Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (27)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (27)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Otázky cestou – Knižní veletrh – Fouska? Ne! – Literární večer – Bábovka od maminky – Andělé v kapli

PROČ? Proč jsem tak mluvil? Proč jsem tam šel? Proč jsem řekl – ano? Proč jsem neřekl – ne? Proč zrovna já? – Otázky, které chodí s námi většinou tehdy, když nedržíme „huby na uzdě“. Uprostřed Veletržního paláce, kde právě vřel Mezinárodní knižní veletrh, zazvonil můj mobil.
„Tady Kladenský deník! Pane Fousku, koho nebudete volit?“ Nepřemýšlel jsem ani okamžik: „Nebudu volit žádnou levici, komunisty a jiné extremisty! Je lépe žít ve špatném kapitalismu než v nejlepším komunismu!“
Vešel jsem mezi nespočetnou zahradu knižních stánků. Celý svět na mne dýchl. „Proč odpovídám na dotazy nějakého redaktora, který dostal nařízení z monopolu: „Obvolejte známé ksichty, ať něco plknou k volbám!“ A také jsem uvažoval o tom, jestli skutečně vím, jaký kapitalismus je nejhorší a jaký komunismus nejlepší. V nitru jsem byl přesvědčen, že mne nezajímá ani jeden z nich. Lidstvo se přiklání nalevo i napravo. Řadí nás jako mouchy na mucholapce. A okolo jsou poučné knihy, zobrazující činy a sny člověka. Poučné, politické, krváky, zamilované kýče, o medicíně, o vesmíru, o kompjútrech, o vaření, o sexu. Dostal jsem strach, že je těch knih mnoho. „Koupí si je někdo? Není na světě více knih, než je zapotřebí?“ Nakonec mnohé skončí se slevou na Václavském náměstí vedle pasáže Alfa, kterou se chodilo do Semaforu.
– Každý Čech spisovatelem, kytaristou, zpěvákem, básníkem, politikem, znalcem piva i fotbalu, ale hlavně kritikem. –
Potkával jsem lidi, kteří se kochali knihami, obraceli je v rukách a někteří je i pohladili. Pochyby ze mne na okamžik zmizely. Začal jsem věřit, že knihu nezničí její moderní mediální konkurenti. Kniha je příliš soukromá a blízká očím i srdci, aby ji nahradila blikající monstra, která cpou do našich hlav trychtýře s globální nádivkou. A ihned mne svědomí kárá: „Jsou dobré a jsou špatné knihy. Jsou dobré hry a špatné hry. Nauč se vybírat!“ Ale vědí to a dokáží to rozeznat dětské hlavičky?
Právě se konala beseda KALFu – Klubu autorů literatury faktu. Karel Zich, host, zpíval americký gospel. Seděl jsem v prostřední řadě na kraji. Autoři úspěšných knih dostávali cenu Miroslava Ivanova. V ten den se dusno sneslo na veletrh. Myslel jsem na své kardiacké potíže. Před operací a po ní, v roce 1999, se občas ozval telefon anebo přijel Karel Zich.
„Pepíku, drž se, vím, že budeš zase pracovat!“ dával mi naději a sám měl vlastních problémů nad hlavu. Když jsem zaslechl jeho hlas v telefonu, uklidňovalo mne to. Karel si po svém vystoupení ke mně přisedl.
„Pepíku, sundej si to sako. Je ti určitě horko,“ šeptal.
„Nemohu, roztrhla se mi na zádech černá košile a já jsem si ji sám zašil bílou nití.“ Karel se chtěl rozesmát, ale právě probíhal vážný akt předávání knihy. Tenkrát mi přivezl písničku, abych mu udělal na ni text. Vím, že to bylo jen proto, abych měl práci, abych měl vědomí, že nejsem odstavený. Později prý vyšla na jeho CD. Je to hanba, ale tu svou píseň jsem ještě neslyšel.
Sedím uprostřed lidí, které neznám, a naslouchám slovům, která mne nezajímají. A přesto je mi dobře, že jsem ve světě knihy. Tak trochu patřím k těm dělníkům pera, pilníku a rýče. Všechny tyto nástroje jsem ochutnal.
U stánku ACADEMIA jsem dostal od Jiřího Koubka první výtisky Fouskových protistátních písní. Jarmile jsem koupil velké perníkové srdce. Prodavačce jsem prozradil, že žijeme s Jarmilou už čtyřicet let v manželství.
