Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (24)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (24)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Křest – Kavárna ACADEMIA – Senát – Prosič – Klub Lávka – Kos opět zpívá

S profesorem Stanislavem Reinischem jsem se poprvé setkal v Kanadě. Při besedě s exulanty v ST. JACOBS v roce 1994. Káťa Kuběnková, majitelka restaurantu – kde lišky dávají dobrou noc – a duše kulturních podniků, mi nalila velkou sklenici kanadské whisky. Samozřejmě, že v okamžiku, kdy jsem ji ochutnával, objevila se za mnou Jarmila. Neřekla nic, jen lehce zakývala hlavou.
„To je proti stresu a proti trémě,“ smála se Káťa. Za necelou hodinu jsem vystoupil se svými básněmi a písničkami na stejném pódiu, na kterém byli před rokem moji kamarádi Miloslav Šimek, Jiří Krampol a Uršula Kluková. V St. Jacobs jsem byl později ještě jednou v roce 2000.
Dostal jsem se do SENÁTU České republiky. Abych to vysvětlil, nikoli jako senátor. Vystupoval jsem na „křtu“ knihy ODLESKY DĚJIN ČESKOSLOVENSKÉHO EXILU Jana Filípka, úspěšného exilového podnikatele. Je to životopis nejen autorův, ale i obraz pohnutého století a člověka, který nikdy nepodlehl malomyslnosti a dokázal svým umem a pracovitostí dosáhnout vážnosti a úcty. Do senátu na křest této knihy jsem byl pozván na doporučení profesora Stanislava Reinische, se nímž jsem se poprvé setkal právě v St. Jacobs v roce 1994.
„Přes Kanadu do senátu!“ řekl můj syn. Mým básním tleskala polovina přítomných. Řekl jsem několik epigramů a zarecitoval báseň, která měla „úspěch“ v Litomyšli.
– Jeden soudruh, co dřív býval velké zvíře ve straně, teď je slavným politikem, proto koukám naštvaně... –
Některé tváře senátorů a poslanců byly veselé a jiné kyselé. Dostal jsem jako ostatní láhev šampaňského zn. KORBEL a šel Valdštejnskou ulicí k metru. V duchu jsem si nadával. Neměl jsem vůbec hezký pocit. Trochu nálady mi zůstalo z upřímného ohlasu přátel pana Filípka. Autor musel zůstat v USA kvůli nemoci. Po několika krocích jsem potkal člověka, který mi byl povědomý. Pozdravil jsem. Civilně a s úsměvem odpověděl. Po několika krocích jsem pochopil, kdo to byl. Předseda Komunistické strany Čech a Moravy, soudruh Miroslav Grebeníček. Přemýšlel jsem cestou k metru:
„Jestlipak může přijít u nás ještě doba, kdy budou muset lidé, jako je pan Filípek a profesor Reinisch, opouštět naši zemi a hledat uplatnění za hranicemi?“ Dnes, kdy píši na „kompjútru“ tento odstavec (9. srpna 2002), vím, že KSČM získala v červnových volbách 41 křesel v poslanecké sněmovně a 882 653 hlasů občanů. Zřejmě se mnohým stýská po „klidném“ režimu, kde se nemuselo myslet, protože právo na myšlení měla jen vedoucí strana. Ostatní měli jedinou možnost a právo – DRŽET HUBU A KROK!
V červnových volbách 2002 volilo 58 % našeho národa. Volby se naplánovaly na víkend, v době světového fotbalu. 42 % občanů dalo přednost chalupám, chatám a kopané. – Kdo chce kam, pomozme mu tam! –
U stanice metra STAROMĚSTSKÁ seděl na zábradlí hodně obézní muž. Mohl být dvacet pět roků starý. Vedle sebe měl francouzské hole. Značně vyspravovány činily dojem, jako by si je ten kluk dělal sám. Samozřejmě, že si vyhlédl mě. Pokaždé to poznám.
