Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (20)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (20)

Nevydařená brigáda - Horáček a specielní práce - Incident - Útěk do slepičárny

„To neznamená, že když jsme penzistí a ty pokulháváš, že bysme si nemohli vydělat nějaký peníze navíc,“ říkala mi jednoho letního dne Kornelie.
Raději jsem mlčel. Tušil jsem, že se jí honí hlavou nějaké koniny.
„Snad bys nechtěla jít pracovat,“ opatrně jsem řekl.
„Chtěla! Mám toho povalování dost! Život, to je pohyb a práce.“
Začal jsem mít špatnou náladu a tak jsem šel nakrmit kozy. Levá mě trkla a tak jsem lehce kopl Pravou, protože byla mírnější. Tu brigádu si vymyslel Horáček, kterej prý bude platit lidem a jemu to zaplatí Obecní úřad. Krtička z úřadu byl jeho kamarád z vojny. Horáček potřeboval sehnat činnost, na kterou by mu banka dala úvěr deset milionů. Byl to koumák. Vymyslel si, že se vyčistí a znovu udělá cesta ke mlejnu. Jako důvod uvedl, že tam postaví fabriku na košťata a zaměstná tam třicet šest nezaměstnanejch. Řezník Kocián tvrdil, že tam chce Horáček udělat bar a fitcentrum, kde budou ženský a mužský cvičit nahatý. Čepeláková tvrdila, že to nebude fabrika na košťata, ale na klíšťata. Prej si je jeden podnikatel od Máchovýho jezera objednal, aby mu výletníci nejezdili na jeho soukromnej pozemek, kde pěstuje hlemýždě a jiný šneky.
Konečně jsme vyjeli. Bylo nás na valníku deset. Koně byli líný a kočí Falousek byl ještě línější než jeho kobyly.
„To je ale zázrak,“ rejpala Klimešová, „Rákosovic jdou pracovat!“
Kornelie mlčela a tak já taky. Za lesíkem u bejvalýho mlejna jsme dostali nářadí. Kočí Falousek se rozvalil na kozlíku a hrál na mobilu matematický hry. Horáček nás odvedl na louku.
„Ták, panstvo, tady začnem,“ ukázal na potůček, kterej se kroutil jako had. Podívali jsme se s Kornelií na sebe. Oba jsme si vzpomněli na naše rejžování zlata a vzdychli jsme.
„Co tady budeme dělat?“ zeptal se Pikart.
„Drenážovat,“ vysvětloval Horáček podrážděně.
My a další jsme nevěděli, co to je, a tak vysvětlil:
„Prohloubíme potok, aby víc odvodňoval.“
„Nejradši bych do toho naházela prášky, co mi dal doktor Sýkora na odvodnění kolen,“ šeptala Mařka Šafránková, která provokovala starší brigádníky vykasanou sukní.
Horáček nás rozdělil na dvě půlky a já s Kornelií jsme zbyli.
„Vy jste lichý,“ divil se Horáček.
„Můžeme jít domů,“ navrhoval jsem.
„To tedy ne,“ vzkřikla přísně Kornelie, „tady zůstaneme, dokud nedostaneme práci. Jinak tu budeme držet hladovku.“
Nastalo ticho. Horáček přemýšlel a pak se ťukl do čela:
„Mám pro vás, Rákosovic, speciálně specielní práci. Vyčistíte tuhle panelovou cestu od mlejna k lesu, od bahna a drnů.“
„Je to stejně placený?“ zeptala se má žena.
Horáček přikývl. Potom všichni odjeli na druhej konec louky. Kočí Falousek byl nervózní, že ho přerušili v matematický hře a omylem místo koně práskl bičem Horáčka. Horáček bleskurychle vytáhl z podpaží pistoli a zaskřípal zubama. Potom ji schoval a sykl:
„Dneska v tý český demokracii se musí člověk bránit. My, kteří něco znamenáme, se bez koltu ani nehneme.“
Byli jsme rádi, že jsme zůstali sami. O Horáčkovi bylo známý, že svý milence Brunhildě prostřelil při čistění pistole o Silvestra lejtko. V nemocnici tvrdil, že je to díra od šampusu. To ještě, když byl u policie v Mělníku.
