Dagmar Slivinská: ...vařila myšička kašičku...
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
...vařila myšička kašičku... …na maličkém rendlíčku. Tak to jsem jednou taky tak vařila a rendlíček putoval i s kašičkou do popelnice... stal se z ní cement! A proč by taky myšičky vařily kašičku, když my všichni jim dáváme tolik příležitostí, jak se nacpat až k prasknutí! Dnes mi myši připomněl pan Ondřej Suchý, jehož kreslené myšičky jsem milovala. Nikdy jsem proti myškám nic neměla, naopak. Ta roztomilá říkánka z dob mého dětství ve mně dodnes vzbuzuje příjemné až lechtavé pocity na dlani. Jen jsem měla strach, když došlo na „tomu dala, tomu dala... a na toho se nedostalo“... zvláštní, jak už v mysli batolete je zakódován strach, že se na něj nedostane. Rodíme se už s tou představou, že život je boj o přežití? Asi ano. Stejně jako všichni tvorové v celém vesmíru. Myši, mají ten samý pocit, a proto se jich asi rodí tolik najednou. Ten kdo myšky chová, to ví moc dobře. Jsou zkrátka částí potravinového řetězce. Dodnes mi nedělá dobře představa, jak bílé myšky házíme hadům, kteří se jistě zaradují, že jim přišel oběd. Hu! Zvláštní, jak je náš svět udělán! Jeden každý druh je potravou pro ten vyšší. Jednou jsem viděla v časopisu myš, která měla na zádech lidské ucho. Nechápala jsem to. Myslela jsem si, že je to fotomontáž. Nebyla. To jen genetici oznamovali světu, že se nemáme bát, když nám někdo ukousne ucho. Vypěstují nám jiné! Ať žije genetika? Tak vám nevím....na jakém zvířeti vědci vypěstují třeba nohu... na krávě? Nesdílím s vědci to nadšení, kdy musí zahynout tisíce myší, králíků, opic, psů a já nevím kolik druhů ještě jen proto, že vypěstují nový orgán, nebo cokoliv jiného, na opravu člověka. Jakési náhradní díly. Evokuje to ve mně pocit, že jsme asi bioroboti. Nebo se k nim pomalu blížíme. Vím, že je to pro někoho životně důležité, ale není to jeho životní úděl, se kterým přišel na tento svět? Třeba opravdu měl poznat, jak se žije člověku bez ucha! Nic přece není náhoda. Bolelo mne koleno. Lékaři mi oznámili lakonicky: „Artróza 3.stupně, jste opotřebovaná!“. Nebylo to opotřebováním. Jen jsem hodně padala na kolena, protože jsem bydlela na Žižkově, kde byly chodníky samá díra a záplata. Desetkrát do měsíce jsem upadla určitě. Ale nebrala jsem mu jeho názor. Nikdy s lékaři nediskutujte, je to na nic. Oni se něco naučili ve škole (a hodně toho zapomněli) a to jim stačí na celý život. Nemají prý čas číst nebo studovat nové věci, pravil jeden, shodou okolností můj známý lékař. Musí prý „honit body“, protože splácí dům. Další verdikt zněl: „Přihlaste se do seznamu čekatelů na endoprotézu“. Děsivá představa. Okamžitě se mi vybavil Meresjev, a jak dlouho mu trvalo, než si mohl zatančit. Ne že bych byla do tance takový blázen, ale myšlenka na umělé koleno se mi tedy vůbec nelíbila. Ježíši co mám tedy dělat? Pročetla jsem se na internetu až k poznání, že mne mohou zachránit jen jakési kmenové buňky. Mám ráda zahradničení a toto mi přišlo, jako když se sama snažím něco vypěstovat. Povím vám, jak se to asi dělá: Lékař odebere z vaší zdravé tkáně buňky a nějakým pro mne záhadným způsobem dokáže, že se začnou množit. Ty potom nějak vpraví do nemocného orgánu nebo tkáně a Heuréka!! Zdravé buňky se začnou množit a nahradí ty nemocné nebo mrtvé, co já vím? Radost. Měla jsem fakt radost. Přišlo mi to geniální, jednoduché a rychlé. V tu chvíli jsem vědcům odpustila všechno. Ta radost mne ale brzy opustila. Dočetla jsem se totiž, že toto vědecké „zahradničení“ se odehrává jen v Japonsku a v USA a že jeden takový úkon stojí tolik, že by mi nestačilo ani prodat chalupu, pole, auto a vůbec všechno, co jsem za celý život nasyslila. A stejně by se potom ze mne stal bezdomovec s nejdražším kolenem na světě. Tak to by mne asi nebavilo. Jediné, co by mi zbylo, by byl titul „drahá babička“, pronášený asi s úšklebkem. Takže si nechám své hmotné statky a budu dál pěstovat bylinky, které mi moje bolesti zmírní. A budu čekat. Třeba jednou, snad ne těsně před smrtí, se dočkám, že u nás přijdu k lékaři a on, s úsměvem na rtech, tuto operaci s buňkami provede. A já si budu moci zase skákat přes kaluže. Jestli mi ovšem mezitím nepraskne něco jiného. Třeba nervy. Tudíž všem myším na světě vzkazuji! Nebojte se a vesele se množte! Vždyť ani nevíte, jak jste pro nás důležité. Toto si budu muset vrýt do paměti, až přijedu na chalupu a zjistím, že si to mé myši vzaly k srdci a sežraly mi knihy. Nebo překousaly kabely na starém autě, které se můj muž už dlouho chystal opravit a „nějak se k tomu nedostal.“ A i my, milí lidé, milujme se a množme se! To je jedna z nejpříjemnějších věcí v našem životě. Myši už na to dávno přišly. Jen se nesmějí přemnožit kočky, sovy a další strávníci, pro které jsou myši obědem i večeří. A až se přemnožíme my, lidé? Žádný problém, někdo vyšší než my, si s námi také poradí. Takže klídek lidičky, všechno je tak, jak má být... |
Kresba © Ondřej Suchý, www.semanovice.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 05. 2010.
Dagmar Slivinská
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ivan Kraus | |
Stanislav Motl | |
Zdeněk Pošíval | |
Dáša Cortésová | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Ivo Šmoldas | |
Milan Lasica | |
Vladimír Just |