| ZPOVĚDNÍCI (30) Miki: Moje slavné pády aneb Třináct šťastných poučení
neděle 16.5.2010
 První pád v životě se mi přihodil, když jsem vypadl matce z vagíny na porodnický stůl. Nějak mě rychle vystřelila, protože chtěla mít tu mrzutost co nejdřív za sebou a taky jsem asi byl už tehdy hodně zvědavý. Na pupeční šňúře prý jsem kolem její nohy kroužil jako družice kolem zeměkoule a než si porodní sestra rozmyslela, kam chci vlastně dopadnout, už jsem tam ležel. Vypadl jsem prostě z matky jako falešnej búra z forbesu.
Poučení první: Nikdy nepospíchej ven, co kdyby pršelo. A když prší, tak se vrať.
Další pád jsem si užil ve čtyřech letech, když jsem se hnal ze hřbitova na Malvazinkách s kopce, protože jsem - bůhví proč - chtěl bejt první, i když jsem závodil sám se sebou. Odnesla to kolena, ale já byl první!, vyhrál jsem sám nad sebou! Jizvy na kolenou i na duši z té doby mi zůstaly dodnes. Od té doby taky vím, co to je jodová tinktura.
Poučení druhé: Nikdy se nesnaž vyhrát sám nad sebou, nebo se pochčiješ po jodové tinktuře.
Pak jsem taky občas padal s kola. Poprvé asi v deseti. Napřed mi spadly kalhoty, které jsem, blbec, vezl na řídítkách ke krejčímu k přešití, a pak jsem sletěl s kola i já, když jsem se je snažil zachytit.
Poučení třetí: Nikdy nejezdi ke krejčímu na kole.
Pak jsem taky spadl s kredencí v kuchyni. Byla dvoudílná a já se domníval, že horní díl drží. Nedržel. Inu, on by byl držel, kdyby v něm - kromě svátečních sklenic a talířů - nebyla taky sklenice s kompotem, který zpupnej Míreček chtěl ochutnat stůj co stůj. Jenže kompot byl moc vysoko a Míreček zapomněl, že už mu není sedm, kdy na kredenc klidně lezl, ale dvanáct, a že je jednou tak těžkej a že si kredenc tu tíhu nenechá líbit. Napřed letěl Míreček, a pak postupně za ohlušujícího rachotu sváteční sklenice a skleničky a talíře a ve finále taky kompot i s horním dílem kredence. Míreček stačil uskočit.
Poučení čtvrté: Na kredenc se neleze, na kredenci se souloží.
Pak už jsem byl starší a učedník a učňák jel na brigádu sklízet slámu na pole do Chebu. A největší radost učedníků bylo skákat ze stodoly do slámy, tedy na balíky slámy na prdel. Tak si Míra taky skočil na balík slámy. Jenže to nebyl balík slámy, ale mohutná tvárnice přikrytá chudičkou otýpkou slámy. Už jste někdy skočili ze tří metrů na prdel na tvárnici? Tak si to zkuste a pak přijďte podělit se se mnou o dojmy.
Poučení páté: Nikdy nejezdi do Chebu sklízet slámu.
Mimochodem, tam na jednom tom poli jsem se marně snažil zmermomocňovat jednu dívku, byla to tuším nějaká Rumunka, dcera jednoho z těch přisídlenců, co po válce obsazovali Němci opuštěné Sudety. Nechala mě akorát prstama žmoulat svoje bradavky.
Poučení šesté: Nikdy nejezdi do Chebu.
A pak jsme se vrátili z brigády a já jsem zase padal, to když mi mistr výcviku poručil, abych koukal padat k holiči! Nu, psal se rok 1966 a dlouhé vlasy byly tehdy známkou chuligánů a vyvrhelů a chlapi říkali na adresu nás vlasatců - dlouhý vlasy, krátkej rozum. Však taky chlapi, co čekali u holiče v oficíně na krátkou fazónu, si nahlas říkali radostně na adresu nás učedníků a jejich mistrů výcviku: Tak už to sem posílaji! Nicméně před oficínou jsem vedl dlouhý rozhovor s jednou malinkou takyučednicí a děsně jsem se červenal, když ostatní učedníci šli kolem nás na pivo. Přesto bylo jasné, že mi ta dívčina chce dovolit víc, než jen žmoulat prstama její bradavky, jenže já se styděl a červenal, že je tak malinká.
Poučení sedmé: Nikdy se nečervenej, i kdyby ji měla malinkou.
Naštěstí do osidel sexu jsem spadl později, a plnou hlavou.
Poučení osmé: Nikdy nepadej plnou hlavou.
A pak jsem dospěl, a přesto jsem se nepříčetně zamiloval do sousedky. A vona furt, že jó, ale pak zase že né, co by tomu řekl manžel, tedy její manžel. Nevěděl jsem, proč by tomu měl něco říkat její manžel, co mu bylo do toho, ten měl jiný starosti, když jako tajnej policajt se ožíral s jinýma tajnýma fízlama, který mojí sousedce pak nakadili do vany, a ona to musela uklízet, ale dát mi, to ne! Tak jsem se ožral, a jak říká Jan Werich v jedné pohádce z Fimfára, strrrašně jsem se ožral!, a když jsem z tý vinárny u nás na sídlišti pozdě v noci po schodech stoupal nahoru, bylo do mě někým vraženo či strčeno, nebo jsem možná spadl sám...
