| Semaforské črty – Strach z lidí – Království peněz – Abstine et sustine – Utopie – Mlčení
Co se vlastně změnilo od doby, kdy tudy projížděli v kočárech a na koních čeští šlechtici? Místo koní – auta, místo starých luceren – reklamy, místo ponocného – opilec, místo kožených kamaší – Pumy. Pivo se rovná kvasu, povětrné ženy nerozeznáš od přítelkyň a v lesích stále voní tajemné stopy honů a štvanic. Lesní rohy zkameněly u cedulí – ZÁKAZ VJEZDU – SOUKROMÝ MAJETEK! Měsíc neprozradí, co spatřil před několika staletími. Jsme jiní než naši předci? Nepoučeni chybami a historií, dál šlapeme své nahodilé cesty, kde osud nás rozděluje na ty lepší a na ty horší na rozcestí budoucnosti. Vedeme dál žabomyší vojny na bojištích zisků a sobectví.
Místo toho, abych zastavil auto, vkročil na chvíli do lesa, políbil zemi a vzhlédl do vesmírné výše rozcuchaných hvězd, myslím s nedůvěrou na podivné klepání pod autem. V Kladně větev, která uvízla mezi blatníkem a kolem, vypadla. To bylo to tajemné bouchání. Myslel jsem na zítřejší vystoupení v Semaforu. S Tomášem vůbec necvičíme, jdeme do toho „bez přípravy“. Měním svůj pořad jako košile. Nechápu, jak se Tomáš může orientovat v mých přeměnách. Pokaždé si přichystám nové písně a nové básně. Nechávám hlavní jádro a zkouším improvizovat. Je to nebezpečné, ale zajímavé. Semafor mám rád dlouhá desetiletí. Je pro mne nejlepším divadlem. Nelákají mne žádná Velkohubá šou, muzikály, nóbldivadla. Tady, v Semaforu, je vidět do řad a do očí. Pan spisovatel Švandrlík vytvářel bezvadné básničky na šest slov, která mu zadávali diváci. Miloslav Šimek je panu Švandrlíkovi telefonem sdělil a Mistr doma pracoval. Před koncem přestavení v divadle svou báseň na šest slov přečetl nedočkavému publiku, které slova vybralo.
Já tomu říkám „básně na zakázku“. V sedmdesátých letech jsem takové básničky dělal v chatě pod Křivoklátem a v plynárně, kde jsem pracoval. Na minulém svém Setkání jsem dostal od diváků v Semaforu tato slova:
KOMUNISTA, RUKAVICE, PĚTILETKA, LAMPÁRNA, ŠIBENICE, TULIPÁN. Měl jsem na báseň patnáct minut přestávky. Byla to dost těžká práce. Hlava pracovala jako přetížený „kompjútr“. Opona se otevřela, zopakoval jsem slova diváků a začal recitovat:
Květnový den
Na stole nám doma stála
Leninova bysta
Není divu – můj táta byl
Věrný komunista
Shnilý západ nemiloval
Máčel housku v mlíce
Na Trumana nesmíme brát
Žádné rukavice
Aby naše pětiletka
Měla průběh zdárný
Jdeme všichni na panáka
V Kladně do lampárny
Posilněni velkou vodkou
Vyjdem do ulice
Postavíme na náměstí
Pevné šibenice
Národ bude svorně volat:
„Do klece dej pána“
Do ruky dá mládežnici
Svazák tulipána
(Semafor – 23. ledna 2002)
Báseň měla úspěch. Rozhodl jsem se, že budu tuhle hru opakovat v každém pořadu. V dalším Setkání s Fouskem, kde byly tři první řady diváků z Tuchoměřic, přišla další slova. Protože Milda Budínský pochází z této vísky, padlo i jeho jméno. Milda je dlouholetým pracovníkem divadla Semafor. Dobrý člověk, který divadlo miluje a jeho vzhled připomíná svým knírem laskavé doby němé grotesky.  „Jsem zvědav, co vypadne z tvé hlavy!“ říkal mi o přestávce Tomáš. Slova diváků byla, jako každá náhoda, neobvyklá.
PRASÁTKO, TRAKAŘ, BUDÍNSKÝ, KARBORUNDUM, MYSLIVEC, KŘIVOKLÁT.
