| Středa 21. července
Kolem seníku nacházíme ráno čerstvé zvířecí exkrementy. Něco tady asi obcházelo. Radši nepátrám, co to bylo. Déšť ustává a slunce žene denní teplotu prudce vzhůru.
Jsme na jihu Norska, v Kristiansandu. Město bylo založeno uměle, jeho stará část má čtvercový půdorys s pravoúhlou sítí ulic a je zároveň největší dřevěnou městskou čtvrtí v Evropě.
Jedeme do přístavu. Máme štěstí, kupujeme jedny z posledních volných lístků na podvečerní trajekt společnosti Colorline do Dánska. Před odjezdem se vydáváme na malou procházku městem, až se dostáváme na hlavní pěší promenádu. Připadáme si nepatřičně. Máme sportovní oblečení a trekkingové boty, jsme trochu pomačkaní a trochu zablácení – a Norové jsou čistí, vymydlení, ve světlých oblecích, ženy pak v letních šatičkách. Ale zdá se, že naše ošuntělost Norům nevadí. Jsou tolerantní, usměvaví a přátelští.
Celé Norsko je krásné, čisté, přátelské a plné úsměvů. Tisíckrát tu prší a tisíckrát vykoukne slunce.
Polární noci jsou vystřídány polárními dny. Příroda je tu na prvním místě. Život každého tvora, každé rostlinky tu má svůj smysl a řád. A lidé tady umí žít v pokoře a v harmonii se základními přírodními zákony. Máme se co učit…
Děkujeme, Norsko, za všechno, co jsi nám poskytlo a nabídlo. Děkujeme, Trolle, za tvůj doprovod. Tak zase někdy příště.
Před osmou hodinou večer připlouváme s trajektem do dánského Hirtshalsu. Spíme poblíž jednoho z odpočívadel. Noc je celkem klidná. A už tmavá.
Čtvrtek 22. července
Jedeme a jedeme, Dánskem, Německem a domů, domů. Hodinu před půlnocí jsme v Praze.
Naše dovolená končí, ale úžasné zážitky, ty si uchováme napořád.
Co je dobré vědět o pěší turistice v Norsku
Turisté na horských cestách se zpravidla zdraví příjemným a krátkým „Hei (čti hej)“. Pokud potkáte skupinu, zdraví se „hej hej“, ale i jedno „hej“ je podle mého názoru dostatečně slušným a zvučným pozdravem. Navíc, pokud se někdo škrábe do kopce a sotva popadá dech, zbydou mu síly i na přátelský úsměv.
Hornatá oblast, přes kterou vede většina tras, se označuje jako „fjell.“ Při pěší turistice ve fjellu se zpravidla setkáme se vším, co z pěší túry může udělat fascinující dobrodružství – vrcholy hor, hřebeny všech stupňů obtížnosti, ledovce, úrodná údolí a idylická jezera, oblé kopce a strmé svahy s množstvím suti, březové lesy a slatiny, propasti a kaňony, hřmící vodopády – to vše nezávisle na nadmořské výšce.
Ve srovnání např. s německými cestami jsou trasy v norském fjellu „obtížné“, protože téměř bez výjimky vedou po stezkách a pěšinách, které jsou kamenité, strmé, plné kořenů, bažinaté, často plné suti nebo velkých balvanů, občas je nutné zdolávat některé úseky lezením, některá místa mohou vyvolat závratě a nebývají obvykle ani nijak jištěna, potoky se mohou po dešti rozvodnit a je třeba je přebrodit.
Podstata a koncept tohoto druhu turistiky se zcela odlišuje od zvyklostí v jiných zemích, kde se mocná byrokracie a různé lobby starají o to, aby turistické trasy byly opatřeny skobami, mřížemi a schody, nebo aby se schody a cesty vytvořily odstřelením či vysekáním skal. V Norsku je tomu jinak. Cílem pěší turistiky je zážitek z nedotčené přírody – se vším nebezpečím, které nespoutaná příroda člověku může připravit. Většina Norů se učí pohybovat ve fjellu už od dětství, a umějí se proto s nebezpečím vypořádat. Jede-li do Norska cizinec, musí to umět také. Základními požadavky jsou: znalost přírody, samostatnost, zodpovědnost za sebe sama, ohleduplnost a schopnost chovat se intuitivně, jistá chůze, koordinace a smysl pro orientaci. Toto všechno, a samozřejmě dobrá kondice a vybavení na turistiku, umožní vnímat cestování po fjellových krajinách severu jako něco dobrodužného a svobodného. Tento způsob pohybu v přírodě se v Norsku neoznačuje jako pěší turistika, ale jako „friliftsliv“, život na vzduchu, v souladu s nebem, zemí a přírodou.
Vybavení do hor
Povětrnostní podmínky v norských horách v 1000 metrech nadmořské výšky odpovídají poměrům ve výšce 2000 m.n.m. v Alpách. Na západě země a v blízkosti fjordů panuje jen zřídka stálé počasí..
Nezbytným vybavením do hor je podrobná mapa a kompas.
Základem jsou kvalitní prošlápnuté trekové (trekkingové) boty, speciální ponožky odvádějící vlhkost, oblečení typu „cibule“ (které se dá vrstvit), osvědčily se trekové hole. Rozhodně využijete oblečení nepromokavé, větruodolné a rychleschnoucí (i když od určitého okamžiku se i z nepromokavého oblečení a bot stávají kusy mokré a ještě mokřejší).
Na túru by měl mít každý svůj batoh, který bude obsahovat: pláštěnku, teplejší oblečení, pokrývku hlavy (šátek), píšťalku, mobil, obinadlo, obvaz, leukoplast, toaletní papír, papírové kapesníčky, dále láhev s vodou, podle délky túry pak další občerstvení, kousek čokolády nebo sušenku jako železnou zásobu pro rychlé doplnění energie. Dle potřeby lze přibalit např. ještě sluneční brýle, opalovací krém, repelent. Nezapomenout na fotoaparát s náhradními bateriemi, popř. kameru a dalekohled.
Přeji vám krásné cestování :o)
Text: Jitka Dolejšová
Foto: Jitka Dolejšová, Martin Dolejš
KONEC SERIÁLU |
