| ZPOVĚDNÍCI (31) Dagmar: Mé privátní nejen "držkopády"
neděle 23.5.2010 Tak to jsi mi, Miro, přímo nahrál na smeč! Člověk se v životě tolik napadá, že už je ke konci života celej umlácenej. Lidi většinou vzpomínají na první lásky (což mohou být často ty největší "držkopády"), ale asi se jim příliš nehodí do krámu vyprávět o tom, "jak jsem si nabil hubu", viď?
Vždycky jsem se divila, proč se určití lidé snaží přikrášlovat skutečnosti, i když existují svědci, kteří danou  líčenou událost sami na vlastní oči viděli.
Jsem ve věku, kdy už si člověk nemusí brát servítky a s veselou myslí může vyprávět, co drsného, směšného nebo trapného ho v životě potkalo.
Říká se, že děti jsou bezelstná stvoření do té chvíle, než jim rodiče nalijí ty "správné" zásady do hlavy. Zásady, jak se chovat samozřejmě. Dochází přitom k situacím, kdy bezelstný potomek klade zploditeli otázky typu: " A tati, proč nesmím jíst mouchy, když ty jsi jí právě sněd´"? Chlapec měl na mysli mouchu v polévce, kterou otec právě pozřel, čtouc si při jídle noviny.
Když jsme u těch much, vzpomínám si na situaci, kdy jsem nevěděla, koho mám praštit dřív. Jestli malého synka mé kamarádky, který mi radostně sděloval: „A já jsem jí ty mouchy chytal a ona je papala, teto!", nebo mou dceru, která se blaženě usmívala, asi při vzpomínce na tu dobrotu.
Byla to má chyba, že jsem jí včas nepoučila, že se mouchy nejedí?
Kdo ví, co se vlastně může a co nemůže jíst. Na to jsem si vzpomněla, když mi jeden šaman v Austrálii ukazoval, jak přežít v buši. Popadl cosi na zemi a s radostným úsměvem mi to ukázal. Byl to ohromný mravenec, který měl místo zadečku jakousi velikou kapku čehosi zlatavého. "To je med", pravil a ukousl mravenci zadek. Šla jsem k zemi. Tak toto opravdu nemohu! Půlka mravence totiž ještě byla k světu. Zkrátka mu šaman ukousl jen jeho špajzku!
Další demonstrace se odehrála vzápětí, kdy se zkoumavě zadíval na několik padlých stromů, zmizel v hlubinách jeho parodie na auto, nastartoval motorovou pilu a přeřízl strom asi o šířce jeho stehna. Byl to pořádný kus chlapa a z jeho stehna by byla taky dobrá pečínka, když už jsme u té alternativní potravy. Strom byl uvnitř dutý, šaman strčil do dutin čtyři prsty… a tahal a tahal… až vytáhl asi metr dlouhého hada, který se mu ovíjel kolem ruky. Přeseknutého! Poučil mne, že je to výborný červ, který se na počátku svého bytí zavrtá do patřičného stromu a celý život v něm žije a jako horník se prokousává výš a výš. Vnitřek stromu mu slouží za potravu a on, slepý jako patrona, jí a jí, roste a roste se stromem, až dosáhne neuvěřitelných 3 metrů! Australští domorodci si toho moc považují, protože jedním takovým červem nasytí celou rodinu.
Jiný kraj, jiný mrav.
Dnes, kdy se vědci snaží najít jiné druhy potravin, aby se předešlo v budoucnosti hladomoru, nám často předkládají podobné varianty. Červi, housenky, hmyz a kdovíco ještě mne nenechávají na pochybách, že až ta doba přijde a já budu ještě na živu, taková česká moucha bude pro mne znamenat možná také takové pochutnáníčko, jako pro mou malou dcerku.
---
Ale nechci odbočovat. Myslím si, že my klauni, kteří si sami ze sebe dokážeme udělat srandu a pro obveselení svých blízkých jsme schopni odhalit i to, co nás může "společensky" degradovat, máme chvilky, kdy tu "společenskou degradaci" zas tak nevítáme.
Třeba já. Za velmi mlada jsem byla pozvaná na jednu z mých prvních recepcí. Zkušená kámoška mi poradila, abych se doma radši najedla, že tam dostanu možná jen párek a budu mít hlad. Najedla jsem se tedy. Chyba! Nikdy nevěř závistivé kamarádce! Byla to večeře se vším všudy. Já vymóděná jako na přehlídku, jsem si nezapomněla nalepit umělé řasy, ty nejdelší co existovaly.
První chod byla polévka, myslím, že želví. V miskách, ze kterých se kouřilo. Naproti mě seděl krásný Ind a já se dala do jídla. A jak jsem byla nakloněná nad misku, horká pára mi zvlhčila oko a… plesk! Moje umělá, krásná řasa se pomalu odlepila a než jsem si ji stačila přidržet, přistála klouzavým letem v polévce. Co čert nechtěl, Ind na mne pořád zíral. Byla jsem dlouhovlasá blondýna, takže nebylo divu. Cítila jsem, jak mi tváře rudnou, a ve snaze strhnout rychle i tu druhou řasu, jsem zavadila rukou o lžíci, ponořenou v polévce. Ta, podle známých fyzikálních zákonů, katapultovala svůj obsah s kouskem želvy kam jinam, než do misky Inda. Bože můj! Kdyby byl pod stolem koberec, podlezla bych pod ním k východu!
Ind to vzal asi jako šanci k seznámení a s úsměvem na mne pomrkával.