Zazněl gong končící přestávku, opona se rozevřela a já četl:
Marný boj
Z plakátu zírá děťátko
V náruči zlaté prasátko
Voličům jabko těšínský
Podává s knírem Budínský
Na karborundu brousí zuby
Nešťastný lídr bez šance
Myslivec místo aby volil
U mlází čekal na kance
Nakonec vše je, jak to bylo
Slibovat budou, také lhát
Jediné, co se nezmění tu
Náš starý český Křivoklát
(únor 2002)
V noci po představení mám vždy velký hlad. Je to stres, z radosti, že mohu sedět doma beze strachu. Doma vím, že se nesetkám s nevlídností, že mne nezasáhne cizí nečekaný pohled. Nejsem herec a hereckého povolání si vážím. Obdivuji ty, kteří za život musí do svých duší vsadit osudy jiných, tragických i veselých figur.
Mluvím o dobrém divadle a nikoli o záplavě stupidních filmů, srandapořadů, kde se vyrábí „legrace“ na běžícím pásu. Ale teď jsem asi moc konzervativní. Uprostřed tragédií současného světa je každý kousek SRANDY potřebný. I ta stokráte estéty proklínaná anekdota je kousek osvobození od starostí. Ve chvílích, kdy člověk vidí svou bezmocnost, dokáže jedna „volovina“ smazat beznaděj. Když se lidé smějí, zdají se hodnější.
Komediantství mne naučila škola. Bylo to přičiněním dospělých, jimž jsem nikdy nerozuměl, a proto jsem se oblékal do masky někoho jiného. Někdy vzorného poslušňáka, jindy cudného chlapce, občas do obleku skoromuže anebo do role drsňáka. Nikdy to nebylo pravé oblečení. Chceš-li proplout tímhle světem, musíš se naučit skrývat svou pravou tvář, jinak jsi vydán na pospas těm, kterým se tvá pravá tvář nelíbí. Někdy mám dojem, že se tady na tomhle světě nemáme vůbec rádi. Zlo doby, která nadržuje surovcům, podvodníkům, nečestným lidem, nás zasahuje a infikuje také. Často se přistihnu, že mám v sobě myšlenky hodně vzdálené humanismu.
Stále se obávám, že mne někdo napadne a zraní. Je to můj problém od dětství. Bojím se v téhle džungli, kde bydlíme vedle sebe, jíme, pijeme, vykonáváme stejnou tělesnou potřebu, a přesto přichází doby, kdy se ubližuje, udává, nenávidí a zabíjí. Je opravdu člověk hodný a dobrý? Je to přece lež. Po představení otvírám lednici a dávám si na talíř uzle nebo ryby ve víně. A to jsem narozen v Rybách. Jím v kuchyni, zakusuji chléb, cítím radost z pikantní vůně a mám výčitky, že jím ryby svého znamení. Myslím na jejich domovy a cesty v řekách, mořích a dalekých oceánech. Vidím rybářské lodi v Řecku, Portland v Austrálii, rybníky v Jižních Čechách. Vzpomínám na obrovský rybí trh v Seattle. Rybářští prodavači si pohazovali zmrazenými rybami, házeli si je na vzdálenost několika metrů a vykřikovali ceny za kus a celou bednu. Tenkrát se ke mně vetřela ohavná myšlenka, co kdyby se situace obrátila. Zavřel jsem oči a viděl jsem ryby, jak pohazují zmrzlými lidmi a vykřikují ceny.
„Tenhle černej – padesátikilovej – 20 dolarů, tahle bílá – šedesátikilová – 35 dolarů, tenhle žlutej – stokilovej – 53 dolarů, zmrzlá játra – 11 dolarů, atd.“
RYBA symbolizovala Krista. Byl znázorněn RYBOU. Ani potopa nezničila ryby. Byla v přízni Boží. Od prastaré doby i Židé věřili, že až bude Slunce ve znamení ryb, objeví se MESIÁŠ. Nikdo na světě nedokáže mlčet jako ryba. Vzpomínám na svou babičku Kristýnku, na její bystré a pichlavé oči. Dala mi do vínku pocit, který mne neopouští. Zdali více usilovat o duchovní hodnoty, které nenesou materiální zisk, nebo se snažit získat co nejvíce pozemských darů. Spojí-li se obé, je to asi to nejlepší. Je lehké říci: „Lepší je suchý chléb s láskou v domě, nežli dům plný majetku, kde jsou hádky a řevnivost.“ Ale jak najít klid a ten „hodný“ dům, když není na nájem, na školné, na dovolenou, na benzin, na dárky pro vnoučata, na léky? Dnešní život ovládly peníze, ale bez nich se nedá žít. Nevěřím, že někdy v minulosti byly peníze něčím nízkým. Ti, kteří hlásali a hlásají (ještě jsem nikoho z nich nepotkal) bezbřehou ušlechtilost chudoby, sami asi hlad neměli. Člověku zkrátka nezbývá, než se spokojit s tím, co má. Když peníze nabyde slušným způsobem, budiž mu přány. Ani dobré skutky se bez peněz dělat nedají.
