé skrčené tělo. Už jsem chtěl slézt dolů. Paní Krištofová a paní Šemelíková prošly kolem mne a v přítmí si mne nevšimly. Paní Šemelíková se mne na okamžik dotkla pohledem, zamžourala a šla dál se schodů. Zaprášená žárovka nad schodištěm stačila svým blikáním jen na to, aby člověk našel zábradlí. Nahoře v patře, v naší chodbě, bouchly dveře.
„Čest, Boženko,“ slyšel jsem soudruha Č…. Táta ho šel doprovodit. Sestupovali a trochu se kymáceli. Už jsem se bál, že mne minou. Č…. klopýtl, zachytil se zdi a jeho oči se na mne zavěsily. Zíral, vraštil čelo, a pak strašně zařval:
„Bohouši, co je to? Sundej toho svatýho nebo ho rozlámu. Tohle je přece slušnej barák a né flanďáckej klášter!“
Táta se zakymácel a oba se na mne upřeně dívali. Č…. znovu zařval:
„Kdo sem tu sochu dal?“ Bolela mne ruka, tak jsem kříž pustil dolů a tiše řekl:
„Já nejsem socha, já jsem Pepik!“ Č.... se strašně lekl, uskočil a srazil mého tatínka ze schodů. Táta se lekl také. Seskočil jsem z výklenku a běžel po schodech domů. Když mne maminka uviděla, spálila se o kamna. Zahnala mne do rohu a bila do mě baculatými pěstičkami.
Táta se vrátil po půlnoci. Dělal jsem, že spím. Naklonil se ke mně. Cítil jsem cigaretový kouř a pivo. Pohladil mne a šel spát do kuchyně na otoman. Nikdy mne neuhodil. Přemýšlel jsem o tom, jestli by dokázal střílet do kapitalistů, když byl tak hodný. Maminka říkávala: „Je to pes, který štěká, ale nekouše!“
Kříž maminka schovala a dala ho později paní Svatoňové. Pan inženýr Svatoň udělal ulomenou Kristovu ruku z chleba a nikdo nepoznal, že je nová.
Paní Svatoňová, žena tlustého inženýra mi říkala:
„Pepíčku, z tebe bude jednou veselý člověk, protože se pořád mračíš!“ Hrozně mne to štvalo. Chtěl jsem být tvrdý, drsný, nepříjemný a statečný jako Jack London.
Ta předpověď paní Svatoňové se splnila. Musel jsem ale přejít hodně dlouhý most. Když vidím, že se lidé usmívají mám radost.

EPITAF 3.

Ruce jste mi podávali
Zdravili jste zdaleka
Když jsem pomoc potřeboval
Nepotkal jsem člověka
Byl jsem jako prázdná cimra
Kde zůstal jen prázdný stůl
Zadarmo jsem lidi bavil
Bože já byl hodnej vůl
Za blbce mne mnozí měli
Ze slibů se vylhali
Pokaždé mne od koryta
Okázale vyhnali
Já jsem zkrátka nebyl prase
Ač jsem v bahně stále žil
Mé dobroty mnohý hajzl
Ve svůj prospěch využil
Potkal jsem i vzácné lidi
Ty přivítám a vzdám dík
Až budu mít na vizitce
Titul: Fousek nebožtík



Pokračování příště...


Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 03. 2010.