|  Půvabná septimánka Zdeňka Chalupová do níž je zamilován spolužák Jan Vaněk (Rudolf Hrušínský) v Cestě do hlubin študákovy duše (1939), Milada Švarcová, kamarádka Karly (Adiny Mandlové) v Pacientce dr. Hegla (1940) anebo Kordula, žena muzikanta Kalafuny (Ladislava Peška) v Strakonickém dudákovi (1955), to jsou tři z deseti postav, které vytvořila herečka JANA EBERTOVÁ v českých filmech.
Narodila se 7. května roku 1920 a tak se právě dnes dožívá úctyhodného životního jubilea – 90 let.
Když jsem koncem dubna gratuloval Zitě Kabátové k jejím 97. narozeninám a oznámil jí, že od začátku letošního roku rozšíří řadu devadesátnic, vedle Evy Gerové a Nory Cífkové také Jana Ebertová, nadšeně napsala pro všechny tři dámy tento pozdrav: „Vy mladice, kam se s Vaší ‚90tkou‘ na mě hrabete, ale stejně Vám držím palce, abyste mne brzo dohnaly a máte to!! Vaše ‚příbuzná‘ Zita“.
Jana Ebertová se rozhodla, že bude herečkou už ve svých sedmi letech. Když jí bylo dvacet, vyšel o ní v tehdejší Kinorevui obsáhlý článek popisující její nelehkou cestu k divadlu a filmu. Připomeňme si z něj dnes některé pasáže:
„Hrála divadlo již tehdy, když se teprve měnila z dítěte v dívku. Ve třinácti letech hrála v Plané nad Lužnicí rozvedenou paní. Proč ne, když se v sedmi již rozhodla být herečkou?
Střední škola jí ubíhala jako každé jiné. Po celý rok se těšila na prázdniny a v duchu doufala, že se kdesi na letním bytě bude ochotnický spolek shánět po nějaké dívce, která by jim zahrála sebe menší roli. Když byla v sextě, začala chodit do kroužku Odborového studentstva, kde se hrály avantgardní komedie a kde se soustřeďovala mládež, holdující modernímu divadlu a hlavně debatování o divadlu.
Hrála v ‚Prsech Tiresiových‘ od Apollinaira. Hrála v prvém představení, ale druhé nedohrála. V nejlepší scéně najednou nemohla popadnout dech, zatmělo se jí před očima a ona si s hrůzou uvědomila, že nemůže dál. Chtěla promluvit, ale nemohla.
Jana Ebertová tehdy na divadle oněměla. Mluvila potom půl roku bez hlasu, sípala jako stará babička. Přitom vypadala na nejzdravější dívku pod sluncem. Podstoupila těžkou operaci, byla dlouho namáhavě léčena a na divadlo se mohla chodit jen dívat.
Po celou dobu, kdy nemohla hrát divadlo, si uvědomovala, že bez něho nemůže žít. Těšila se jak malé dítě na okamžik, až jí zase lékař dovolí mluvit nahlas a zahrát si někde nějakou malou roli. Když se uzdravila, rozhodla se, že se bude učit jevištní mluvě u nějaké zkušené herečky.
Jako všichni studenti, obdivovala nadšeně všecko, co se kdy objevilo na scéně Burianova kolektivu (míněno divadlo E. F. Buriana. Pozn.OS). Rozhodla se proto, že herečka tohoto divadla Lola Skrbková je nejpovolanější ze všech pražských hereček, které by ji mohly naučit správně mluvit.
Zatím se dramatický kroužek Svazu odborového studentstva rozrostl a stál již docela pevně. V té době sháněl režisér Mac Frič skutečné studenty pro svůj film ‚Cesta do hlubin študákovy duše‘. Jeho pravá ruka pan Šimáček si zašel do svazového domu a vybral si několik mladých tváří. Mezi nimi byla i Jana Ebertová. Byla ve filmu partnerkou zkušenému již Rudolfu Hrušínskému.
V oné době se rozloučila se školou. Maturovala a považovala svůj školní úkol za splněný. Později se ještě dala zapsat na dějiny umění, ale to byla jen pomůcka k divadlu. S Jindřichem Plachtou hrála asi čtrnáct dní na Moravě Labicheovu komedii a pak přijala angažmá v divadle Akropolis. Tam sehrála již mnoho vděčných úloh, zvláště Ludmilu v Šamberkově ‚Tylovi‘, ve ‚Vdavkách Nanynky Kulichové‘ a ve Skuteckého komedii ‚Malé štěstí ve velkém městě‘, podle níž byla svého času natočena veselohra ‚Včera neděle byla‘.
Jana Ebertová je novou dívčí tváří českého filmu. Nelze ji ovšem hodnotit podle jejích schopností. Ve Slavínského zdařilém lidovém filmu ‚To byl český muzikant‘ byla partnerkou Korbelářovou a zahrála první Kmochovu lásku. Hned potom hrála v režii Šléglově ve filmu ‚To neznáte Alberta‘.
Její rychlá kariéra zavazuje. Jana Ebertová má velkou chuť hrát dobré divadlo. Těší se ze svého angažmá v malém divadle, kde se studuje jedna hra na dobu nejdéle jednoho týdne. Má ráda práci a nebojí se oprav. Je si vědoma toho, že její výraz ve filmu je dosud začátečnicky strojený a snaží se jej pozměnit. Ebertová na jevišti divadla Akropolis dociluje velkých úspěchů svou dívčí úsměvností a mládím, které musí každého okouzlit…“
Nejspíš skutečnost, že Jana Ebertová působila po celý svůj umělecký život na mimopražských scénách způsobila, že její filmografie není bohatší. V letech 1948 – 52 hrála na scéně Státního divadla v Ostravě, odkud přešla do Brna, potom v Divadle J. Fučíka (1952-60) a nakonec v Divadle bratří Mrštíků (1960-76).
Provdala se za brněnského rodáka Prof. PhDr. Otakara Trhlíka, významného dirigenta a pedagoga, s nímž má syna a dceru. A právě na syna, PhDr. Michala Trhlíka, jsem se obrátil s žádostí, zda by mi nenapsal, jak se jejich mamince daří právě v těchto dnech. Ochotně mi odpověděl: „Maminka neměla nikdy ráda publicitu, nicméně já budu rád, když o ní pár slov napíšete.“
A tak jsem se dověděl - a mohu tlumočit čtenářům - že když v roce 1975 odešla z posledního angažmá do penze, realizovala se jako manželka svého chotě, tehdy dirigenta JFO Ostrava, se kterým jezdila po celém světě. Po jeho odchodu v roce 2005 začala mít bohužel zdravotní problémy, kvůli nimž je nyní už tři roky odkázána na lůžko a pomoc rodiny.
I přes tento handicap však stále sleduje společenské dění, poslouchá rádio (jejím nejoblíbenějším pořadem je seriál Jiřího Anderleho „Láska za lásku“), sleduje televizní noviny a nechává si předčítat z knih a deníků. Její duševní orientovanost a herecká paměť prý dodnes udivuje její blízké, stejně tak, jako obdivuhodná pokora s níž nese svůj současný stav.
Vážená paní Ebertová, milá někdejší septimánko Zdeňko Chalupová, ať Vás zájem o vše pozitivní kolem neopouští a ať Vás posiluje vzkaz Zity Kabátové, která Vám přeje, abyste ji co nejdříve dohnala!
Hodně štěstí a radosti! |