„A teď jim ukážeme, jak umíme pohnout prácí,“ vykasala si rukávy Kornelie.
Začala jako bagr rvát drny a já je nosil na hromadu vprostřed cesty. Musel jsem dávat pozor, protože podél cesty byly bažiny. Sotva jsem ženě stačil. Byl jsem tak ohnutej, že jsem se radši už nenarovnával. Kolem sedmý večer jsme celou cestu vyčistili. Uprostřed stála mohyla z naší práce. Hromada kamenů, drnů, klacků, a jinejch cajků, který chataří vyhazovali z aut, když jeli do svý Prahy.
„Ty budou ale čučet,“ smála se unaveně Kornelie, „až uvidí, jak jsme dělali. Za minulýho režimu by nám dali titul Hrdina socialistický práce a poslali by nás na Krym na dovolenou!“
„Takhle jsem se v životě nenadřel,“ souhlasil jsem.
„Půjdeme do vesnice napřed,“ navrhla žena, „pěšky, aby viděli, jak jsme skromný!“ Marně jsem říkal, že mě boleji nohy. Kornelie šla vpředu a dělala, že neslyší. Lopata a krumpáč byly pořádně těžký. Už se smrákalo, když jsme došli domů. Kornelie uvařila vodu, dala do ní dvě lžíce soli a napařovali jsme si nohy. Kornelie si je ještě natírala francovkou a při tom jukala z okna.
„Ještě nejedou,“ hlásila, „třeba jeli jinudy!“
„Museji jet tady tudy,“ opravil jsem ženu, „je to nejblíž.“
A valník s těma drenážníkama nikde. Šli jsme spát.
„Třeba dělaji noční,“ myslel jsem nahlas.
„Houby,“ nevěřila Kornelie, „někde s tím Horáčkem pijou v hospodě v Ratolůstkách nebo v Bloumově.“ Kornelie začala chrápat. Vzal jsem si na uši klapky, který nosím v zimě proti mrazu. Pak jsem usnul. Zdálo se mi, že někdo bubnuje na buben. Bylo to bouchání na vrata.
„Běž se podívat, kdo to je,“ zívala Kornelie, „vždyť je už půlnoc!“
Moc se mi nechtělo.
„Třeba jsou to zloději,“ šeptal jsem, „včera jsem čet, že tady přepadávaji nejen auta s penězi, ale i penzisty.“
„Bojíš se, Emane, có? Jdu s tebou, srabe!“
Já jsem si vzal kabát a Kornelie sekeru. Rozsvítili jsme a vyšli ven. U vrat stál valník s koňma a před ním všichni brigádníci. Než stačili něco říct, má žena vyjekla:
„To se teprve teď vracíte? Byli jste na flámu?“
Neměla to říkat. Kočí Falousek se držel, aby po Kornelii nešvihl bičem a Horáček začal křičet bez ohledu na pozdní hodinu:
„Co to bylo za pitomej, nekulturní a negramotnej fór? Naskládat uprostřed jediný cesty haldu kamení a drnů?“
Kornelie překvapeně šeptala:
„Tak tahle je to. Napřed agitace a pak nadávky. Pro dobrotu na žebrotu. To všechno za naši poctivou práci pro rozkvět vesnice!“
Klimešová přerušila mou ženu:
„Ty bábo jedovatá, chtěli jsme tu vaši barikádu objet a valník s koňma spadnul do bažiny!“
Pikartka přikývla:
„Podívejte se, jak vypadám. Jak my všichni vypadáme!“
Opravdu vypadali ošklivě. Byli špinavý a zablácený jako čuňata. Kůň taky.
„To jsem si všimla,“ přikývla Kornelie, „kůň byl bílej a teď je grošák!“
„Vona se nám vysmívá,“ zařval Falousek a švihl bičem.
Kovboj to tedy rozhodně nebyl. Bič zasáhl Horáčka a ten vrátil ránou pěstí. Kornelie vykřikla a tím předešla rvačce:
„Měli jste lidičky slézt z valníku, tu hromadu naložit a měli byste cestu volnou!“
„To je nápad!“ řekl jsem obdivně a i hrdě.