„Pane, prosím vás, věnujte mi nějakou minci. Je horko a potřeboval bych na koupel a na čaj.“ Dal jsem mu dvacetikorunu a desetikorunu. Děkoval a přál mi šťastný večer. Dole v metru jsem zjistil, že nemám na jízdenku. Na Dejvickou, kde jsem měl stát auto to bylo dost daleko. Chvíli jsem bloumal Kaprovou ulicí a doufal jsem, že potkám někoho známého. Zastavil jsem se u dveří fary chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Odvahu zaklepat a půjčit si na lístek do metra jsem nenašel. „Načerno“ jsem v metru ještě nikdy nejel. Bylo to proti mým zásadám. U dveří fary jsem přešlapoval hodnou chvíli.
Nedávno jsem v tomto kostele zpíval a recitoval pro přátelé postižených dětí. Pan biskup se ke mně tenkrát choval vlídně a říkal, abych se někdy zastavil na kousek hovoru.
„Zastavit se u pana biskupa, abych si půjčoval na metro?“ Šel jsem zpátky k metru. Nakonec jsem se rozhodl. V předsíni metra jsem otočil své černé sako naruby, sundal brýle a usedl na spodní trubku zábradlí, kde před hodinou seděl můj mnou obdarovaný předchůdce. Stal se ze mne PROSIČ, jak říkám žebrákům. S velkým sebepřemáháním jsem nastavil ruku do prostoru chodců a sklopil jsem hluboko hlavu. Stále jsem pokašlával, abych udělal dojem na citlivé mecenáše. Naproti z Filozofické fakulty vycházeli studenti. Jeden z nich mi dal do dlaně peníz. Když přešli, podíval jsem se. Byla to kovová známka na psa. Už jsem se chtěl vzdát. Náhle jsem ucítil, jak do mé dlaně spadla těžká mince.
„Děkuji, pane,“ huhlal jsem změněným hlasem a rozkašlal se, abych zakryl rozpaky. Nevím proč jsem za tím elegantním pánem, jako na omluvu, zvolal:
„Průdušky, nastydnul jsem!“ Zastavil se a vlídně poznamenal:
„Pane Fousku, to chce bromhexin, nohy do horké vody a rum s mlékem!“
Za týden jsem se dozvěděl, kdo byl ten dárce, který mi přivodil na líce ruměnec hodný pubertálního mladíka. Seděli jsme v knižní kavárničce v pasáži poblíž Lucerny s Přemyslem Vachalovským. Schoval jsem se pod stoleček, téměř jsem převrhl chutný nápoj, který mi Přemysl objednal. Muže, který se zastavil a chvíli nahlížel do kavárničky, jsem poznal.
„To byl jeden chlápek, kterýho nechci potkat,“ vysvětloval jsem své nezvyklé počínání.
„To se ti nedivím,“ zasmál se Přemysl, „je to jeden senátor, natvrdlý jak kámen.“ V duchu jsem nesouhlasil. Srdce měl obměkčené a lakota také nebyl. Dal mi dvacet korun.