Poučení deváté: Nikdy nepadej sám
...a já padal po dvanácti schodech po zádech a po zádech jsem taky vletěl do skleněné výplně dveří a byl to takový rachot, jako když na mě sletěla kredenc se sklenicemi a talíři a s kompotem, jenomže mnohem větší rachot, a sousedi ochmelkové, co si ve vinárně smlouvali soulože s jinejma sousedkama, vyběhli i s těma sousedkama ven a ke mně, co mu ze zad kousek nad prdelí čouhal pěticentimetrovej střep osm milimetrů silného olovnatého skla, a sousedi se snažili to sklo vylomit a já jim říkal, zajdeme ke mně, mám doma kombinačky, těma to vyndáme,
ale pak už tu byli záchranáři a vůbec nechtěli jít ke mně na kafe, ale naložili mě do sanitky, a já jim houkal na cestu a v nemocnici jsem se vůbec nečervenal, i když jsem se pochcal, když mi do řezné rány na ruce sestra nalila jódovou tinkturu a doktor mi ruku šil bez umrtvení, protože jsem v tu chvíli si chtěl prožít sadomasochismus, a stejně tak potom, když mi vyviklával ten hrozivej kus skla, co stačilo pár milimetrů a měl jsem míchu na dva kusy.
Poučení desáté: Nikdy si nezačínej s policajtskou sousedkou, nikdy nevíš, jestli to není chebská Rumunka.
Protože jsem s těma přeříznutejma zádama dlouho marodil, potřeboval jsem si vydělat nějakou tu korunu. Tak jsem kamarádovi pomáhal stavět barák za 250 Ká na den, a to byly tenkrát slušný peníze. Večer chtěl kamarád stavitel ještě nechat vrátkem navozit hurdisky do prvního patra, abychom měli strejčka na druhej den. V prvním patře jsem vzal jsem z vrátku hurdisku a položil ji na ostatní hurdisky a udělal jsem dva kroky dozadu, jenže jsem zapomněl, že za mnou není betonová podlaha, ale díra, co v ní ve finále mělo být schodiště vedoucí prostředkem baráku... V letu jsem se ještě stačil natočit, protože jako fotbalovej brankář umím padat, i když by mi to při tý osmimetrový hloubce bylo houby platný. Naštěstí na betonové podlaze budoucí garáže byly naskládané dřevěné pružící dlážky a na nich ležela - otýpka slámy. Dřevěné dlážky odpružily můj pád a ostatní pomahači se seběhli nad otvorem a vyděšeně čuměli dolů do sklepa, jak se zvedám z těch dlážek a nadávám jak špaček, protože jsem si odřel koleno a nechtěl jsem se zase pochcat, až mi na něj budou lít jód.
Poučení jedenácté: Nikdy nedělej dva kroky dozadu.
Naposledy jsem z kola spadl vloni v létě. V Řeži jsem přejel most, protože jsem nazpátek do Podbaby chtěl jet po levém břehu Vltavy, třebaže jsem věděl, že tam žádná rozumná civilizovaně vyasfaltovaná cyklostezka nevede, pouze železniční trať. Ale ostatní cyklisti se tam bez problémů proháněli, tak jsem to zkusil. Opatrně jsem sešel s kolem na břeh a proti mně mezi křoviskama se na pěšině zjevil cyklista. Dá se tam projet? ptám se. Ou, šúr!, pravil s francouzskou výslovností, jako že jistě, ale ještě francouzsky něco dodal a já blbec jsem mu nerozuměl. Frajersky, jako cyklokrosaři, jsem si kolo kvůli rovnováze hodil na pravé rameno, protože po levé ruce jsem měl příkrý metrový břeh a hnědopěnnou Vltavu. Jenže tím, jak jsem vyrovnával tíhu kola zavěšeného na pravém rameni, jsem to vyrovnávání přehnal, naklonil se doleva a pak po hlavě a po kamenech a mezi hložím jsem zahučel do vody. Skončilo to dobře, jen doma jsem se trochu připochcal, když jsem si kartáčem drhnul z rány zadřený písek. Ale jizvu vedle jizev na koleni, co jsem jako dítě získal pod malvazineckým hřbitovem, mám dodnes. A to už dneska dávno nechci bejt první, ani sám před sebou.
Poučení dvanácté: Nikdy se nebav anglicky s Francouzem. Neumí to. Nebo se nauč francouzsky, to se dá vždycky stihnout.
A poučení třinácté? Na malvazinecký hřbitov nejezdi na kole, ale nech se tam vyvézt pohřebním vozem. Je to totiž děěésně do kopce...Zvlášť v šedesáti.
Miki |