Ten večer byl asi prokletý. Dalším chodem byly kousky masa v jakési červené omáčce. Nevím, co to bylo za maso, ale přirovnání s podrážkou by asi sedělo. Při druhém pokusu, ukrojit z masa kousek, abych si nerozmazala rtěnku, se ozvalo cvak… a celý kousek masa vzlétl, jakoby ho vystřelili z praku a přistál… na Indově bělostném hávu. Přímo na místě, kde máme srdce! Nevím, jestli jsou v Indii zvyklí na takovýto způsob námluv, ale on byl gentleman. A taky nevím, jestli jsem vypadala hladově, nebo co ho k tomu vedlo, ale on napíchl ten kousek masa a se slovy „I am sorrry“, mi ho bleskurychle odpinknul do mého talíře.
No co k tomu dodat, že? Trapas na entou. Celý stůl se bavil, ledy byly prolomeny a všichni se najednou rozpovídali. Ten večer, do třetice všeho "dobrého a zlého", jsem se s Indem opila, jak zákon káže, a dnes mohu říci, že má láska ke všemu indickému začala tímto večerem.
---
… Dnes už vím, že se lidé nejvíc baví cizími trapasy. Nechci říkat cizím neštěstím, protože někdy to neštěstí v podstatě je.
Narodila jsem s velmi útlými kotníky a stejně útlými zápěstími. Aby bylo všechno v souladu, asi bych měla zákonitě vážit tak asi 30 kilo. Měla jsem dvakrát tolik. Proto se dělo s železnou pravidelností, že se mi často zvrtla noha a já letěla, vůbec ne jako holubička, ale spíš jako pytel cementu k zemi. Ó zemská přitažlivosti! Většinou jsem přistála na kolenou. V zimě, v létě, úplně jedno. Tedy horší v zimě, protože se mi většinou na koleni udělala díra. A já nosila ráda tmavé punčocháče. Legrační, jak mne potom lidé upozorňovali, že mám díru na koleni! Nebo puštěné oko, špínu na kabátě a tak. Lidé jsou zkrátka všímaví. Já se naučila tvářit udiveně a děkovat za tu zprávu.
Zpočátku jsem si v ten okamžik po pádu přála chodit kanálama. Zajímavé je, že se našel málokdo, aby mi pomohl vstát. Tak jsem se naučila ihned po pádu si elegantně sednout a smát se sama. Volat " to je dobrý" byla jediná možnost, jak zabránit tvoření hloučku zvědavců, kteří by si tím dozajista zpestřili svůj šedý den.
Nebyla jsem žádná gymnastka a svižný výskok po pádu se tudíž nemohl konat. Má útlá zápěstí dostávala takto docela zabrat. Ale mohlo mne hřát vědomí, že se lidé zase pobavili.
Moje dobrá kamarádka dodnes vypráví, jak jsme šly na procházku, ona mi něco povídala… a já náhle nebyla. Bohužel neovládám umění zmizet, jako Hudini, jen jsem byla v příkopě!
Zase mne zradily mé kotníčky, tentokrát v nových botičkách na vysokých podpatcích. Mohla jsem si při pádu zpívat písničku " koulelo se koulelo, červené jablíčko", řítila jsem se totiž ne do příkopu, ale z náspu.
Ale abych v tom nebyla sama, tak třeba můj muž.... Umí ohromně vytvářet obložené mísy. Jednou jsme měli návštěvou kamarády z Ameriky, byl zrovna Den díkůvzdání, kdy se podle tradice jedí krocani. Chtěla jsem je překvapit, upekla do zlatova krocana a požádala svého muže, aby krocana obložil. Obložil ho úžasně; hosté se začali scházet, já bavila hosty a jako moment překvapení jsem zazpívala" tramtadadá" a muž vešel s mísou. Tedy nevešel on, ale napřed šla mísa, po ní letěl krocan. K zemi! Můj muž by také rád vešel, kdyby se jeho krátký, leč široký rukáv nenavlékl na kliku! A tak se všechno válelo na naší, zaplaťpánbůh čisté, bílé zemi. Muž zezelenal jako jeho košile a ještě se stačil bouchnout do hlavy, jak se snažil vyprostit ze zajetí kliky.
Miluji Američany a jejich bezprostřední a veselou povahu. Prostě si všichni vzali své talíře a se slovy "no problem" sebrali jídlo z podlahy a dali se do jídla.
Naše životy jsou zkrátka plné takovýchto gagů a ne nadarmo měl Chaplin se svými groteskami takový úspěch. A má ho dodnes. Kdypak jindy bychom se tak zasmáli, jako když se díváme, jak dívka, nesoucí několik zmrzlin, to nezvládla, upadla, po ní šla druhá, uklouzla a upadla, za ní třetí… až se tam válel chumáč dívek ve zmrzlinové polevě! Chachachacha! A hned je život veselejší.
Nedávno jsem viděla na satelitu šot, ve kterém tři moderátoři, z nichž jedním byla žena, komentovali módní přehlídku, kde kráčela krásná, štíhlá modelka na neskutečně vysokých podpatcích, s konví na zalévání kytek… Podlomila se jí asi třikrát noha, než se konečně chudák složila k zemi jako šraňky. A ti chlapi se smáli a smáli a pouštěli si to třikrát po sobě a potřetí už se smála i ta žena… Byli by se smáli určitě hodinu, kdyby jim to režisér nestopl. Smála jsem se i já, nejen té modelce, ale tomu, jak se smáli ti tři! A věřte mi, ten smích nebyl ani trošku škodolibý… Jen trošičku :-)))
A tak tě Miro, vítám mezi námi!
Dagmar
|
