Josef Fousek: Chvála lenošení / Pryč od lidí / Okřídlený kůň
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CHVÁLA LENOŠENÍ |
| PRYČ OD LIDÍ Dopsal jsem román Eman a Kornelie, boží lidé. Všechny osoby mně vnikly do podvědomí. Napsal jsem tyto příběhy o lásce, vlídnosti, závisti a hlouposti v sanatoriu Jiřího Wolkra v Tatrách. Vyprávěl jsem je na procházkách staré a nemocné ženě z Ostravy. Jmenovala se Kornelie. Měla jméno po římské ženě, která  měla dvanáct dětí, žila dvě století před naším letopočtem a byla hodně moudrá. Druhé jméno jsem si vypůjčil od svého strýce z Nemanic, který byl metařem a měly ho rády všechny děti v okolí. Pro jeho laskavost! Asi uklízí koblihy na Mléčné dráze, kde jezdí Velký vůz. Ten román je plný humoru, ale je také protkán nitěmi naší české malosti, která je z pomluv šita a závistí zalátaná. Zvykání si na demokracii, kterou si mnozí představují jako dojnou krávu pro své sobectví a neskonalou lačnost. „Pryč od lidí,“ řekl jsem si přesycen příběhy, které mne vzbouzely. Poslední tečka, a stanul jsem v křivoklátských lesích nad stříbrnou řekou s vůní podzimního slunce, v šlápotách barevných listů. A po celou tu cestu jsem nepotkal živáčka. Poznal jsem, že nejde být bez lidí. Uprostřed světového strachu z budoucnosti jsem toužil slyšet milé slovo. Samota je krásná věc, ale musíš mít někoho, komu o ní vyprávíš. „Ahoj, Fousku,“ pozdravil mne starý porybný Josef. „Jsem rád, že tě po létech potkávám!“ „Já taky,“ řekl jsem poctivě a uvědomil jsem si, že musím do své knihy ještě dopsat, že ta nejobyčejnější slova jsou nejkrásnější!“ |
| OKŘÍDLENÝ KŮŇ Nemám nic proti mytologii, polobohům, bohům, Pegasům, ale na okřídleného koně bych nesedl, ani kdyby mne odnesl do svého souhvězdí se sto osmdesáti sedmi hvězdami. Mně stačí život na zemi, i když je protkaný mnohými záludnostmi. Snad až po smrti se na něm projedu a rád poznám jiné světy, kde prý jsou lidé k sobě vlídní a jeden druhému přejí to nejlepší. Básníci a poetové bývají ve stínu slavnějších lidských činností, ale to být musí, aby se dělili o své pocity horkých srdcí, jimiž buší na zkamenělá srdce bližních. Ač stokráte odháněni a zesměšňováni, dál volají a zvou do zahrady laskavých snů. A kulhavý Pegas klopýtá, vzlétá, zakopává, ale nikdy nepadá. Jde dál a táhne kočár lidské fantazie. Občas rozezní struny zaprášené lhostejností, vyloudí něžný úsměv a z kapsy vytáhne ohmataný peníz potrhané naděje. Peníz, který je nepatrný tržní hodnotou a obrovský významem. Je darován pro štěstí. Díky vám, pegasové, kteří táhnete kočáry snílků… Laskavosti a pohlazení je na světě poskrovnu. Vzlétněte k výšinám a ochutnejte úsměvy. Pak se vraťte na zem. Tady vás lidé potřebují. V obyčejné ulici, v obyčejné hospodě, v obyčejném domově, kde doufáme, sníme, věříme a svěřujeme se. Obejměte svou manželku, mámu, milenku, babičku, děti… Nic neříkejte. Pegas ať si počká. |
Ukázka z knihy FOUSKOVY FEJETONY, kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE |
Foto © Jitka Vykopaová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 12. 2008.
