Josef Zeman: Brázdův Líčkov

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

Jihovýchodně od ŽATCE, kde se pohoří Džbánu svažuje k řece Ohři a potoku Blšance, se na úbočích Výrova a Vlčího dolu rozkládá ves LÍČKOV.
Z permokarbonského podloží vystupuje na povrch také několik pískovcových nebo opukových skal, známých výskytem pravěkých zkamenělin. Zvlněné území Líčkova je pokryto nejenom polnostmi, ale i chmelnicemi, sady a smíšenými lesy.
Dalekému Poohří dominuje odtud líčkovský zámek, vypínající se na příkrém ostrohu. Přiléhá k němu někdejší panský dvůr a starobylá vesnice ulicového typu. Jak ukazují archeologické nálezy, bylo severní okolí Líčkova obydleno od konce starší doby kamenné. Po příchodu Slovanů se zdejší krajina stala územím kmene LUČANŮ, se kterým na konci prvního tisíciletí n.l. vplynula do jednotného přemyslovského státu.

Václav Hájek z Libočan ve své proslulé Kronice české uvádí, že opevněné sídlo zde založil jakýsi Líčko, aby se mněl kde ukrýt před nepřítelem Čárou, který roku 766 usiloval o jeho život. Písemné doklady o Líčkově se ovšem uchovaly teprve od poloviny 14.stol.
Podle nich tu k roku 1342 stála tvrz, ke které kromě dvou hospod příslušelo 36 poddaných. Zboží náleželo kostelu Všech svatých na Pražském hradě, avšak pro rok 1359 je už jako majitel uváděn Jan z Líčkova, syn měšťana Martina z Chebu. Dále následuje řada majitelů.
Rokem 1515 přešlo držení Líčkova na poměrně velmi rozvětvený a bohatý šlechtický rod Lobkoviců. Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic má zásluhu na neuvěřitelném rozšíření panství. Následuje však opět řada dalších majitelů

V novověku již vládne Líčkovskému panství hejtman Počepický, jehož úkolem také bylo, aby opatřil příslušné kontingenty mužů do válek s tureckou říší. Mezitím pak roku 1595 k hradu a vesnici Líčkov připojuje Liběšice, Kluček, Třeskonice, Nečemice, Drahomyšl, Trnovany, Dubčany a Dobříčany - Diviš Hrobčický z Hrobčic, který k nim připojil ještě Želeč a Očihov.

Šlechtic Josef Vonibald z Ebenu byl vzdělaný muž a nevšední milovník umění. Dává zde v roce 1765 vybudovat neobyčejně složitým způsobem rokokově dekorovanou zahradní stěnu s rozlehlou terasou a skvostnou vstupní rokokovou bránu do vnějšího nádvoří.
Také interiéry obou zámeckých pater byly náležitě ozdobeny – a to zejména rokokovou úpravou stropů, pozoruhodnými kamny apod.
Na 30 zámeckých sálů a komnat zdobily obrazy P.P.Rubense, K.Škréty, P.Brandla a nizozemských i dalších barokních mistrů, nehledě na sochařské a kovářské práce, intarzovaný nábytek, skleněné a keramické doplňky, vzácné hodiny, sběratelské kuriozity a hodnotnou knihovnu.
Zároveň se tehdy stal zámek Líčkov rušným společenským střediskem celých severozápadních Čech. Šlechta z dalekého okolí se sem velmi často hromadně sjížděla ke slavnostem ve Francouzské zahradě či v přírodním parku, k bálům nebo kostýmním a divadelním hrám na terase, anebo k hudebním produkcím v největším sále, nehledě na občas i dosti rozdováděné projevy tehdejšího pastýřského romantismu.

Šlechtic Josef Vinibald z Ebenu upadá do dluhů. V r. 1807 ještě kvetoucí, ale již ztichlý takto kupuje žatecký řezník Tomáš Andres, původem z Krupky. Za něho pak zámecký objekt naprosto zpustl, neboť dobový zbohatlík v něm zřídil cikorkárnu a palírnu lihu.
V dvacátých letech 20.století nastává pozemková reforma nové Československé republiky, to jsou však již zámek a panství zcela zpustlé.
K zámku a panství Líčkov, jakožto samostatnému statku, náleželo několik vesnic a dvorů s dominikální i rustikální půdou či dalším příslušenstvím. Dále dochází k zásadním přelomům jako ostatně v celé zemi.
Zrušení nevolnictví v roce 1781 a odstranění roboty 1848. Rostoucí obyvatelstvo dojíždí za prací do Žatce a Loun. Objevuje se i železnice nedaleko Líčkova.

Po první světové válce a rozpadu Rakousko-Uherska získává jako pozůstatek někdejšího feudálního panství líčkovský zámek vynikající český malíř OSKAR BRÁZDA.
Ten tuto starobylou kulturně-historickou památku konečně zachránil před naprostou zkázou.

 

Vypukla však druhá světová válka, avšak několikráte změněný Líčkov žije dál a zdejší zámek se po četných peripetiích dočkal i svého nového, ušlechtilého a nesporně vzácného poslání. 

