Trosečníkem na Nise

Žabomyšky, ptakoještěři, ježkohadi, rybovlci, od všeho velký kus. Hlavně ne jako lidi. Fascinuje mě, když slyším, že člověk měl za babičku mloka, případně něco hodně podobného. Že z myšky vyrostl kůň a z malé ještěrky se vyloupl slon. Jsem na tom stejně, když mačkám klávesnice počítače, když používám mobil. Jsou strže, jejichž dna už nedohlédnu, vodopády, jejichž mlžný opar neprohlédnu, chování lidí, které nepřehlédnu. Jsou pochody v lidském těle, které neuspíšíš, fyzikální zákony, které platí za každého režimu.
Mám rád léto, kterému předchází jaro, co by mohlo vést k jistému posunu. Co kdyby právě počasí přispělo k novému chápání toho, co tu ještě nebylo? Nechci po nikom, aby se v zimě svlékl do trenek a procházel se po hrázi rybníka a čekal na sluníčko. Nechci, abyste věřili, že dochází k super změnám v lidském chování. Ale rád bych v něm viděl to, čemu se říká blýskání na dobré časy.
Vše má svůj čas. Existuje čas dětských her, po něm čas malin nezralých. Po vojně, dnes po vysoké škole, čas vandrů, svazků na psí knížku a budování kariér. Po třicítce čas na rodinu, dítě, sem tam na dvě. Pak čas na rodiče, po čtyřicítce. To už je rodičům kolem sedmdesátky a více. Ti, kteří odešli po šedesátce, se nedočkali. Mladí, úspěšní a draví neznají, než své mříže, svou manéž. Práskání bičem krotitele. Jde o proroctví téhle fronty, tohohle zavedeného klíče. Aby se podařilo změnit tok dravé řeky, kariéru syna či dcery, je třeba opravdu silné nálože. Kdo má srdce brzdit je, když oni plni svaté víry derou se vpřed jako by před sebou měli pohany, bezvěrce? Všichni přijdou o svody světa, které jim utečou a oni nebudou světoví, nebudou při tom a svět jim uteče, jako voda prsty proteče. Řekněte, kdo má to svědomí své děti připravit o to být úspěšný? Tahanice je křehká, jak frontová linie uprostřed války.
Někdo, kdo je nezaměstnaný, a nemá dlouho práci, by bral všechno, kdo zaměstnaný je, nechce práci ztratit. Kdo by chtěl v práci šéfovat je v ní pořád, kdo by chtěl ještě víc, ten se musí s prací oženit. Mít s ní dvě tři děti, nadace, sekretářky, asistentky, dceřiné společnosti. Tam, kam až přes kopec zase nevidím. Kde jsou růžové obláčky, zlaté kreditky a halí je do oparu nadpozemské síly, kde táta s mámou nevědí, zda mohou, zda smí zavolat… Je na tomhle světě ještě něco, co je normální? Všichni si vedou svou řeč vlastní, jak ptáci štěbetaví. Jeden druhému přestal rozumět. Teď se jen čeká, až nepůjde internet, až se svět zhroutí. Moc lidí na světě si to už přeje. Abychom se vrátili, ne k petrolejce, ale hodně, hodně zpátky do doby obyčejné televize, kdy táta s mámou, děda s bábou své děti znali jménem a děti věděly, kdy se táta narodil, na co čeká, co nemůže dětem odpustit… 

Kořeny

Budu muset jít na dceřin maturitní ples či prostě jít „na bál“, jak se dříve říkalo. V Liberci a jeho širokém dalekém okolí nebyla v celé historii zmínka, že by Češi měli svůj bál. Až teprve ve druhé půlce 19. století, v dosud stojící a chátrající restauraci „Na střelnici“ si Češi v německém prostředí tehdejšího Liberce zatancovali. Vstupné 40 krejcarů přineslo výnos 110 zlatých na další společenské akce, především právě vznikající „České besedy“.
Dnes naprosto nepředstavitelná představa dvou oddělených světů. Svět českých služek, dělníků, drobných prodejců a svět německy mluvících zaměstnavatelů, studentů, obchodníků, majitelů činžovních domů, restaurací a německých spolků vyhraněných už tím, že v nich všichni mluvili jen a jen německy… Odtud plynula snaha mnoha „úspěšných Čechů“ splynout s německým živlem. Poněmčit si jméno, posílat děti do německých škol. Poměry, které si skutečně neumíme ani představit. Být doma vedle někoho, kdo si přisvojuje váš domov a vydává ho za svůj. Co je to pak za domov?
Češi se do Liberce nijak nehrnuli. Pokud museli, tak šli za prací. Němci němčili a Rakousko-Uhersko jim fandilo, každý sebemenší ústupek Čechům bylo divadlo. Žádná idylka mezi Němci a Čechy tu nebyla. Ti, co idealizují tenhle stav, jako div ne bezproblémový evidentně fabulují - lžou. Němci v Čechách, natož v Sudetech, nedali Čechům nic zadarmo. On totiž vztah německého fabrikanta a českého dělníka z Horního Růžodolu byl vždy jenom o penězích. Pokud by ten první mohl a měl si vybírat někoho na práci, dal by ji „soukmenovci“. Jejich svět byl jiný a jiným patřil. České a německé dělníky svedl dohromady třídní boj, ale jinak měli každý svou hospodu, svůj kulečník, své nedělní výlety a rozhledny, své lékaře, své knihovny.