„Byl na křtu knihy pana Jana Filípka!“ pochopil jsem. Asi za měsíc jsem podepisoval v Klubu Lávka svou knihu Fouskoviny. Něco mne nutkalo pozvednout oči. Muž, který mi podával knihu k podpisu, byl pan senátor. V jeho tváři se nepohnul ani sval. Napsal jsem krasopisně:
„Srdečně, za ušlechtilý skutek, básník a žebrák proti své vůli – Josef Fousek.“ Přečetl si věnování a zakroutil hlavou:
„Vy jste ale recesista!“ A tak dodnes nevím, jestli to byl pan senátor, jak říkal Přemysl Vachalovský. Možná, že se mu dostane do rukou tato kniha a napíše mi. Adresa je jednoduchá – J. F. Kladno. –
Knihu aforismů a epigramů křtili vzácní lidé. Yvonne Přenosilová, Miluška Voborníková, Petr Spálený, Kristian Kodet. Všichni o mně slušně mluvili, jak už se na křtech mluví. Na křty a podobné situace, je nutno pozvat ty, kteří mají autora rádi. Přišli i veteráni slavné SPARTY PRAHA, kamarádi trampové, divadelníci a přišoural se i jeden z prosičů, jimž dávám desetikorunu a vedeme řeči o počasí. Na křtu jsem přivítal hosty a začal jako vždy nepřipravenou řeč:
„Za mnou je hrad, kde sídlí On, nalevo je dům, kde psal a tvořil můj kolega Karel Havlíček Borovský v redakci listu Národní politika, – teď jsou dole diskotéky, kde je před vstupem prošacována mládež, aby s sebou nevzala místo kapesníku pistole, – a za mnou blíže k nám je slavný Karlův most, který byl postaven místo chatrného mostu Juditina. Na tom mostě, jak každý vzdělanec ví, bojovali s Pražany Norové.“ Moji hosté zmlkli. Rychle jsem se zamyslel a opravil svůj výrok:
„Nebo to byli Švédové?“ Petr Spálený se rozesmál a Miluška tvrdila, že takhle se smát ještě Petra neslyšela. Kristian Kodet si potřísnil červeným vínem elegantní sako, aristokraticky pohlédl na zástup hostů, upravil si šáteček, vzal si novou sklenku a klidně řekl:
„Stálo šest tisíc, tak ať ochutná červený Cabernet.“
Polil jsem si sako také:
„Tohle sako ze „sekáče“ mám za sto čtyřicet korun. Kristiane, teď jsme na tom stejně.“
V BLESKU vyšla velká fotografie. Jsem uprostřed a po mých stranách jsou Petr Spálený a Yvonne Přenosilová. Nadpis článku byl: – ANDĚLE HRAJÍ V KREMATORIÍCH. – Reportér se zmínil o křtu mé knihy a také o tom, že jsme s Petrem udělali píseň Až mě andělé. Ale jen ti, kteří byli na Lávce věděli, proč se Petr směje. Zavinil to přeřek o Norech. Na Tylově náměstí, kde sídlí můj vydavatel s firmou PRAGOLINE, jsem potkal pána, který sbírá autogramy. Podepsal jsem mu kartičku.
„Pane Fousek, můžu se vás na něco zeptat?“
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem.
„Proč se pan Spálený, vy a paní Přenosilová, smějete na obrázku v novinách, když nad článkem je nápis Anděle hrají v krematoriu? Vždyť je to krásná píseň, kterou si nechám také jednou zahrát. To není žádná srandapíseň!“
„Pane, jsou lidé, kteří se těší, až tuhle píseň budou hrát někomu, koho celý život nenáviděli a záviděli mu. Pro takové lidi je to velmi veselá písnička!“ Muž chvíli přemýšlel a potom řekl odevzdaně:
„Asi máte pravdu! Já si nechám radši zahrát Nebeský brány.“
Oblečení dělá člověka, ale zdali je to pravda, nevím. Občas se zamyslím nad osudem věcí, které mne provázejí, a jež nosím na sobě. Sako ze sekáče, boty z bazaru od Ludvíka Karfuse. Stál jsem v nich na pobřeží Pacifiku, Atlantiku, byly se mnou v nemocnici na Karlově náměstí. V nich jsem vykročil zpátky do života po operaci srdce. Černou košili mám od Jiřího Krampola, kalhoty od Johna Bureše z Detroitu, hodinky PRIM po svém tchánovi Boganovi, trenýrky od Vietnamců z Kladenské tržnice, ponožky od svého by-passového kolegy a kardiaka, který mi je dává zdarma v Dejvicích. Říkám mu důvěrně pan Ponožka. Zná mé písničky a pokaždé na mne volá:
„Pane Fousek, šetřete se!“
Jediné, co mám české, je krev, ale ani o tom nejsem pevně přesvědčen.
„U Kladna za Rozdělovem je Horka. Tam žili v době středněbronzové Keltové. Možná, že některý se usadil v kraji dolů a hutí a vzal si za ženu mou praprapraprababičku SLOVANKU.
V kapse mám polský hřeben z Ostravy. Našel jsem jej před domem, kam jsem šel navštívit bluesmana a písničkáře Josefa Streichela.