„To bych chtěla taky,“ povzdechla, „musel jste být hodný člověk, když jste to tak dlouho vydržel!“ Mojí ženě se odpověď nezdála, ale já byl spokojený.
Vraceli jsme se podél hřbitova k autu. Nalevo od nás zářil PARKHOTEL. Třpytily se luxusní vozy, rozjásané dívky nasedaly do aut a vesele se smály. Těm za zdí, podél níž jsme kráčeli, to bylo jedno. V kapse jsem našel vizitku paní, která prý se mnou udělá rozhovor o psech. Podobných navštívenek mám kolem dvou tisíc. Ale jsou v krabici a sliby se nikdy nesplnily.
Ozvaly se mi opět divné tlaky na hrudi. Přemýšlím, zda se to jen nedomnívám. Jsou to zkrátka kosti. Byly rozřezány cirkulárkou, a tak nesmím chtít, aby mlčely. Je to daň za ŽIVOT. Cítím kosti vždy před deštěm. Dívám se na pamětní desku u sokolovny. Seznam jmen. Občané padlí v době fašistické okupace.
„Jestlipak si na ně někdo vzpomene?“
„Určitě, teď právě my dva!“ Nevěděl jsem, že mne Jarmila slyší. Často si povídám pro sebe nahlas. V ulici U studánky se zaklelo ticho. Snad tam ani lidé nebydlí. Díval jsem se na staré činžáky a vznosné domy.
Cestou do Kladna jsem znovu pustil kino předcházejících dojmů. Dělám to vždycky. Vracím se a bilancuji. U vchodu na Výstaviště mne zastavila mladá dívka s rukou v sádře.
„Pane Fousku, chci o vás napsat slohovou práci. Jste zajímavý člověk našeho města.“ Naslouchal jsem nedůvěřivě, ale potěšen. Byl to opak rozhovoru v nemocnici, kde mi jedna dívka ze Střední odborné školy říkala:
„Pane Fousku, chtěla jsem o vás napsat literární úvahu, a když jsem sháněla materiály o vás, paní profesorka mi řekla: »O tom člověku nepiš! Nestojí za to! Je dost jiných, kteří si to zaslouží!«“
„A napsala jste tu úvahu o mně?“
„Ne,“ řekla, „bála jsem se, že bych dostala špatnou známku.“
Snad proto jsem rozdával při POSLEDNÍM ZVONĚNÍ pětikoruny a desetikoruny před domem plk. Stříbrného, když mne hejno maškar obstoupilo. Jeden ze šašků na mne křičel:
„Pane Fousek, vy jste televizní hvězda a já budu manažérem, tady máte moje číslo telefónu, já vás budu zastupovat. Nebojte se, budu fér!“
Řekl jsem mu, že v době, kdy bude manažerem, budu už v domově důchodců nebo v piksle, které se říká urna. Potom jsem jim sentimentálně přidal ještě dvacetikorunu. Sevřela mne bláznivá touha být ještě jednou mladý na začátku cesty a věřit, že budu nosit hvězdy z nebe a sázet je na rozkvetlé louce. V žaludku mi začala škrundat kola. Dvě deci za dvacet pět korun. Volal mi Jindřich Kraus:
„Pepiku, ještě schází 30 000 korun, aby byl zaplacen náklad na tvou knihu Eman a Kornelie, boží lidé. Betta a pan Dobrovský mi vrátili 400 tvých knih. Nejdou prý u nich prodat.“ Přemýšlím, jestli mám psát dál. Deprese. Takové telefony člověka nepovzbudí. Vím, že se náklad splatí. Nikdy se na mých knihách neprodělalo. Lidé si myslí, že je snadné něco napsat a vydělat. Je to všechno jinak.
