Josef Zeman: Lucemburk - Gibraltar severu

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Má představa o Lucemburku byla úplně jiná. Vítá nás město, které není vůbec rovinaté, naopak město je protkáno neuvěřitelně velkými prohlubněmi až kaňony. Fotím na parkovišti v Luxemburku v Horním městě, mezi Notre Dame a hlubokým příkopem oddělující vzdálenější velkou budovu Sparkasse připomínající spíše hrad, nad kterou zrovna zachycuji letící letadlo.
S mojí kolegyní a průvodkyní HELENE se zde potkáváme až po chvíli, když mám ve foťáku již stovku snímků. Helene říká: „Vašeho krále Jana Lucemburského máte zde v kryptě katedrály 20 metrů od parkoviště!“ Podotýká, že jeho rodiště bylo na zámku a ve městě Vianden. Tam se však podíváme ještě později.
Helene je sympatická žena již tím, že nekouří. Tudíž v práci se nebudeme zdržovat a můžeme výborně spolupracovat, dát pak lidem i více výkladu.

 
 

Naše okružka začíná v Horním městě jejího Lëtzebuergu. Sděluje, že město má kolem 85.000 obyvatel a je hlavním městem Lucemburského velkovévodství. Název Lucemburk byl poprvé zaznamenán roku 963, kde hrabě Siegfried získává malé opevnění na skále. Město leží na skalnatém masivu nad soutokem řek Alzette a Pétruse a je významným bankovním a administrativním centrem.
Složitý členitý terén je překonáván 100 mosty, které patří mezi časté turistické cíle, kvůli nádherným pohledům na město. Historicky sloužilo město Lucemburk jako vojenská pevnost, což do dnešního dne dokládá systém opevnění, městských hradeb a chodeb, zbytků valů, hlásek, kasemat i tunelu ve skále. Napoleon nazval téměř nedobytný Lucemburk „Gibraltarem Severu“.
Pro našince je nejvýznamnější památkou katedrála NOTRE DAME ze 17.století, pod kterou se nalézá krypta českého krále Jana Lucemburského. Mezi další pamětihodnosti lze přiřadit velkovévodský palác, obchodní třídy Grand rue, náměstí Place d´Armes, dlouhou budovu parlamentu. Pamětní desku má ve městě i český student Jan Palach na stejnojmenném náměstí (nedaleko Place d´Armes v centru města). Překvapující je vystavovaná „luisietka“ – gilotina ve výloze na ulici, kde procházíme. Helene mě u ní fotí.
Autokarem přejíždíme nezbytné mosty, kochám se hlubokými příkopy a pořizuji krkolomné záběry. Helene však vypráví skutečnosti, které psala historie. My, kteří jsme chodili do školy, si tady zopakujeme opět i náš dějepis. Lucemburkové byli již druhou českou královskou dynastií. Zemím koruny české vládli v letech 1310 - 1437. Od roku 1196 vládli však v Lucemburském hrabství, v roce 1387 získali uherský trůn. V letech 1373 – 1415 drželi Braniborsko. Lucemburkové drželi říšskou korunu od roku 1308 až do roku 1437 (s výjimkou let 1313-1346 a 1400-1410).
Lucemburk však nabízí klidnou romantiku řady nádherných starých památek, které se tu střídají s nejmodernějšími stavbami a také institucemi politického a finančního centra EU. Nemá však svoji univerzitu. Hovoří se tu třemi jazyky: lucembursky, německy, francouzsky, dohovoříte se zde i anglicky. Je jedním z nejmenších států, zároveň však nejbohatších.

 
 
 

Stojíme s Helene v katedrále Notre Dame vedle krypty Jana Lucemburského. Dýchají na nás dějiny, které si lze podrobně přečíst ve zdejších popisných příručkách: Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny. Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 1186 - 1247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého.
Lucemburkové pocházející z jejího manželství s Walramem, hrabětem Limburským (byli proto označovány jako rod Limburský). Původní državou bylo nevelké hrabství Lucemburské na západní hranici Svaté říše římské, dnes území velkovévodství Lucemburského a belgické provincie Luxemburg. Mocenský vzestup Lucemburků na přelomu 13. a 14. století souvisel se strategickým spojenectvím s Francií, jejíž zájmy v Říši zastupovali.
Prvním úspěchem bylo zvolení Balduina Lucemburského na stolec trevírského kurfiřta arcibiskupa.Ten se tak stal jedním z nejmocnějších mužů říše.

 
 

Do roku 1308 se rodu Lucemburků a hrabat dostalo největší cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po násilné smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římsko-německé říši. Poté, co jeviště dějin dramaticky roku 1306 opustili Přemyslovci, byl Jindřichovi roku 1309 nabídnut český trůn pro jeho jediného syna Jana.
V Janu Lucemburském se protnuly hned tři nástupnické principy: otec mu udělil Čechy v léno, oženil se s Eliškou Přemyslovnou a šlechta ho uznala za krále. Kariéra Jana otce byla krátká a oslnivá: roku 1312 byl korunován císařem, ale o rok později zemřel. Jan Lucemburský v českých zemích zůstal cizincem, posloužily mu ovšem jako odrazový můstek pro výrazné ovlivňování evropské politiky.