Horáček se chtěl začít prát s mou ženou i s kočím, kterej pořád držel bič. Abych uklidnil situaci, řekl jsem:
„Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí!“
Nebyla to šťastná říkánka. Zapomněl jsem, že žena Horáčka utekla před měsícem s lékárníkem Karpouškem a tak se situace vyhrotila.
„Vy byste měli bydlet někde, kde nejsou lidi,“ řval Horáček a dodal nesmyslnou větu, „nenávidim lékárníky a vás, Rákosáci.“
Kornelie se nedala:
„My dělali, ale vy jste se váleli v bahně. Aspoň máte zadarmo lázně! Nebudou vás bolet klouby!“
To opravdu neměla má žena říkat. Nastala mela, na kterou se vzpomíná ještě dneska. Mařka Šafránková rejpla: „Radši ať váš starej Emánek hledá vodu, bomby a zlato!“ Kornelii to rozčílilo:
„Ty se zase, Mařko odstěhuj na Rudnou k dálnici. Tam je o to tvý hříšný tělo zájem!“
Pak začal boj. V tom špatným světle nebylo vidět, kdo koho mlátí. Falousek švihal hromadně a zasahoval kolektivně. Nakonec spadnul z kozliku a grošák odklusal i s valníkem.
„Jedině kůň má rozum!“ řvala Klimešová.
Kornelii povalili na zem. To ji rozčílilo a chytla bidlo od plotu. Pochopil jsem, jak nebezpečný byly husitský války. Horáček pustil kočího Falouska a chtěl zneškodnit mojí Konču. Zmlkl, když byl bočním šlehem sraženej do škarpy s močůvkou od Pikartů. Ze vzteku začal cákat a postříkal Klimešovou. Taxikář Adolf Pikart rozsvítil ze zvědavosti světla na chrajzléru, aby viděl, kdo prohrává. U Pikartů se rozsvítilo a Žofinka v noční košili křičela vysokým hláskem:
„Lidi, chovejte se jako lidi!“
„Ty káčo, to právě děláme,“ sprostě jí odpověděl Ženíšek.
Z hospody přiběhl doktor Kučera a křičel vysokým hláskem, že se na určitý léky připlácí. Referent Ctirad Krtička z Obecního úřadu a předseda VLKu, neboli Veřejný lidový koalice, uklidňoval sousedy:
„Občané, navraťme se k rozumu, jsme inteligentní Homo sapiens. Dnes, v budování rozvinuté tržní společnosti a před vstupem do evropskýho souručenství, není čas na xenofobii a občanský války!“
Nikdo mu nerozuměl a nikdo ho neposlouchal. Krtička vyrval mé ženě bidlo a obloukem ho zahodil za sebe. Levej reflektor na Pikartově autě to odnes. Všechno zachránil Arthur. Ozval se dusot a kůň se přehnal kolem nás. Vrátil se v nečekaném okamžiku, vyčural se dlouhým proudem, vypustil pravidelný koblihy, zařehtal a začal se pást.
„Vidíte, ten kůň má víc rozumu než my!“ řekla slavnostně Kornelie.
A potom udělala Konča něco, co nechápu. Rozhlídla se v noční košili a vesele řekla:
„Sousedé jdeme do puťajzny. My navezli hromadu, a my budem platit!“
Po chvíli překvapení se ozvalo: „Hurááá!“
V hospodě se zpívalo a harmonikář Kácha měl plnej klobouk desetikorun. Krtička jedinej nešel s námi.
„Nezlobte se občané, ale já jsem úřední, vámi zvolený zástupce a musím reperezentovat stát!“ řekl a odešel s Mařkou Šafránkovou.
„To se budou zase snopy hejbat,“ poznamenal hostinský Knotek.
Asi kolem druhý hodiny noční při písni Ta naše písnička česká, se prudce otevřely dveře a v nich stál rozzuřenej majitel Samoobsluhy Éda Těšík:
„Jestli se nerozejdete, zavolám z Ratolůstek policii. Rušíte noční klid. Kdo má poslouchat váš řev. Píšu už od večera daňový přiznání a pletu se!“
Všichni se smáli, ale jen do tý doby, kdy Těšík začal vyhrožovat, že zejtra, vlastně dneska, neotevře krám.