Další den na Mezinárodním knižním veletrhu. Lidé procházeli mezi stánky rozličných vydavatelství a nechávali si podepisovat knihy od unavených autorů. Vůně tisku a reklamních tiskovin. Na pódiu, kde se prezentovaly nové knihy a kde probíhaly „křty“, seděl syn Vladimíra Mlynáře. Křtila se jeho kniha o vstupu na politickou scénu. Poslouchal jsem líbivou řeč. Přirovnával svůj vstup k první chvíli před začátkem sexu. V té chvíli jsem věděl, že můj hlas nemůže dostat. Přirovnávat politické čachry k tak krásné činnosti, jakou je sex, to je nemravné. Nějaká paní dozpívala šanson, který vzdáleně připomínal pařížskou ulici. Kolem mne procházel pan Jiří Suchý. Letmo jsme si podali levé ruce. V pravé ruce držel několik knih. Já měl v pravé darovanou knihu Trkalo se tele s dubem, autobiografii Alexandra Solženicyna. V Obchodním centru mou knihu pokřtili Miluška Voborníková a Petr Spálený. Byl to literární večer, kde jsem vyprávěl pro zcela plný zasklený sál. Vedle mne stáli Miluška a Petr a já měl dobrý pocit. Mám a měl jsem jej vždy, když byli tihle moji přátelé vedle mne. Odešla ze mne trochu tíživá nálada, vzniknuvší před začátkem křtu. Potkal jsem po letech písničkáře, který právě ukončil křest své knihy.
„Dovolíte, já bych chtěl projít!“ zaslechl jsem. Můj sluch je hodně chatrný, a tak jsem se omluvil a vyhrkl: „Ahoj!“ Odpovědělo mně mlčení.
Od malička jsem si dělal a dělám o populárních lidech představu, že jejich výjimečnost je dělá i vstřícnějšími. Že jsou jako jejich písně, sochy, romány, básně, role... Spálil jsem se tolikrát, že to už ani nepočítám. Je to dobře zařízeno, že po setkáních, která člověka vykolejí, se sejde s těmi, kteří pohladí slovem. Jediný úsměv je energií na dlouhé hodiny.
Nikdy už neřeknu Jiřímu Lébrovi, že jsem si vážil jeho moudrosti. Opravil mi rádio, vyrobil pro mne první zesilovač, který přivolal hlas Bóry Kříže. Místo toho, aby si vzal ode mne peníze, zdravil mne svým pověstným pozdravem: „Čaules makules!“ Nikdo jsme nevěděli, odkud ten pozdrav pochází.
„Technika má svoji zvláštní duši,“ vysvětloval mně, známému blbu technickému. „Je v ní schován tajemný šotek, nikdy ho neobjevíte. Připomene se, pozlobí a zmizí bez vysvětlení.“ Dokázal mluvit o technice jako o filozofii. Každý hovor končil: „Technika nás sužuje, okrádá o čas, slouží nám a my zapomínáme, že okolo proudí krásný a nenavratitelný proud řeky života. Husa se zelím, knedlík, pivo dvanáctka Plzeň. Co může být krásnějšího?“
Každý rozhovor s panem Lébrem byl pro mne setkáním s energií a lidskostí. V jeho malé dílničce na Bressoně v Kladně jsme vedli debaty o komunistickém moru a všeobecné zlotřilosti. Naslouchal mým snům a věřil, že je uskutečním. Potom přišla krutá choroba. Navštívil jsem pana Lébra v Domě pro nevyléčitelně nemocné. Po mrtvici ovládal jen jednu ruku. Ztratil řeč a když mne spatřil, viděl jsem tiché slzy. Přišel jsem domů a dva dny jsem nemohl promluvit. Bál jsem se ho znovu spatřit. Když jsem panu Lébrovi přinesl gramorádio, které jsem se sám pokoušel opravit kladívkem, pilníkem a kleštěmi, pohlédl na mne smutně a říkal:
„Pane Fousku, vy jste tomu ale spařil držku!“
Na to jsem myslel v kladenské hřbitovní kapli, když Petr Spálený zpíval Anděly. Rakev odjížděla za oponu, která se nikdy dvakrát nezdvihne. Krajky u plédu přehozeného přes rakev se lehce vlnily. Zdálo se mi, že slyším: „Čaules makules, pane Fousku.“
„Proč jsem nenašel více sil přijít za panem Jiřím častěji?“ S odchodem dobrých lidí zůstávají výčitky.
Pouštím si doma staré rádio Krédo 760. Opravil mně ho pan Lébr. Na tomto rádiu jsem poslouchal Svobodnou Evropu, Londýn a Hlas Ameriky. Tohle rádio mně poprvé zahrálo kouzelnou hudbu černých kostelů GOSPEL. Několik gospelů, které jsem otextoval, zpívá Zuzana Stirská se svou partou GOSPELTIME. Karel Wágner mně nedávno říkal, že CD album s těmito písněmi vyjde někdy na podzim 2002. S Karlem Wágnerem si mne několikrát lidé spletli.