Stojím u keltských mohyl a nade mnou se z mračen na chvíli vynořilo staré letadlo. Hrozivý hluk motorů mi připomněl konec války. Pomyslel jsem na Ivetu Irvingovou, dceru generálmajora letectva Jana Romana Irvinga. Vždy, když mluví o svém otci a našich válečných letcích, má ta mladá žena v očích krásný třpyt.
Náhle nade mnou burácely liberatory a místo lesa okolo šuměl Atlantik. Ještě jsou lidé, kteří nezapomněli na statečnost našich zahraničních letců a vojáků v boji proti fašismu. Rytíři nebe se pomalu ztrácejí na „ranvejích“ věčnosti. Nezapomínejme na ně. Vraceli čest našemu národu.

Na Lávku přišel i profesor Ivan Vaněk, který spravil mé srdce. Na Lávce se sešlo hodně lidí, jichž si vážím. Řádil jsem jako za mlada. Chtěl jsem dokázat, že žiji. Aby měl pan profesor radost. „Lidé nepřišli na raut, ale na Fouska,“ řekl jeden novinář. A byl jedním z mála těch, kteří o křtu mé knihy napsali. Přišel na Fouska.
Opisuji ze svého rukopisu. Nejdříve musím psát perem a teprve později přepisuji do „kompjútru“, kterému se v Čechách říká POČÍTAČ. Nevím proč. To je název hamižného člověka nebo starého sovětského modelu Počítadla. Smutek, že jsem neodjel v červnu 2002 do Kanady a USA, dávno přešel. Jsem „Ryba“, rychle se léčím z pádů a unikám síti nástrah. Denně pokračuji v jízdách na kole. Minulou noc jsem nemohl spát. Bolí mne ramena a na prsou. Asi od toho „počítače“. Něco mne žene napsat všechno, co se děje v mé mysli, ačkoli nevím, jestli to má význam pro mé okolí. Pro mne ano. Jako bych se zbavoval tíže. Nedaleko, na náměstí Sítná, se pořádá soutěž, kdo vypije více půllitrů piva. Pod stany sedí chrabří Češi a plní pupky mokem. Hraje dechovka a nějaká hvězda beze jména zpívá country.
„Dáme lidem pivíčko, seriály, hokej,
aby mohli provolávat, že je všechno „oukej“.
Potkal jsem paní s dlouhým psíkem. Ukázala na mumraj pivních radovánek a řekla s povzdechem:
„My si vždycky vybereme z toho, co nám z ciziny nabízejí, to nejhorší! Zítra budou pochcané trávníky, rohy a vrata u domů! Zmenší se mozky a zvětší se pupky!“ Odcházela, ale ještě se ke mně, ta moudrá osmdesátnice, otočila a dodala:
„Je to ale lepší než politická manifestace! Tam nejsou žádné mozky a zvětšujou se akorát huby.“
Paní doktorka, která ví hodně o astrologii, mně říkala v kanceláři doktora Havla v nakladatelství ACADEMIA, že mi ubližuje nelaskavost a nevlídné zacházení. Měla pravdu. Na hrubost nikdy nezapomínám a nikdy ji neodpouštím. Nemstím se, ale vím o ní stále. Lidem, kteří mi ublíží, se zdálky vyhýbám, zapírám se do telefonu a nikdy neodepisuji na jejich dopisy. Dívám se do psích očí a děkuji Pánu Bohu, že mohu jíst, číst, pít, žít a snášet občasné choroby a jejich následky. Klidu a pohody je stále méně. Lidé si zvykají na agresivní způsob života, myslí si, že je normální být zlým a surovým. Vnouček Josef přikrývá Fáru dekou a říká jí – Čuníku. Snili jsme o Řecku, ale peníze se drobí pod rukama.
