Jak už říkal nesmrtelný Švejk, je dobře, když je někdo přímo odněkud! Znát své kořeny nikdy neškodí, i když se někdy hledají složitě. A tak tatínkovu stranu – tedy co se týče jeho předků - nemám vlastně zmapovánu vůbec. Na jeho rodiče si nevzpomínám, zato jeho sourozence, tedy tetičky a strýčky, jsme navštěvovali často. Asi proto, že maminka byla jedináček a tak jsem z její strany měl pouze pár prastrýců a pratet.

Tatínek se narodil v roce 1898 v maličké vísce Háje u Příbrami jako druhý syn a měl ještě dalšího bratra, mladšího asi o 6 let a sestru o 8 let. Nemám bohužel žádné ambice pátrat v rodokmenech, píši jen o tom, co si pamatuji, a tak se mi matně zdá, že v této rodině někdy kolem přelomu století ještě jedno dítě zemřelo. Tatínek jako první z rodiny „šel študovat“. Příbram byla hornické město a tak původně chtěl jít na tamější Vyšší bánskou školu, ale nakonec šel na reálku. Hned po maturitě byl však povolán do války. O válečných příhodách moc nemluvil, vím jen, že prý vojáci byli často zavšiveni. Nakonec ani příliš nebojoval, protože na italské frontě na Pijávě dostal těžký zápal plic. S dýchacími cestami pak měl potíže po celý svůj život. Po válce „šel k ajznbónu“ na nějaké kurzy do Hradce Králové, a tak se dostal do východních Čech. Několik let po něm si podobnou profesi vybral i jeho mladší bratr, sestra se pak provdala a zůstala v rodné vsi.
Tatínkova staršího bratra si pamatuji jako udřeného starého rolníka, který byl už po mozkové mrtvici a nemluvil. Někdy jsme u nich bydleli s maminkou o prázdninách, ale častěji jsme byli u tety, která bydlela v bývalé hajnovně na kraji obce. Její manžel byl muž mnoha řemesel a kromě obdělávání několika políček byl i místním cestářem a hlavně truhlářem a tesařem. Vedle stodoly měl i velkou dílnu a za války mi vyrobil nádherné sáňky.
Už jsem tuším jednou napsal, že jsem se v té stodole dokonce pokoušel asi v deseti letech malým cepem mlátit snopy obilí. Samozřejmě neúspěšně. Na dvoře té hajnovny byla i zajímavá studna, ze které se voda čerpala pomocí dlouhé tyče na rameni dřevěné páky, pohybem podobným rozkývání zvonů.

Na Hájích jsem měl tři bratrance a tři sestřenice, ovšem věkové rozpětí bylo značné. My mladší si hráli na louce, ti nejstarší už chodili tancovat a my jen nakukovali do oken malého hospodského tanečního sálu, dokud nás maminky nezahnaly domů.
Ve vsi nebyl elektrický proud a tak se svítilo petrolejkou, nad níž si dospělí, k mému velkému údivu bez kontaktu s ohněm, zapalovali cigarety. V okolí byly krásné lesy, rostly houby a vůbec všechny lesní plody, z nichž nejraději jsem měl červené lesní jahody s ušlehaným vaječným bílkem.
Rád také vzpomínám na poutě na Svaté hoře v Příbrami. Ten prostor na fotce býval plný stánků se všemi možnými i nemožnými pouťovými atrakcemi, a domů jsme chodili dolů po dlouhých zastřešených schodech.



Na Hájích jsme všichni žili - my tedy pouze o prázdninách - aniž bychom to věděli, na smolinci, a bylo nám v těch letech válečných a těsně po válce v rámci možností dobře.
Padesátá léta sem ale přinesla výrazné změny, které se do těchto idylických vzpomínek moc nehodí. To už jsme sem také z Vrchlabí jezdili jen sporadicky. Ovšem po strakonické silnici jsme těsně kolem Hájů jezdili často na dovolenou a nyní ještě častěji na chalupu. A vždy jsem se velmi divil, jak „mazaně“ byly postaveny haldy vytěžené hlušiny tak, aby zakryly od Slivice krásný výhled na Svatou horu. Všechno špatné je však pro něco dobré. Smolinec se v této oblasti přestal těžit v roce 1991, a tak jako velkou a možná málo známou zajímavost mohu prozradit, že v jedné kolem tisíce metrů hluboké štole byl vybudován ohromný plynojem, jaký nemá v Evropě obdoby, neboť byl ražen v žule. Má kapacitu až 64 milionů metrů kubických, ovšem zemní plyn na Hájích v chalupách a domcích nemají dodnes.
Vraťme se ale ještě ke střípkům rodinným.
Když maminka v polovině sedmdesátých let ovdověla, jezdila ještě ke švagrové na Háje občas sama a dokonce zde přišla v září 1989 k velkému úrazu. Jinak velmi hodný domácí bílý ovčácký pes ji jednou vítal tak vehementně, že jsa těžší než maminka, porazil ji a ona si zlomila stehenní krček. V příbramské nemocnici pobyla téměř až do Vánoc, pak jsme ji měli chvíli s bratem střídavě u sebe a po Novém roce byla schopna žít ve Vrchlabí sama. V posledních dvaceti letech prodělala několik mozkových příhod a Alzheimer, kterému se tak u nás tehdy ještě neříkalo, ji doběhl koncem léta 1991.

♦♦♦