„Pepík je akorát víc šedivej,“ říká Karel, kterému se stává také, že si jej spletou se mnou.
„Pane Lébře, vy určitě víte, co se tady dole děje. Možná, že vás andělé otravují s opravami nebeských magnetofonů. To nikdo neví. Jak vás znám, neumíte odmítnout. Váš vnuk Tomáš, který je dobrým fotografem, vytvořil v Semaforu hezkou fotografii mé vyžilé tváře. Poslouchám Johna Mayalla. Jeho blues mne odnáší pryč od hlupáků, které občas potkávám. Dělají si ze silnic rodeo a spěchají domů, aby si vyžunkli svůj lahváč. Žene je kocovina. Pohádali se s manželkou, naštvali je děti a zítra musí do práce. Dnes je neděle. Nechtěl bych být zabit nebo zmrzačen některou z těchto figurek. Musím dopsat tuto knihu a další mne čeká.
Paní na výstavišti na nás volala:
„Pane, máme všechna srdce z perníku vyprodaná!“
Opět jsme procházeli okolo hřbitovní zdi v Holešovicích.
„Čemu se usmíváš?“ zeptal se mne vnuk Pepík.
„Mám radost, že se všechna srdce vyprodala! Dokavaď se bude psát na srdce – Ivance z lásky, Marušce, Kristýnce, Aničce, babičce, mamince – bude na světě naděje.“
Večer jsme seděli na zahrádce u Krampolů. Vyprávěl jsem o srdcích Jiřímu a jeho Haničce. Jirka se na mne zamyšleně díval.
„Fousku, přiznej se, že jsi dost velkej blázen z maloměsta?“
Odešel do domu a vrátil se se zaprášenou lahví.
„Tu máš, Fousku, na inspiraci, a aby ty tvoje bláznivý nápady nikdy nevyhasly! Voni je lidi totiž potřebujou!“
Hanička nám přinesla Jirkovu knihu Ani Krampol není dokonalý.
„Fousku, to, co jsem tam napsal, si přečti až doma.“
Pozdě večer jsme s Jarmilou otevřeli láhev Chardonay. Ochutnali jsme. Bylo to skvělé víno. Otevřel jsem knihu. Kupodivu tam nebyl jeho obvyklý atak na mou ješitnost, ale přiznání:

„Jarušce a Pepovi Fouskovým. Ze všech sil usilující o úspěch –
Jirka Krampol
Okoř
12. 5. 2002


S mnohými těmi, s kterými jsem leccos prožil, se vidím málo. Občas Jirka Krampol zavolá:
„Ahoj Fousadlo, píšeš zase nějaké bludy?“ Dělám, že jsem uražený:
„A co ty, Jiříčku z Okoře? Zpytuj svědomí! Blíží se doba, kdy tě zalehne činka a Tuháček ti ji jeřábem sundá z hrudníku, aby ses neudusil.“
Je to náš styl laskavých rozhovorů už z doby našeho působení v Semaforu. Nechápu, jak mne může tenhle člověk kárat a dávat rady jak žít. V jeho pokojích při zájezdech po vlasti české anebo ve světě byl vždy takový chaos (tak nazýval bordel Jiříček), že jedna pokojská v hotelu Gomel v Českých Budějovicích říkala ve výtahu své kolegyni, protože nevěděla, že patřím k Jirkovi:
„Marto, to neni možný, že ten Krampol bydlí na tý dvěstědvacítce sám. Jeho pokoj vypadá jako zastavárna po náletu!“
Ta pokojská měla pravdu. Nikdy jsem nepochopil, jak se Jirkovi vešlo do kufru tolik věcí. Ale on další nakupoval. Co se mu líbilo, to koupil.