„Nevadí,“ říká má dcera Ivanka, „budeme tady na dvorečku, nad sebou starou ceduli VANOVÉ LÁZNĚ, a budeme se radovat, že nejsme mocní a zlí.“
Šel jsem na pivo. Vypiji tak jedno za týden. Seděl jsem u rozdělovského fotbalového trávníku. Les šuměl, vyprávěl. V dálce se zvedal do výšin poslední šestý, rozdělovský věžový dům. Jasně jsem spatřil okno, kde bydlel Jaroslav Špaček, bývalý poválečný starosta města Kladna. Vtipný a moudrý člověk. „Jsem poznamenaný dobou, jako celá moje generace,“ říkával mi ze svého invalidního vozíku.
„Každá utopie a idealismus skončí beznoze, jako já na invalidním vozíku. A další generace dělá všechno pro to, aby ten vozík zdědila!“
Byl jsem na chvíli šťastný. Stále víc a víc miluji svoji samotu. Jarmila ví, že utíkám od práce u „kompjútru“. Ví, že mi to dává sílu abych psal dále. Můj vnouček Matěj začal sám chodit na nočník. Nedaleko doutnalo ohniště, neboť včera byl DEN ČARODĚJNIC. Nejlepší je tichá oslava každého dne, jehož se dožijeme. Včera opět volal jeden vykuk, abych přijel hrát na nějakou akci. Zadarmo. Všechno stojí peníze. „Pepík je hodnej, ten to udělá zadarmo!“ říkají, a když potřebuji pomoc, mlčí. Vím o těch, kteří se ozvou jednou za roky a přesto vím, že kdyby „pršelo do baráku“, přijdou na pomoc. Ti, kteří ve mně vidí atrakci pro svůj politický nebo jiný osobní cíl, míjím jako vzduch. Neumím si říci o honorář. Je to dědictví táty, socialismu a matčiných slov, že peníze kazí lidi.
„Jen chudí jsou hodní,“ říkávala maminka a já brzy poznal, že je to velký omyl. Přesto vím, a poznal jsem, že u těch, co mají málo, spíše najdeš pomoc, než u těch, co se třpytí zlatem. Nedávno jsem četl v Mladé Frontě Dnes, v jednom podivném článku:
»...ten, kdo nemá peníze, dobré místo, že je hloupý a zbytečný...« „Filozof“ svůj výrok nemínil jako nadsázku, ale jako fakt. Tím faktem potvrdil svou pitomost. Poctivá práce nemusí lidem přinášet blahobyt. Někdy je tomu naopak.
Kos opět zpívá a říká: „Fousku, jdi spát! Večer jdeš do Skryjí na Berounce, na setkání v hospodě.“ Jan Vyčítal se ozval, že bychom si měli zase něco říci uprostřed hospodského čoudu, vůně piva a laciné kávy.
„Hlavně, aby nechtěl zase jít do lesů!“ pomyslel jsem si. „Ale teď bych to zvládl. Je 2. května a není jako v únoru pod nulou.“
Dostal jsem hlad. Jdu potichu do lednice. Rohlík s Ramou a čaj mi neuškodí. Je šest hodin ráno. Před čtyřiceti devíti lety, tedy v roce 1953, jsem stál u bucharu v POLDI Kladno, u řídící páky jako „štajrák“ – řidič. Bylo mi čtrnáct let jako mému vnukovi Josefovi. Za dvě hodiny vezu vnuka do nemocnice k primářovi ORL, MUDr. M. Hanušovi. Vnouček má „karfiól“. Pochroumané ucho z řeckořímského zápasu.
„Pepíku, jdi spát, ničíš si zdraví,“ napomíná mne Jarmila.
Dělám, že neslyším. Odchází. Neničím si zdraví. Ničil bych si ho, kdybych tu práci nedělal. Svěřuji se! Uvnitř mne vrtá červ zoufalství. Nechápu přítomnost. Stále mám dojem, že nic neexistuje, že je to pouze má představa. Jdu si namazat ten rohlík. A vykašlu se na Ramu. Jednou za čas máslo neuškodí. Cholesterol, tlak, nejíst tučné, nerozčilovat se, nepít alkohol, kávu. Je mi na nic. Copak mám nějakou historickou cenu a vůbec má ji někdo, aby se opatroval jako Svatováclavská koruna? Proč to všechno píši? Škoda papíru. Stále víc a víc se podobá mé zpovídání kronice. Stává se deníkem hořkých i hezkých chvílí. Jsem rád, že mne naučili ve škole abecedu. Za to škole díky. Ostatní doba ve škole byla pro mne ztraceným časem. Ve své době jsem poznal, že záleželo na politice a tatínkovi víc než na tom, co člověk umí a zná. A dívám-li se okolo sebe, v mnohém se to opakuje.
