Nad oblíbenou výhrůžkou, námi od nepaměti užívanou v obou směrech: …že půjdeš domů anebo z domu!, se musím zamyslet. Ačkoli si lehkomyslně vyhrožujeme „nechtěným domovem či jeho ztrátou“, co domov domovem stojí, a to už je drahná doba, přesto se udrželo „domovní spojení“ do dneška v našich hlavách. Pravděpodobně je v nás domov zakořeněn silněji než tušíme, a tak jím bez uvážení plýtváme, navíc nechvalně v podobě trestu. Ať už jde o jakýkoli směr, v obou případech riskujeme, že domov přestane být skutečným domovem. Lehce by mohl pozbýt našimi neuváženými větami významu magického útočiště a nezvykle rychle se stát nežádoucí věznící celou. I když mnohem logičtěji zní vyhrůžka směrem ven, o to více je nebezpečná. Můžeme si ji dovolit patrně proto, že mnozí z nás nezažili, co to je přijít skutečně o střechu nad hlavou, a ti co to zažili, se jistě varují podobných slov… Rozvedla jsem obě varianty proto, že právě jednu z nich „směrem dovnitř“ jsem zaslechla padnout nepotrefně na pejska. Věta byla vyřčena v dobrém úmyslu, ale nezávislý pozorovatel, jímž jsem se dnes nahodile stala já, se musel hodně snažit, aby nevybuchl v daný okamžik smíchy. Můj malý hrdina měl naštěstí správný instinkt a výhrůžku si přebral pozitivně. Pejsek, jsa podoben miniaturní srnce, byl přivázaný k noze stolu, u něhož páníček K nepřítomně seděl s půllitrem piva a bez zájmu hleděl před sebe. Srneček vyluzoval za toto příkoří nepříjemně ňafající zvuky vysokých tonů, které se chvílemi podobaly až dětskému pláči, aby v panu K vyvolaly tolik potřebnou pozornost, ba dokonce lítost. Nevyvolaly. Srnečkova snaha byla zbytečná. Páníček byl dále pohroužen bez jakéhokoli výrazu tváře za stolem nepřívětivé terasy, jež ústila z ušmudlaně tmavé místnosti, honosně si říkající cukrárna. Seděl na nepohodlné plastové židli, která směřovala do nevlídné prostory tak, aby nemusel vynaložit zbytečnou námahu při objednávání dalšího piva. Bez hnutí brvy, doušek po doušku, proléval zlatavý mok svým hrdlem. Ve stejnou dobu jsem i já prolévala vyprahlá hrdla svých balkónových rostlinek, lačně čekajících jako pan K na svůj pravidelný přísun vody, neboť jsem zrána na ně zapomněla. Ačkoli se jimi zaobírám téměř denně, nevnímám u rostlinek potřebnou, zpětnou vazbu. Může to být také tím, že jsem zavrhla takové kvetoucí jistoty, jako jsou muškáty nebo fádně vypadající surfinie. Nevsadila jsem na jistotu, ale raději na tvar, barvu, křivku, atypický vzhled, a to všechno jsem bez uvážení zasázela do truhlíku. Nevšední květena se zřejmě neusadila ani nezdomácněla a stále se pere o své místo na výsluní. Den co den rostlinky pravidelně povzbuzuji slovy, kterých nedbají, a kvetou tu a tam jen sporadicky. Navzdory tomu, že vzdorují mému dobrému slovu, i tak z nich mám radost… Do těchto prosluněných okamžiků stále naléhavěji ňafal srneček. To jsem zrovna očima promlouvala do duše k rostlinám, načež to stejné překvapivě učinil pan K a toho dopoledne vyřkl svou první památnou větu k ňafajícímu srnečkovi: „Že půjdeme domů, když budeš zlobit?“ Srneček si celou dobu nic jiného nepřál, než aby to byla pravda, a zavrtěl radostně chvostem. Pan K však kývl obvyklým gestem na obsluhu a objednal si nový mok. Tímto dal dostatečně čtyřnohému kamarádovi najevo, že se nemusí ničeho obávat, že výhružku nemyslel zase tak doslova vážně a usadil si ho na klín. Srneček se sice trochu uklidnil, ale já ne. Musela jsem opustit balkón, abych nevyprskla smíchy… Podobný případ se stal i mému synovi, tehdy dvouapůlletému batoleti, v jeslích. Také toužil jít domů jako srneček od vedle, ale jesličková teta mu tehdy zazpívala na uklidněnou: „Nepůjdu domů, nepůjdu domů, byl bych doma bit…“ Syn dodnes vnímá slova písně jako první velké příkoří svého života. Také už do těch jeslí vícekrát nevkročil. Týden na to jezdil na trojkolce před domem a na mé zavolání: „Pojď domů, už se stmívá, jsi na ulici sám,“ roztomile a důrazně namítl: „Kočky jsou ještě venku…“ Což je důkazem, že po domově toužíme střídavě… Výhružku: Že půjdeš z domu…! bychom měli ze slovníku vypustit úplně, aby se nám třeba nestalo, že zůstaneme jednoho dne sami. |