Miroslav Sígl: O Kamile Moučkové a prožitém životě se vší úctou

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Nemohu jinak, než si na začátku napřed povzdechnout: také se vám zdá, jakoby se slovo „úcta“ vytratilo z naší mluvy, projevů a písemností? Kolik jen úctyhodných lidí u nás máme, kolik úcty si zaslouží mnozí naší učitelé, lékaři, vědci, umělci a vůbec lidi, kteří se ve svém životě dokáží obětovat a konat dobro pro druhé, ale také odpouštět a zamýšlet se nad svým životním osudem, předat „ve vší úctě“ své zkušenosti, poznatky o omylech, vzestupech a pádech!?

Přečetl jsem právě vydanou knihu, kterou s televizní hlasatelkou Kamilou Moučkovou sepsala o dvě generace mladší spisovatelka Petra Braunová (Nejsem žádná lvice, vydalo Nakladatelství 65. pole, 150 stran a 20 stran fotografií). Padly si kdysi do oka a staly se z nich přítelkyně, jak se říká – na život a na smrt. Ta kniha mne velmi zasáhla, nejen proto, že jsme s Kamilou prožili kus svého televizního a rozhlasového působení v nádherných letech Pražského jara 1968, ale zvláště potom onen okupační týden po vpádu vojenských hord 21. srpna, v prostředí bouřlivém, napjatém, nebezpečném, riskantním, ale probouzejícím v nás vše, čeho jsme ještě schopni učinit, aby naši lidé, potomci Jana Husa, J. A. Komenského, Františka Palackého, Karla Havlíčka Borovského a našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka, hrdě a statečně odolávali nesmírnému útlaku z pozice síly velkého impéria.

V té knize je snad obsaženo všechno ze života někdejší hlasatelky a redaktorky Kamily Moučkové. Nic nezastírá, nevyhýbá se choulostivým otázkám věčně se dotazující spisovatelky. Jsou v ní historky plné lásky – včetně té divoké, rostoucí ze zamilovanosti, ale také zklamané rozchodem mezi partnery, je v ní smutek nad máminým návratem z koncentračního tábora po hrozné druhé světové válce.
Je v ní beznaděj nad osudem rodičů, kdy její táta (Vilém Nový, vysoký zapálený komunistický funkcionář, ač také zatracovaný tou „svojí stranou“, ale znovu usilující o novou slávu v jejím lůně) opustil manželku, maminku, rodinu a dokonce svými postoji a projevy šířil lži (v případě hrdinského činu Jana Palacha) a byl na výsluní v době největší totality, sloužil a posluhoval tehdejším mocipánům. „Stydím se za to, co navyprávěl výmyslů a já jsem přitom komentovala celý Palachův pohřeb…“

Kamila, jeho dcera, se musela doslova prát s důsledky svých statečných postojů ve veřejné publicistice, s existenčními starostmi, a to s nezlomnou vůlí nikdy se nevzdat, třebaže se zdálo, že už je mnoho prohráno. Čtu a čtu, stránku za stránkou, od předmluvy Jiřiny Šiklové, která také potvrzuje, že to tak „opravdu bylo“, že je to vyprávění ženy dvacátého století v malé zemi střední Evropy, která už dala světu tolik úctyhodných velikánů. Dožívá se úctyhodných let již nad dosaženou osmdesátkou, rmoutí ji, že se nemohla plně věnovat svým dětem (Kája, Bára, Ondřej a s nimi ovšem čtyři vnoučata a čtyři pravnoučata), které vždy milovala a knihu jim věnuje jako malý úplatek za to, „že jsem vám moc nečetla pohádky“.

Herci Vilém Willig (1945-49), Miloš Moučka (1949-52) a dávno po nich Jiří Zahajský, Kamilou nazývaný „Zahajda“ (1969-93) – to byli tři její mužští životní partneři, životní lásky, téměř románové příběhy jsou s nimi spojené. I o nich Kamila vypráví bez předsudků, bez uzardění, nemá co skrývat, i když její oči občas zvlhnou, ale posléze všem děkuje za život s nimi prožitý. A znovu vzpomínka na otce, kterého marně čekali, když se vdávala podruhé. Léta padesátá – zrovna ho zavřeli. Život musel jít dál.

Názvy kapitol naznačují, nad čím vším se Kamila zamýšlí a nač vzpomíná: Rozhlas (1952-56), Televize (1957-68), Pražské jaro (1968-69), Svobodná Evropa (1993-2000) a Barvy života, pravidelný televizní pořad o seniorech a pro seniory (2000-07). Přeskočit bych nechtěl začátek knihy, v němž se vytvářela Kamilina povaha, smysl pro pořádek, láská a úcta k své babičce „Kuličce“, jak ji v knize nazývá a která jí nahrazovala rodiče (1928-34), druhou kapitolou je už zmiňovaný Táta (1934-39) a městečko Polná (1939-45) na Českomoravské vrchovině, kde prožila druhou světovou válku bez maminky i otce, který mluvil v rozhlase z ciziny pod svým jménem, aniž by si uvědomil, jak své rodině doma ubližuje.

„Vyznávám absolutně a nejvíc ze všeho svobodu, ve společnosti, ale zvláště tu vnitřní, osobní. V životě jsem neudělala žádný podraz, žádnou sviňárnu, ohlížím se a mám ničím nenahraditelný pocit, že život je náročný, ale pokud se člověk snaží, může ho prožít se vší úctou.“

Naslouchal jsem nehnutě spolu s dalšími čtenáři a účastníky vyprávění obou žen, které se sešly nad vydáním své společné knížky. Jakoby se rozjasnilo, takový pocit se ve mne probudil, jsou před námi dvě maminky, každá se třemi svými potomky, jimž daly život a ještě to není pro ně zdaleka všechno. Rozdávají život dál a úctu k němu. A konečně si k nim přisedla další „mamina“ – prvorozená Káča už také s ratolestmi odrostlými. Už dlouho mi nebylo zase tak dobře. Teď po přečtení knihy mám sám do svých posledních několika let dvojnásobnou chuť ještě hodně vykonat. V tom je velká hodnota té knihy pro její čtenáře. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 06. 2010.