„Fousku, neokrádej se! Jsme ve věku, kdy se má člověk potěšit tím, co má rád. Mysli na sebe a nešetři!“ To mně skutečně říkal, ale sám nakupoval takový cajky, že to vypadalo, že si chce na Žižkově otevřít dolarový obchod. Už nespočítám hodinky, které nakoupil. Některé šly i dva dny a jedny dokonce tři měsíce. Jirkovi se líbí všechno, co má barvy a křiklavou nálepku. Mám to v sobě také. Je to asi tím, že jsem původem z chudé rodiny a Jirka se také nekoupal ve zlaté vaně. Fascinoval mne jeho ponožkový vkus. Seděl jsem na pódiu a díval se, jak ponožky kontrastují s obuví a se sakem, které připomínalo doby začátku jazzu. Miloslav Šimek seděl vedle Jirky a když na něj pohlédl, přestával dýchat. Několik sak mu rozmluvil. Dnes je Jiří elegantní, protože má Haničku. Jedna barmanka v Kladně mi říkala:
„Ten pan Krampol je teď hezčí, než když byl mladej.“
Když jsem to Jirkovi vyřídil, mávl lhostejně rukou a odešel. Zaslechl jsem Haničku:
„Jirko, co se zase prohlížíš u zrcadla?“
Jirka chtěl ode mne nějakou veselou báseň pro Mistra Karla Gotta. Dostal jsem dopis s pozváním na narozeniny Zlatého slavíka do Veletržního paláce. Ten dopis jsem dostal oklikami až po třech měsících. V té době v roce 1999 jsem ležel v nemocnici na Karláku na kardiochirurgii po operaci. Ale přesto jsem si vzpomněl na báseň, kterou jsem zpíval ve tříčtvrtečním rytmu před třiceti lety jako montér plynu. Jarušce Adamové, manželce hokejového rozhodčího Jirky Adama, se tato píseň nikdy nelíbila. Měla ráda jako většina československých žen a dívek Mistra.

Má žena miluje Karla Gotta
Já sloužím v rodině za robota
Celý den postává jen u grama
Není to manželství, je to drama
Nad naší postelí portrét zírá
Má žena hledí naň, láskou zmírá
Říká mi Kájíčku, ač jsem Ota
Čert vezmi do pekla Mistra Gotta
Pak chtěla, abych šel do hudebky
Krev se hned valila do mé lebky
Rozbil jsem gramofon, začal jsem pít
Bydlím teď v blázinci, mám svatej klid


V hospodě, na Křivoklátě, jsem s oblibou zpíval píseň z repertoáru Mistra – Kávu si osladím o trochu víc.
„Nechaj toho, Jóžo!“ říkal mi mírně slovenský lesní dělník Juro.
„Nepáči sa mi, tutá piesenka.“ Nechápal jsem, proč se mu nelíbí, a proto jsem ji zpíval každou sobotu. Nevím za jak dlouho, ale přišel den, kdy za mnou vyběhl z hospody a polil mne půllitrem piva.
„Ty kokot hlupácky, ja němožem sladiť, já som cukrár!“ Tenkrát jsem mu řekl něco v tom smyslu, že je dobře, že s tím povoláním praštil, protože ho už nelákají dorty, rakvičky a věnečky. Rozčílil se ještě víc a škrtil mne. Pan Sýkora, hoteliér, uklidnil mezinárodní konflikt. Dal Jurovi panáka karpatské kořalky, mně též, a museli jsme si podat ruku. Potom mi zašeptal, že má cukrovku a že nesmí pít ani sladit.
Nevím proč, ale rok 1939 je pro mne zvláštní. Je to tím, že jsem se tehdy narodil – takže osobní pocit – a stále mne to nutí hledat v historii muže, kteří se v tomto roce narodili také. Všimněte si, že nepíši – ženy. Domnívám se, že jsme každý originál a občas pochopím, že to není úplná pravda. Dvojníci a jisté rysy podobnosti existují. U benzinové pumpy v Praze mne oslovil před hezkou pumpařkou a mojí ženou velmi příjemný pán:
„Prosím vás, mohl byste mi věnovat svůj autogram?“ Polichocen jsem se rozhlédl a dal si na podpisu záležet. Pán poděkoval a nahlas četl značně vyveden z míry: „Josef Fousek?“ Zklamaně a otráveně lístek zmuchlal:
„Já myslel, že jste Karel Wágner!“ Kroutil hlavou, jako bych mu nevím jak ublížil, a při odchodu dodal:
„Promiňte, měl jsem to poznat. Vy jste značně starší!“ Se svou ženou jsem nepromluvil pěkný kousek cesty. Smála se, jako by to byl nevím jaký fór.

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 10. 2010.