Helene připomíná důležitý Zlatý věk – dobu Karolinskou, kdy Janův syn KAREL IV. se jako první český král stal císařem Svaté říše římské. Praha se stala vedle Říma a Paříže přední evropskou metropolí. Vznikla zde nejstarší univerzita na sever od Alp. Doby panování KARLA IV. a VÁCLAVA IV. označujeme za dobu karolinskou a zaznamenala největší rozkvět v dějinách státu.
Nastává však boj o moc. Podle závěti svého otce udělil Karel IV. mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi v léně Moravu a pamatoval na všechny své příbuzné. V té době bylo lucemburské příbuzenstvo početné, což se brzy mělo změnit.
Karel měl 3 syny: Václava IV., Zikmunda a Jana Zhořeleckého. Jan Jindřich rovněž tři: Jošta, Prokopa a Jana Soběslava. Po smrti Karla a Jindřicha se stupňovala rivalita Václava IV. a Zikmunda, moravští bratranci zase bojovali mezi sebou o vládu nad Moravou a zapojovali se i do bojů o český trůn. O císařský trůn bojovali obě větve zároveň: Václav IV., Zikmund a Jošt Moravský, a s nimi Wittelsbach Ruprecht Falcký. Vítězem se stal Zikmund, který všechny své rivaly přežil o mnoho let. Vládu v Čechách ale mohl nastoupit až po skončení válek s husity. Zemřel jako poslední legitimní Lucemburk ve Znojmě 9.prosince 1437.

 

Připomínám Helene, že v nástupnictví císař Zikmund za nástupce určil manžela své dcery Albrechta, po Albrechtově brzké smrti tituly zdědil jejich syn Ladislav Pohrobek. Římská koruna přešla na Habsburky, kteří ji s přestávkami udrželi až do roku 1806. V českém a uherském státě aristokracie po Pohrobkově smrti odmítla nástupnictví dalších příbuzných a zvolila si krále ze svého středu (Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín), po jejich smrti se ale navrátila k Vladislavovi II. Jagelonskému, vnukovi Albrechta II. a pravnuku císaře Zikmunda.

Poslední Lucemburk po meči byl zřejmě Jiří, nemanželský syn markraběte Prokopa, který zemřel jako benediktinský mnich v klášteře v Monte Casinu roku 1457. Jako levoboček ale neměl právo na nástupnictví, a tak ho historie téměř nepřipomíná. Vedle lucemburské dynastie ovšem existovala další linie rodu Lucemburků, potomků bratrance císaře Jindřicha, která přežila královskou linii o mnoho století, na kterou upomíná například slavný Lucemburský palác v Paříži. Protože k oddělení obou větví došlo dlouho před nástupem Lucemburků na český trůn, neměla tato větev rodu samozřejmě nástupnické právo a do dějin téměř nezasáhla.

 

Naše okružka autobusem má pak mnoho zastávek, ale i pěších procházek v tomto složitém terénu, kam všude autobus nemůže vyjet. Ptám se Helene, jestli znala také slavné rádio Luxemburg 208, které ukončilo svoje vysílání z pozemních antén na konci roku 1992.
Vzpomínám, jak tehdy moderátor Mike Holis 30.12.1992 poděkoval v projevu všem pracovníkům radia. Vysílač byl umístěn v Marrachu a vysílal na střední vlně s výkonem přes milion watů! Říkám, že jsme rádio Luxemburg poslouchali v Čechách i na krátké vlně 49 m. Vzpomínám i na známého moderátora Benny Browna, který nás oslovoval od roku 1979 a byl to bývalý americký voják z posádky ve Frankfurtu.
Sděluji Helene, že jsem vyučen spojový montér a mechanik dálkových spojů s maturitou a že mě telekomunikační technika zajímá i v širších souvislostech.

 

Vím, že stanice byla v legendární Villa Louvigny v centru Lucemburku. Rádio zde bylo od roku 1932. Nejdříve v nájmu a od roku 1936 patřila budova stanici. Během války Němci vysílali svoji propagandu právě odsud. Dnes je ještě používán historický sál pro nahrávání Lucemburského symfonického orchestru.
Helene mě však zavádí přímo před budovu Villa Louvigny. Tají se mi dech, stojíme před bývalou stanicí, která od padesátých let byla velmi oblíbená nejen v Československu.
Byla to také jedna z mála možností, která umožňovala mladé generaci přístup k tehdejší moderní populární hudbě. Sehrávala též roli i v politických událostech nejen kolem Pražského jara, pomocí různých nepřímých vzkazů, motákovým pozdravům a poděkování skrytým posluchačům, ale i v dalších, například srpnových událostech. Snad i proto je Čechy tato stanice dodnes oceňována.

