„Není nic srandovnějšího než neštěstí – není nic grotesknějšího než tragičnost.“ 
                                                                             – Samuel Beckett

Čekání na Godota se už při svém prvním uvedení na scéně Théâtre de Babylone stalo divadelní událostí Paříže (přestože hru před tím údajně odmítlo na pětatřicet režisérů). A nejen to. Godot úspěšně dobyl celý svět, v anketě deníku Le Monde o stovku nejvýznamnějších titulů 20. století se Čekání na Godota vyhouplo až na 12. místo, v roce 1969 získal Samuel Beckett Nobelovu cenu za literaturu. Přesto, když se jej později ptali, v čem spatřuje příčiny tohoto fenomenálního úspěchu, prý Beckett odpovídal: „Vlastně to všechno byla jen taková náhoda.“

Ledasco je náhoda. Ani termíny prvních uvedení této první inscenace Českého komediální klubu ČKK 54 jsme nestanovili na 28. a 29. ledna proto, že právě 28. ledna Samuel Beckett dopsal poslední výstup Čekání na Godo-ta a 29. ledna text hry dokončil. To jsme zjistili až později. Vždyť ani ten leden jsme nevybrali kvůli tomu, že právě v lednu byl v Théâtre de Babylone* Godot uveden poprvé anebo že v lednu byl Godotem znovuobnoven i čino-herní provoz na Nové scéně Národního divadla, ba ani autora a titul jsme nevolili u vědomí skutečnosti, že od po-čátku normalizace nesměli na českou profesionální scénu ani Godot ani sám Beckett. Prostě to tak všechno jaksi vyšlo, jsou to jen takové náhody. – I když, co je vlastně náhoda...?

Náhodou ovšem v žádném případě není, že od samého počátku příprav na inscenaci jsme si byli vědomi, to-ho, že i naše doba je godotovskou. Čekáme. Čekáme na kohosi či cosi, v čem doufáme nalézt naplnění, šanci na nový začátek, a každý večer nás zhusta znovuposouvá kamsi před včerejší ráno. Každý den znovuobjevujeme východisko: „Co se takhle oběsit?“ a každý den znovuzjišťujeme, že oběsit se vlastně můžeme až zítra. Odejít nemůžeme, protože čekáme, a přestat čekat nemůžeme, protože čekání je nadějí.

Všichni jsme Vladimíry i Estragony, a možná jsme si i Godoty.
________________________________________

* Na Boulevardu Raspail v čísle 38, kde sídlíval Théâtre de Babylone, je nyní provozovna optiky, a provozovna optiky byla nápomocna i při zrodu naší inscenace. I to může být zajisté náhoda, ale kéž by to předznamenávalo, že se budeme umět dívat a že dokážeme vidět.

 Vladimír (Jaroslav Kubeš), Estragon
(Vladimír T. Gottwald), Pozzo (Roman Mařík)

Vladimír (Jaroslav Kubeš), Estragon
(Vladimír T. Gott-wald) 

Poznámka režiséra

V postmoderním světě vznikají zcela nové estetiky, jiná vidění a hledání krásných jevů a věcí. Jsou často vo-luntaristicky implantována na poetiku, jež vznikla mnohem dřív, než se umělecký svět pohroužil do formalismu, jehož tvůrci tak možná činí jenom proto, aby si nezadali s dobou a tím, čemu se říká současný vkus. Tvrdí přitom, že někdejší ideje se musí přetavovat do potřebné dimenze srozumitelnosti a chápání souvislostí dnešníma očima.

Kupříkladu při vyřčení pojmu »absurdní divadlo« naskakuje mnohým vykladačům i realizátorům ihned představa jakéhosi tvaru, jemuž podřizují i původní myšlenky díla. Princip absurdity pochopili jako kánon veškeré percepce světa, a tak koncipují prostředky a složky divadelního výrazu do relací, jak si představují souhrny fenoménu nesmyslu. Málokdy takový výklad dokáže komunikovat v té potřebné časomíře, již nutně vyžaduje plynoucí představení a evokující divácké vjemy. Často vídám na jevištích pohybovat se herce redukované na jakési objek-ty, či nástroje inscenační manipulace, nikoliv nepodobné oživlým loutkám. Takové performance nemohu při nejlepší vůli považovat za výraz dramatického umění, spíš mi to připadá, jako by interpreti byli importováni do nějakého světa pimprlat či jiných anorganických předmětů.

Zhlédl jsem několik pokusů, jak scénicky uchopit Samuela Becketta, ale obávám se, že autor měl v tématu svého díla na mysli spíše tíhu existenciální podstaty reality, než aby záměrně otevíral cestu novému stylu. O tom, že bude determinován jako zakladatel pojmu »absurdní umění« a následně tak i řetězově kompilován, neměl patrně ani tušení. Proto pokusy pasírovat tohoto autora a nositele Nobelovy ceny do představ čehosi jako »absurdní styl«, považuji za historický omyl. Samuel Beckett napsal mimo vší pochybnost dramatickou látku, aniž by kterýkoliv z aspektů struktury tohoto typu divadla pominul. Respektuji to, a proto v našem výkladu textu hry Čekání na Godota nehraje herec jakéhosi člověka, ale prostě řečeno, je jím. Situace, v níž se ocitá, je lidskou situací.

Překladatel Patrik Ouředník se zmiňuje o tom, že »odloží-li klauni své typické identifikační atributy, spatříme sami sebe a smích nám zhořkne«. Nám se tato poznámka stává bezděčně i vodítkem k pochopení, s jakými že to lidmi se na představení Godota vlastně setkáváme…

Zdeněk Pošíval

Lucky (Vítězslav Maruška), Vladimír (Jaroslav Kubeš), Estragon (Vladimír T. Gottwald)

Foto z inscenace © Pavel Hrdina

 Estragon (Vladimír T. Gottwald)

 
Vladimír (Jaroslav Kubeš)