Denně tisíce prospektů na koberce, škvařené sádlo, zlevněné boty, na práci doma, na zájezd na Konopiště, na výlet do Prahy spojený s návštěvou poslanecké sněmovny – začíná třes obou víček. Ve škole mne naučili číst rusky, zpívat sovětské písně, zbytečné básně, že Sověti osvobodili Plzeň, že Elvis Presley je kýčař a představitel úpadkového rokenrolu, že Klement Gottwald nedovolí, aby rozvraceči, kulaci, „buržujové“ a zpátečníci vyrvali dělnické třídě naši proletářskou zemi. Naučili mne říkat: „Soudružko učitelko“, nenávisti ke všemu, co je na západ od Aše, místo skauta byl ze mne pionýr s bílou košilí a s rudým šátkem kolem hrdla. Pochodoval jsem se školou v májových průvodech a křičel, co nám předvolával soudruh učitel: „Sovětský svaz náš vzor! My děti ze školy zdravíme rolníky, nestůjte opodál, opusťte chodníky! Prezident Tito je krvavý kat! Huráááá!“ – Poslední heslo jsem nikdy nekřičel. Náš strýc Karel Rys byl Jugoslávec a táta doma říkal, že Jugoslávie statečně bojovala proti hitlerovským armádám, zatímco my jsme se museli zbaběle vzdát. Usnul jsem na půl hodiny. Vzbudil mne Láďa Křivánek z Montrealu.
„Ahoj, Pepíčku, tady Kanada. Jak se lidé připravují na volby? Jak dopadnou?“
„Podle mého názoru, je to většině u nás jedno. Stýská se po komunistickém, hodném opatrovníkovi. Sochy potentátů, jsou dobře zabaleny a uschovány, piedestaly zůstaly, takže to půjde rychle. Dají se zpátky a lidé budou zase pít vodku a zírat na Mrazíka a na Třicet případů majora Zemana.“ Láďa se na druhé straně Velké louže nesmál. Přečetl jsem kamarádovi z Montrealu, kousek z dopisu od Jana z USA :
„Nebylo mi možné volit. Písemně nám to neumožnili a do Washingtonu nebo do New Yorku je to daleko. Také bylo nutné předem se nechat zapsat do seznamu voličů. Mnoho krajanů doufalo, že budou moci volit, zvláště, žijí-li blíže českého zastupitelského úřadu. Zjistili, že k dokumentu o navráceném občanství potřebují ještě český pas. Ten jenom tak snadno nedostanou. To trvá několik měsíců nebo roků a mnozí to ani žádat nebudou. K tomu je potřeba celá řada dokumentů tak, jako při žádosti o občanku a není vždy snadné to získat.
Musíme doufat, že nové generaci nebude stačit ke štěstí „osm piv a dva rumy“. Chápu, že to nebylo lehké rozhodnout se, koho volit. Malé strany nedostanou možnost, aby byly ve vládě zastoupené a velké jsou ochotné spojit se s kýmkoli, jen aby zůstali u koryta. To, co Pepíku děláš, je pro každého, kdo nemá křivou páteř a věří v lepší budoucnost.
Tvůj Jan.“
Jan odešel z vlasti po puči komunistů v roce 1949. Je to tramp, poctivý člověk. – Než jsem napsal do „počítače“ poslední slova – Tvůj Jan, přinesla mi Jarmila telefon. Nevěřím na náhody. Byl to on. „Jane, teď právě píši o tobě.“


Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 08. 2010.