 

Helene pokračuje před budovou stanice ještě s historií:
Původně již v roce 1924 zahájil lucemburský rádioamatér vysílání vojenské hudby. Jeho licenci koupil v roce 1929 jeden francouzský obchodník a získal monopol na vysílání v Lucembursku. V roce 1931 vznikla společnost Compagnie Luxemburgeoise de rádiodiffusion. V roce 1933 začalo vysílání v angličtině a francouzštině. V té době patřila k největším zábavným stanicím orientovaným na anglicky mluvící posluchače. Ač některé pořady byly natáčeny přímo v Londýně, vysílání muselo probíhat ze zahraničí kvůli monopolu na komerční vysílání, která měla na britských ostrovech BBC.
Také Luxemburg přímo konkuroval a někteří umělci vystupovali na obou stanicích, např. Vera Lynn a další. Po obsazení Lucemburska Američany v r. 1944 začala vysílat stanice s názvem rádio 1212. Období největší obliby začalo v 50. letech. V roce 1957 začalo německé vysílání. Stanice zahájila vysílání na střední vlnové délce 208m (1439 a později 1440 kHz). Na této vlnové délce bylo možné Luxemburg poslouchat přes den v Německu, v noci i ve Velké Británii a Československu. Také díky tomu, že stanice měla ve své době nejvýkonnější vysilač v západní Evropě o vyzářeném výkonu 1200 kW! Jako pozůstatek po Radiu Luxembourg zůstala dnešní televize RTL, která v několika různých programových kanálech vysílá nejen v kabelu, ale i na SAT.

 

Navštěvuji ještě „Musée d´ Historie de la Ville de Luxembourg“, které je vytesáno do skály, a do podzemí se dá sjíždět výtahy. Zajímavé je však i „Musée National d´ Historie et d´Art a Naturele“.
Příjemná je i naše závěrečná procházka podél pevnostních zdí do části Grund, pod starým rakouským viaduktem k provrtané skále Bock. Zajímavým je údolí Pfaffenthal, nad nímž je obrovský červený most, který je nazván po vévodkyni Charlotě.

Lučíme se s Helene. Říká: „Jak jsem tě poznala, určitě si své poznatky, postřehy a fotografie nenecháš jen pro sebe. Jistě se rozdělíš se širokou veřejností, studenty i učni ve škole.“
Odpovídám, že dnešní mladí lidé až tak dalece nemají zájem o cestovní ruch a neradi naslouchají. Mají svůj jiný svět - podobně jak říká Tomík – jsou jinde.
Avšak je i mnoho výjimek. Sděluji Helene, že se mi podařilo u mých více než sto studentů ve střídajících se skupinách většinou zaujmout a obohatit je o poznatky ze světa. Po jejich závěrečných zkouškách po třech letech učení nebo po maturitě si ode mě na závěr odnášeli navíc nejen balík cestovatelských informací, ale i pěkných vzpomínek na různá místa po na naší krásné planetě, která se mnou navštívili a které jsem jim doplnil výkladem a obrázky.

Zajímavá byla jednou situace pro učně oběžníkáře, který dorazil s oběžníkem ze sousedních dílen k našemu přečetní a podepsání. Pozdravil a zůstal stát u dveří. Vidí, že vykládám o počtech ostrovů a provinciích na Kubě, kolik má ostrovů Dánské království, ale také o podmořských kabelech do USA a pupinačních vyrovnávacích a zesilovacích skříních na kabelech v moři, satelitních příjmech ze systémů družic, ale i předávání nejrůznějších signálů kolem země, nebo zpět na Zemi. Oběžníkář se po chvíli osmělil a říká: Prosím, vy tady probíráte zeměpis? Odpovídám, že ano, ale především že probíráme digitální telefonní ústředny.

 

Nebyl bych však správným průvodcem a středoškolským učitelem odborné výchovy, kdybych hned nevysvětlil, že zde aplikujeme mezinárodní zeměpis na transmise-spojení digitálních ústředen link-by-link v systému ISDN. Též digitálního multiplexu ADSL, což je vlastně odnož ATM. Říká, že ví, rámec tam trvá 125 milisekund! Obracím se však k mým studentům a žádám je, aby mu řekli, jaké napětí je v elektrických zásuvkách na Kubě. Předhánějí se a křičí: 120V! Oběžníkář říká: My jsme to ale ještě nebrali. Odpovídám mu, že to také brát nebudou, protože tam nemají Pepu průvodce a středoškolského odborného učitele v jedné osobě. Oběžníkářovi se u nás v dílně prokazatelně líbí, jistě by tu setrval až do konce vyučování. Druhý den však u oběda slyším nějaké šumy ostatních kolegů. Co prý to zase ten Pepa s nimi probírá!? Vždyť to není v osnovách. Co by tomu asi řekl inspektor! Zatím mě však nikdo nestíhá, ale také mě ještě nikdo nepochválil.

Dnes snad zakončím citátem Thomase Edisona: Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme.

Některé použité doplňující materály:
- odkazy na různé stránky internetu
- osobní archivy průvodce Josef Zeman
- fotografie průvodce Josef Zeman 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 11. 2010.