Dagmar Slivinská: Malování není jako milování... Nebo je?

Rubrika: Literatura – Fejetony

Jedna moje kamarádka chtěla být odjakživa kosmetičkou. Ale taky herečkou, zpěvačkou a vším tím, kde někdy hlavní, někdy vedlejší roli hrají šminky. Tedy barvičky, líčidla, pudry, krémy rtěnky a dál by mohl následovat výčet všeho, co nás ženy dělá někdy až překvapivě krásnými.
Scházely jsme se u nás doma a likvidovaly matce šminky tím, že jsme si z našich ještě dětských oblečků vytvářely masky klaunů. Milovala jsem malování!
Moji bývalí chlapci tuto ženskou potřebu tak nějak tolerovali. Tedy do té chvíle, než jsem byla jejich „holka“. V ten okamžik většinou zaujali postoj...“Přirozená krása je nejlepší, nepotřebuješ líčidla“! ( ani barvy na vlasy, rtěnky, hřeben, sponky apod.) A začal boj. Nechápala jsem, co se to s nimi stalo? Proč mne najednou chtěli v původním balení? Že by strach o „svůj“ majetek?
Nebo se v nich ozvalo dávné volání přírody, kdy mají samice barvy bláta, aby nepřitahovaly pozornost jiných samců? Atavismus. Asi ano.

Byla jsem děvče plaché a hlavně v té chvíli zamilované. Takže jsem poctivě poslechla hlas svého „pána“ a začala lehce ztrácet sebevědomí. Ano, sebevědomí! Ale protože mi v tomto stavu dobře nebylo, začala jsem svou lásku podvádět. Ráno do práce šla princezna, na rande Popelka. V tašce plno líčidel.
Navíc jsem žila v té době s otcem, který byl sólistou opery ND a jehož líčení přivádělo maskéry v němý úžas. Když zpíval Rigoletta, svůj velký nos, sám od sebe trochu doleva, nastavil a ještě na něj přidělal hrb. Hrb na nose, hrb na zádech, kam se hrabal Quasimodo!

Milovala jsem ho. Jednou jsem šla na koncert a pečlivě jsem se nalíčila. Otec, když se na mne podíval, beze slova otevřel dveře do koupelny a všechnu tu krásu mi pečlivě smyl. Potom s velitelským výrazem ve tváři vyndal svou krabičku s divadelními šminkami a vytvořil na mém obličeji takovou kreaci, že bych mohla jít od minuty do šantánu. „Tak, takhle se to dělá“ pravil a díval se se zalíbením na své dílo.
Ten večer jsem na koncert neodešla. Brečela jsem, že to tak nechci, ale on se nedal. Ale v ten samý večer, mi vysvětlil všechny taje líčení pro všechny možné situace. Byl opravdu expert. Jeho maskéři, když zpíval, klidně odcházeli na pivo. Neměli totiž co dělat. Nevím, jestli v něm nedřímal gen jakéhosi malířského předka. Byl duší klaun jako já!

Po tomto, pro mne z počátku strastiplném večeru, jsem pochopila, jak a co zdůraznit a co potlačit.
Kdykoliv jsem odcházela z domova, nelenil, vyběhl z pokoje od svého klavíru a vrhl na mne kritický pohled. Vzpomínám si, že jsem často musela volat taxi, abych nepřišla pozdě. Do práce, na rande, nebo kamkoliv jinam. Jsem ráda přesná, protože přesnost je ctnost králů, jak pravil otec.
Hodně peněz jsem projezdila taxíkem, jen co je pravda!

Toto se ale odehrálo o mnoho dřív, kdy jsem ještě chodila na gympl. Kamarádky mi záviděly mou novou fasádu a já, děvče hodné a přející, jsem je to učila. Ve škole na toaletách. Bohužel to neušlo pozornosti našich pedagogů, a já šla na kobereček. Přímo k řediteli. Vysvětlil mi, že socialistické ženy a dívky nepotřebují šminky, že je to jen pozůstatek buržoazních zvyků, a dal mi ředitelskou důtku. Ale kdo vyhrál? Já! Byla jsem královnou líčidel a všechny holky se mnou chtěly kamarádit.

Trochu podivná popularita, ale v době puberty je každá taková pocta vítaná.
Svou maskérskou poradnu jsem potom přesunula do mého dětského pokoje, kde se scházely dívky ze školy. Ty, které si vylosovaly líčení u mne! Já je líčila tátovými šminkami a ony mi na oplátku půjčovaly podle mého výběru různé kousky oděvu. Vida, jak už tehdy fungoval obchod.
Ale "pro krásu by jeden i lejno snědl," pravila moje pozdější švagrová, když jsem se kdesi v orientě slunila na střeše a ona naopak stála s rukama roztaženýma před větrákem, natřená kysličníkem a bělila si paže. Měla je totiž od přírody hnědé a chtěla je mít bílé.
Znáte to, každý by chtěl mít to, co nemá. Kolik mých kamarádek si žehlí své kudrny a kolik jich naopak (jako třeba já) ničí své vlasy trvalou....

A v dnešní době je to už vlastně fuk, jestli žena nebo muž. Vylepšují se všichni. A co taková Kleopatra a jiné historické postavy! A muži, kteří v dávných dobách často předčili ženy v líčení.
A co takové domorodé kmeny! Takže nic nového pod sluncem, všechno se jen opakuje.
A přírodní krása? Ale ano, jen není každý tak dokonalý, aby mohl jít bez líčení k popelnicím. Jako já.
Prostě všichni nemáme takové štěstí jako ty krásné ženy i muži na obrazech starých mistrů. Ty by opravdu vypadaly stejně, kdyby se vynořily ze sudu s olejem, jak zpíval v jedné písni Werich. To se ostatně stalo pro mne jakýmsi měřítkem pravé krásy. Kdybych se ale já vynořila ze sudu s olejem, tak by asi všichni s výkřikem hrůzy utekli. Ono stačilo, když jsem se jednou na sebe podívala hned poté, co jsem se vynořila z vany. Úlek!

Zkrátka krása je dar a každý je svým způsobem krásný. Jen to chce mít ten správný úhel pohledu a velkou krabici líčidel, kulm, žehliček na vlasy, dobrého kadeřníka, kosmetičku a posléze i dobrého chirurga. Plastického ovšem :-)))!
A že malování nemá opravdu co dělat s milováním, je nabíledni... Nebo není? Takže asi takto: Milujme své namalované obličeje. A milujme i všechny ostatní namalované, protože je lepší být namalované, než nemilované. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 05. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.