Josef Fousek: Chvála lenošení / Pryč od lidí / Okřídlený kůň

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

CHVÁLA LENOŠENÍ

Bez okolků se vám přiznám, že jsem pracovitý, ale lenošení miluji nejvíce. Zatímco lidé šlapou za ranního rozbřesku do práce, převaluji se na postýlce, ruku si podkládám pod hlavu, takzvaně se uvelebuji. Každý pohyb na lůžku musí být pomalý, aby se duše cítila slastně unavena.
Umím odpočívat, řekl bych, profesionálně, téměř umělecky. Nepatřím mezi ty, kteří tu krásu lenosti nazývají šlofíkem či schrupnutím. To není lenošení, to je bezcitné převalování ve stavu bezvědomí. Nám lenochům, kteří jsme nic nevykonali pro války, politiku, třenice a sváry, nám se pomníky nestaví. Mají nás za kastu darmojedů, flákačů a lenochů.
My jsme ale umělci odpočinku, jsme vychutnávači bohulibého spánku. Nikomu neškodíme. Ptám se: „K čemu je ten všechen lidský spěch, pachtění? Koho chce lidstvo předhonit?“ Nikdo nestihne udělat vše, co si předsevzal. Na to je život krátký.
My líní netoužíme po závratných rychlostech aut, letadel, rychlovlaků. Stačí nám pomalá chůze, která nás spojuje s přírodou. Dýcháme vůni lučních květin, usínáme blaženým spánkem. Postel by si zasloužila ten nejslavnější pomník. Odehrávají se na ní ty nejkrásnější okamžiky života. Můžete se na ní pouze jednou narodit, stvořit nový život anebo usnout na věky.
Já na ní píši zpovědi.

PRYČ OD LIDÍ

Dopsal jsem román Eman a Kornelie, boží lidé. Všechny osoby mně vnikly do podvědomí. Napsal jsem tyto příběhy o lásce, vlídnosti, závisti a hlouposti v sanatoriu Jiřího Wolkra v Tatrách.
Vyprávěl jsem je na procházkách staré a nemocné ženě z Ostravy. Jmenovala se Kornelie. Měla jméno po římské ženě, která měla dvanáct dětí, žila dvě století před naším letopočtem a byla hodně moudrá.
Druhé jméno jsem si vypůjčil od svého strýce z Nemanic, který byl metařem a měly ho rády všechny děti v okolí. Pro jeho laskavost! Asi uklízí koblihy na Mléčné dráze, kde jezdí Velký vůz.
Ten román je plný humoru, ale je také protkán nitěmi naší české malosti, která je z pomluv šita a závistí zalátaná. Zvykání si na demokracii, kterou si mnozí představují jako dojnou krávu pro své sobectví a neskonalou lačnost.
„Pryč od lidí,“ řekl jsem si přesycen příběhy, které mne vzbouzely.
Poslední tečka, a stanul jsem v křivoklátských lesích nad stříbrnou řekou s vůní podzimního slunce, v šlápotách barevných listů. A po celou tu cestu jsem nepotkal živáčka.
Poznal jsem, že nejde být bez lidí. Uprostřed světového strachu z budoucnosti jsem toužil slyšet milé slovo. Samota je krásná věc, ale musíš mít někoho, komu o ní vyprávíš. „Ahoj, Fousku,“ pozdravil mne starý porybný Josef. „Jsem rád, že tě po létech potkávám!“
„Já taky,“ řekl jsem poctivě a uvědomil jsem si, že musím do své knihy ještě dopsat, že ta nejobyčejnější slova jsou nejkrásnější!“
OKŘÍDLENÝ KŮŇ

Nemám nic proti mytologii, polobohům, bohům, Pegasům, ale na okřídleného koně bych nesedl, ani kdyby mne odnesl do svého souhvězdí se sto osmdesáti sedmi hvězdami. Mně stačí život na zemi, i když je protkaný mnohými záludnostmi.
Snad až po smrti se na něm projedu a rád poznám jiné světy, kde prý jsou lidé k sobě vlídní a jeden druhému přejí to nejlepší. Básníci a poetové bývají ve stínu slavnějších lidských činností, ale to být musí, aby se dělili o své pocity horkých srdcí, jimiž buší na zkamenělá srdce bližních.
Ač stokráte odháněni a zesměšňováni, dál volají a zvou do zahrady laskavých snů. A kulhavý Pegas klopýtá, vzlétá, zakopává, ale nikdy nepadá. Jde dál a táhne kočár lidské fantazie.
Občas rozezní struny zaprášené lhostejností, vyloudí něžný úsměv a z kapsy vytáhne ohmataný peníz potrhané naděje. Peníz, který je nepatrný tržní hodnotou a obrovský významem. Je darován pro štěstí. Díky vám, pegasové, kteří táhnete kočáry snílků…
Laskavosti a pohlazení je na světě poskrovnu. Vzlétněte k výšinám a ochutnejte úsměvy. Pak se vraťte na zem. Tady vás lidé potřebují. V obyčejné ulici, v obyčejné hospodě, v obyčejném domově, kde doufáme, sníme, věříme a svěřujeme se. Obejměte svou manželku, mámu, milenku, babičku, děti…
Nic neříkejte. Pegas ať si počká.


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

Foto © Jitka Vykopaová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 12. 2008.