„ABSTINE ET SUSTINE!“ Přemáhej své choutky! Přejídám se, poté držím diety, cvičím, vzápětí jsem líný jako pařez – a učení varují. S věkem choutek ubývá a zdají se směšnými. Bohužel ta choutka, která musí mít talíř a lžíci, je nejsilnější. Začínám se soustavně deptat. Je to sebezničující proces. Abychom zapomněli na trpkost stáří, cpeme se jídlem, které nás unaví a dá pocit spokojenosti. Jídlo je droga stárnutí.
Dívám se na televizi a trápím se nesmyslným filmem. Ještě více mne rozruší aktuální činy. Nechápu, kde se tady vzalo tolik zlých a krutých lidí. Staří Římané říkali: „NON LUPUS LUPO, SED HOMO HOMMI!“ Ne vlk vlku, ale člověk člověku je nepřítelem. Ryby jsou snědeny, svíce dohořívá.. Naproti na domě dříve vlála rudá vlajka. Dával ji tam nějaký fanatik, který věřil pánům Marxovi, Leninovi a Gottwaldovi. Když jsem dočetl ve svých dvaceti letech, tedy těsně po vojně, knihu mnicha TOMÁŠE CAMPANELLY, který zemřel v roce 1639, SLUNEČNÍ STÁT, pochopil jsem, že jsem právě poznal, co je to utopický socialismus a komunismus. Jen KGB, StB a jiné organizace moci, ještě nedozrály. Mnozí tvůrci „nových pořádků“ se ohánějí láskou k lidem a sociálními jistotami. Je to nejúčinnější volební trik po celá staletí. Vzít těm, co mají a dát to těm, co nemají. Já jsem si mylně myslel, že tyhle teorie všeobjímajícího rovnostářství a blahobytu pro všechny přišly z Ruska. I pan Platon hledal ideu rovnosti bez ohledu na to, kdo je kdo. Angličan Tomáš MORUS ji chtěl zdokonalit, ale nechal jej popravit Jindřich VIII. Kvůli spisu UTOPIA. Ti, kteří chtějí jakoukoli utopii změnit v praxi, ji berou smrtelně vážně. I svatý evangelista LUKÁŠ měl zajímavé utopistické myšlenky. Ale ten mluvil o dobrovolnosti hospodaření. Tenkrát nevěděli, že přijdou gulagy na Sibiři, nacistické koncentráky a další „zařízení“ na likvidaci nepohodlných. Také neznali teroristy, náboženské fanatiky, politické fanatiky a vůbec psychopaty, které naše civilizace rodí na velkých polích nenávisti. Jdu spát! Filozofii nerozumím, ale pocítil jsem její doteky jako miliony jiných. S vědomím, že SPRAVEDLNOST je tak složitý pojem, že snad ani pojmem není. Vzpomínám si na slova v čekárně u lékaře:
„To víte, doktor ho zná, tak ho berou přednostně. Těm, co se mihnou v televizi je dovoleno všechno!“
Ten pán, který to říkal, nevěděl, že to říká mojí ženě. Mlčela. Když jsme odcházeli, řekla Jarmila tomu „moudrému“ pánovi:
„Můj muž byl odevzdat panu doktorovi svou knihu pro knihovnu pacientů interního oddělení!“
Usínám a přicházejí ke mně polobdělé víly:
„Nevěř jim! Mohou tu být znovu. Mají jiná jména, jiné odznaky, obléknou tě do uniformy stejného myšlení, do otrocké poslušnosti, za pomoci strachu a peněz.“
Vzbouzí mne telefon. MLČENÍ! Hospodský hluk a opilé výkřiky. Nespím do rána. Tep mám sto pět.
„Prosím tě, kosi, začni zpívat. Kde jsi?“
Pokračování příště... |