 

11.září 2004 - CELOSVĚTOVÉ SETKÁNÍ ŽATEČANŮ

Jako rodilý Žatečan křtěný řekou Ohří jsem se zúčastnil na tomto slavném krásném setkání, umocněném i Žateckou dočesnou trvající již od pátku až do neděle. Mimo Pamětních listů, jsme byli obdarováni řadou tiskovin a prospektů, včetně grafiky o Žatci, také programem ve zdejším divadle, rozhovory s rodáky žijícími v USA a jinde ve světě, setkáním s velikány, o kterých jsem nevěděl že jsou také rodáky ze Žatce, jako pan režisér a herec Zdeněk SVĚRÁK, zpěvák Petr KOTVALD a další………
Následovaly programy s prohlídkou historických památek města, hudebně zábavný program v Letním kině se Žatečankou a tancem, koncert dechovky na náměstí se zápisem do Guinessovy knihy rekordů za pomocí všech o sfouknutí 1000 svíček na narozeninovém dortu města od rodáků.

Tou skutečnou PERLOU v mém životě a pro mé průvodcovské poznání byl autobusový výlet a prohlídka nejen starého Židovského hřbitova, ale především další výlet který nám sdružení a město věnovalo na prohlídku ZÁMKU LÍČKOV.
Udiveně jsem stál před branou zámku a i následné scenerie venku i uvnitř stále gradovaly. Mimo vybavení zámku jsem byl ohromen neskutečným množstvím krásných obrazů, které se zde v LÍČKOVĚ nacházejí. Mám již za sebou 60 zemí světa a různá poznání, tím i prohlídky různých galerií ve světě. Nevěděl jsem, jestli jsem v Petrohradské Ermitáži nebo v Treťjakovské galerii v Moskvě.

 

Skutečným dalším bombónkem byla věčně mladá a usměvavá a milá paní MARIE BRÁZDOVÁ, které nikdo neřekne jinak než „naše Mařenka“. Také se sama o vše stará a organizuje s přáteli.
Udivují mě ve vstupní hale i polena dříví; Mařenka říká, že si trochu přitápí a vysvětluje pak s ukázkou i v patrech jak je teplo všude díky důmyslnému způsobu komína a krbu. Mařenka je také sama výtečnou průvodkyní na svém zámku. Po chvíli se však na mě dívá a překvapuje jí mé nadměrné fotografování. Odpovídám, že jsem průvodce a vytvářím i různé prezentace na CD i DVD, případně i publikuji.

 

V druhém patře to opět nevydrží a říká, že by to snad stačilo. Ale mně to nestačilo. Další obrazy a zajímavosti přibývaly a focení nechci ukončit. Slibuji Mařence, že to bude i v POZITIVNÍCH NOVINÁCH na Internetu. Říká, že tu také na Líčkově byl nějaký pán z Prahy a také nadměrně fotil a sliboval a nakonec nebylo nic.
Tak milá a obětavá Mařenko, přečti si tento článek. To CD i DVD Ti předám, až pojedu z Teplic do Plas u Plzně. Takže Ti to plním.

Naše průvodkyně MAŘENKA BRÁZDOVÁ nám dále na zámku LÍČKOV vypráví:

Novodobá role Líčkova je opravdu spojena především se životem a dílem OSKARA BRÁZDY, malíře který spatřil světlo světa 30.září 1887 v Rosicích u Pardubic. Vystudoval Akademii ve VÍDNI, a to tak úspěšně, že z rukou císaře Františka Josefa získal prestižní římské stipendium udělované jako vrcholná odměna pouze jednou za 5 let.
V ITÁLII zastihla ovšem BRÁZDU první světová válka. Zúčastnil se tam po internaci na Sardinii našeho zahraničního odboje a stal se přímým spolupracovníkem T.G.MASARYKA, Edv.Beneše a M.R.Štefánika, hlavních tvůrců Československé republiky.

 

Se svou první chotí, švédskou spisovatelkou a pozdější proslulou bojovnicí za práva politických emigrantů Amelií Posedovou (1884-1957), se však Brázda, který mezitím na Apeninském poloostrově získal pověst vynikajícího portrétisty, vrátil do samostatné vlasti teprve roku 1925. Zakoupil si zámek a statek Líčkov (měřil kolem 200 hektarů), objekty dal urychleně do pořádku a zařídil je, což představovalo záslužný čin.

 

Líčkov se ostatně tehdy stal vyhledávaným střediskem, kam přijížděla na delší pobyt velká řada nejpřednějších osobností domácího i zahraničního politického či kulturního života, takže zde bývalo velice rušno.
Oskar BRÁZDA se tu však přednostně věnoval hospodaření a své umělecké tvorbě. Koncem třicátých let se rozešel s manželkou, která s oběma syny odešla do Švédska, a po Mnichovu musel z Líčkova rovněž odejít a nuceně žil v Dobříši. Na svůj znovu zpustošený zámek se vrátil po druhé světové válce, ovšem pro další obnovu měl čas pouze do roku 1948, kdy byl jeho veškerý majetek znárodněn.