Ráno, kolem půl jedenáctý, našla Kornelie v okně lístek:
„Aktérka, jež dala popud k sousedským rozbrojům a uvedla vesnici ve stav nepokoje, nechť se dostaví na Obecní úřad v Tumlovicích. Podepsán referent Mgr. Ctirad Krtička.“
„Co je to Mgr.?“ ptal jsem se Kornelie.
Až po chvíli to vyluštila: „Magor! Je to asi přezdívka.“
Na pohovor jsme se nedostavili. Krtičky milenka načapala svýho referenta v kopce sena. Kolem šestý ráno. Šla vyvenčit psíka Ramba, který vážil tři kila padesát a ten ji odtáhnul přímo k senu a do nejlepšího. Nafackovala Mařce a Krtičku nakopla bolestivě do konce ocásku, do kostrče. Skoro měsíc vyřizoval Krtička obecní věci ve stoje. Na nás zapomněl. To ráno, tedy pozdní ráno, skoro poledne, jsem urazil Kornelii. Netušil jsem, že je tak citlivá.
Řekl jsem jen:
„Končo, kdybys lepší vychovávala našeho Karla, neutek by z domova a moh nás bránit s kosou v ruce, jako správnej syn!“
Mlčela a slzy se jí koulely po tvářích jako kapky deště. Mrzelo mě, že jsem to říkal. Neřekla ani slovo, oblíkla se a vnořila ruku do igelitový tašky. Zastavilo se mi srdce. Držela v ruce pistoli a ten lauf mířil na mě.
„Proboha, nedělej to!“ sotva jsem zašeptal.
Otočil jsem se a vyběhl jsem na dvorek. Jako kamzík jsem vylezl do kurníku pro slepice a vytáhl jsem žebřík. Opatrně jsem vykukoval. Kornelie se rozhlídla, zakroutila hlavou a s pistolí v ruce šla někam směrem k návsi. Napadlo mě, že se zbláznila. Slyšel jsem, že ženský po přechodu a z pocitu osamělosti se zblázněji a jsou schopný i zabít manžela. Seděl jsem na pytlích od slámy a přemejšlel. Jeden prezident, co se potom odstěhoval někam k moři, říkal, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Asi tím myslel jinou zemi, která je třeba až ve vesmíru. Taky jsem přemejšlel, že je jedno, kde člověk žije. Jsme asi všichní stejný, na jedno brdo. Přijde jeden blbec a udělá blbce ze všech. Například Kornelie. Mám ji pořád rád a najednou bum a má pistoli a je z ní zločinec.
„Kdypak se ozve rána a policejní houkačky?“ říkal jsem si.
Slepice se mi vykadila na nohu a mně to bylo jedno. Pan Čuba, kterej má jenom jedno oko, protože to jedno mu vyškráb jeho milej pes Cézar, říkával:
„Lidi jsou ksindl a všechno zlý, co na ně padne, je jen malou odměnou za to, co v životě napáchali!“
Mně se to nelíbilo. Znám z okolí hodně lidí, co nikomu neublížili a smůla je kamenuje každej den. Roztřásla mě hrůzou zimnice.
„Koho šla Kornelie zastřelit? A kdo jí dal tu pistoli? Nerozuměl jsem ničemu. Marně jsem přemejšlel, co mám udělat. Přece nepudu udat vlastní ženu, že mě chtěla zastřelit.
„Emánku, pojď dolů, ty filozofe,“ zaslechl jsem dole na dvorku.
Kornelie stála pode mnou a v ruce měla tašku s nákupem. Koukaly z ní bagety, který mám rád s máslem a s kyselým mlíkem.
Opatrně jsem se zeptal:
„Kde jsi byla, Končičko?“
Byla jsem odevzdat Horáčkovi tu pistoli. V noci, jak se tady pral, tak ji ztratil. Našla jsem ji v kýblu na šrot pro kozy. Děkoval mi a políbil i mou ruku. Říkal, že už se nezlobí za tu haldu na cestě. Že to byl dobrej fór.
Slezl jsem z kurníku a obejmul kolem ramen Kornelii. Jenom já jsem věděl, že jsem se viděl jako nebožtík. Nikdy jsem jí o tom neřekl. Pravda může i ublížit.


Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Copyright ©

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 10. 2008.