 

Naštěstí však bylo Oskaru BRÁZDOVI dovoleno, aby na svém zámku žil i nadále alespoň jako nájemník. Byl přitom pronásledován nejrůznějšími obavami a problémy, ovšem tím více a se stále větším zápalem tu maloval figurální kompozice, akty, portréty, květiny, zátiší či krajiny, přičemž svou erudicí, reálnou virtuozitou a očividnou uměleckou opravdovostí uváděl veřejnost při občasných severočeských výstavách doslova v úžas.

 

Ovšem tak úspěšně mohl Brázda na Líčkově na sklonku života tvořit jen proto, že měl zároveň skutečného „dobrého anděla“ ve své druhé manželce, paní Marii Brázdové, původem ze zdejší vsi. Neboť po celá poválečná léta byla tato žena mistru Brázdovi nejen modelkou, ale i výtečnou hospodyní, oblíbenou hostitelkou početných přátel či žáků – a obětavě o svého chotě pečovala zejména v dobách jeho tíživé nemoci. A tak jen díky vzácné choti mohl na líčkovském zámku Brázda vytvořit vpravdě bezpočet skvostných olejových pláten a především svůj rozsáhlý a mimořádně obdivuhodný cyklus „ VESMÍR a LIDSTVO“, kterým tu jeho celoživotní umělecké usilování tak impozantním způsobem vyvrcholilo.

Na Líčkově pak Oskar BRÁZDA dne 9.prosince 1977 ve věku více než 90 let po těžké chorobě skonal. Svými jedinečnými obrazy je však na zámku přítomen i pro budoucnost.
Po malířově smrti zůstala jeho choť na zámku i nadále, aby ochraňovala manželovo vzácné tvůrčí dědictví. Přes 10 let vedla urputný boj s úřady, které chtěly Líčkov prodat a obrazy jen kdesi provizorně uskladnit.
Pro paní Mařenku, jak se jí v okolí všeobecně říká, to představovalo těžké časy, avšak nakonec se přece jen dočkala spravedlnosti. Vždyť po listopadové revoluci z roku 1989 jí byl zámek spolu s dvorem a pozemky v rámci majetkových restitucí z r.1992 náhle a nečekaně navrácen jako oprávněné dědictví po manželovi. Byl ale už opět značně zanedbaný,neboť státní orgány používaly předtím jednotlivé prostory k nejrůznějším hospodářským účelům, neprováděly dostatečnou údržbu apod. Paní Marie Brázdová se však této situace nezalekla.
S nevšedním nadšením se naopak pustila do všech potřebných oprav a adaptací, obnovila v krátké době zámek jako vynikající, třebaže předtím zapomínanou kulturní památku, a zřídila a zpřístupnila v něm zcela novou a nevšedně pozoruhodnou Galerii Oskara BRÁZDY.
„Líčkov musí zůstat Brázdův“ – tak znělo její krédo a těmito slovy proklamovala své předsevzetí. A v tomto duchu už zabezpečila řadu nejrozmanitějších oprav, přeměn, úprav či adaptací, namnoze velmi nákladných a pracných, které však způsobily, že líčkovský zámek opět rozkvetl a zkrásněl a že se jako zcela nová a významná Galerie stal ozdobou Žatecka a celých severozápadních Čech, a to právě díky nevšednímu dílu malíře Oskara BRÁZDY.

 
 
 

Při návštěvě zámku Líčkov oceňujeme samozřejmě i jeho architekturu – od středověké gotické věže přes renesanční zdivo, barokní schodiště či kapli se sakristií, rokokový dekor vstupní brány a několika stropů, až po rozměry hlavního sálu či naopak drobnější klasicistní prvky. Jde o výrazná svědectví minulosti, vždyť tudy kráčely dějiny a řada významných osobností, jejich duch jako by se v tomto zámku stále ještě vznášel.

Avšak obdobným způsobem nás upoutá a nedchne expozice malířského díla Oskara BRÁZDY, umělecky pronikavá, tématicky všestranná a myšlenkově nesmírně bohatá.
Neboť zejména cyklus „Vesmír a lidstvo“ je opravdu zcela ojedinělým dílem českého výtvarného umění, byť dosud nedostatečně známým, které však má své význačné místo i z hlediska nejnovějšího celoevropského kontextu.

Obdivujeme proto a vysoce hodnotíme především také upřímný, vytrvalý a nezlomný zápal majitelky zámku při jeho náročné rekonstrukci a budování obrazové Galerie velikého malíře, a to s přáním, aby Líčkov i nadále naplno vzkvétal a zároveň provždycky zůstal Brázdův!

Použité materiály:
- Otakar ŠPECINGER – Zámek Líčkov – 2004
- Soukromé archivy průvodce JOSEF ZEMAN
 

Foto © Josef Zeman

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 10. 2010.