S malířem Jiřím Johnem je spjata životem i umělecky. Ve výtvarném projevu je krásným ženským protipólem k Václavu Boštíkovi. Patří k umělkyním, jejichž dílo dýchá hloubkou a duchovností – ADRIENA ŠIMOTOVÁ.

Při studiu na VŠUP v Praze se seznámila s budoucím manželem; s ním a s kolegy tvořila jádro skupiny UB 12. Od šedesátých let vystavovala samostatně i skupinově. Zúčastnila se Bienále v Sao Paulu, Bienále mladých v San Marínu, přispívala na bienále grafiky v Lublani. Získala řadu ocenění, včetně Grand Prix. Po smrti manžela (1972) malbu opustila, za hlavní materiál si vybrala textil s myšlenkou jeho uplatnění v prostoru. Vystavovala soukromě a neoficiálně, později veřejně doma i v zahraničí. Při pravidelných pobytech ve františkánském klášteře v Hostinném vždy na zakončení instalovala výstavu prací, které tu vytvořila. Veřejností byla velmi kladně přijata její souhrnná kolekce v Brně (1986) i následné výstavy v muzeích a galeriích. Rok 1990 pro Adrienu Šimotovou znamenal retrospektivu v GHMP (druhá velká výstava byla v Národní galerii – 2001) i obsáhlou monografii. Zároveň pozvání k pobytu v ateliéru Centre Pompidou. Za rok udělení francouzského Řádu rytíře umění a literatury. Škálu výstav ve Francii a po Evropě, stejně tak ve vlasti. Nejlepším lékem na úmrtí syna (1994) byla neúnavná práce a další výstavy i vyučování na letní škole v Salcburku. Lidský a umělecký profil Adriany Šimotové byl prezidentem ČR oceněn Medailí za zásluhy I. stupně (1997). Vyšla její kniha konfesí a poezie Hlava k listování.

Lidsky vyzrálá odjakživa, umělecky od sklonku šedesátých let minulého století: období největších osobních bolestí i osamění a zkoušek společnosti jako by jí daly neuvěřitelnou sílu k výtvarné svébytnosti a opravdovosti – k jedinečnosti. Soustředila se na lidskou podstatu vztahů. V následných desetiletích ji vlastní myšlenky a prožitky utvrzovaly, že se vydala tou nejsprávnější cestou. Své nejdůležitější téma základní lidské existence dokázala vyjadřovat se stále větší citlivostí a procítěností – tím ho „jen“ prohlubovala. Pro zachycování naléhavosti situací nacházela nenápadnou, ale o to však osobitější formu: ve stálé reflexi skrze ni a v komunikaci se sebou samou i s ostatními došla až na dřeň podstaty bytí. V práci s textilem, později s papírem byla a zůstává pro autorku nejdůležitějším prvkem-motivem perforace, a to při popření jakýchkoliv hranic. Objevuje se v proměnlivostech jejích cyklů od první poloviny sedmdesátých let i ve všech dalších obdobích až do nedávné minulosti. Nejdůrazněji pak v kresbách na papírových arších a na rolovaných vrstevnatých kartonovaných papírech.

Letošní životní jubileum Adrieny Šimotové je uctěno hned dvěma významnými pražskými výstavami v Muzeu Kampa a v Galerii Rudolfinum.

Menší ohlédnutí /perforace, frotáže 1975–1991 je výstavní kolekce, v níž jsou soubory z obou druhů papírů zastoupeny: monumentální díla na vrstevnatých kartonovaných papírech, týkající se pobytů ve františkánském klášteře v Hostinném, patří do sbírek muzea. Kresby na velkých arších vysoké gramáže: již způsobem svého vzniku a při každé následné kvalitní instalaci působí jako plastické objekty – například Dotyk země, prezentovaný právě nedávno v Centre Pompidou. Perforované kresby by nebyly možné bez autorčiny znalosti umění akce, body-artu, arte povera. Bez respektu k hodnotám domácí i evropské výtvarné tradice. Především by však nevznikly bez otevření se zcela po/zapomínané tajemnosti lidského bytí: z osobních konkrétních prožitků, naplno a při přijímání vlastní zodpovědnosti. Dýchají důvěrou, uchováním vytříbené osobní kritiky vlastní tvorby, vědomím o časové omezenosti.

Muzeum Kampa (25. 2. – 24. 4. 2011)

Vyjevování (2008 – 2010) představuje v Galerii Rudolfinum díla umělkyně z posledních tří let, kdy se po menší odmlce vrátila k tvorbě. Přecházení od výtvarných do výrazových forem určuje rukopis prací. V cyklech Schoulení (2009 – 2010), Nohy (2009 – 2010) a Ruce (2010) autorka rozvíjí frotáž a perokresbu – užitím pastelů a čistých práškových pigmentů, nanášených na kaligrafický papír přímo dlaněmi a prsty. V kresbách Hlavy (2008) práškovým pigmentem za pomocí tyče vytvořila z čáry-čar celé spektrum. V tichu, soustředění a hluboké kontemplaci dala tak vzniknout dílům, která dosud nebyla nikde vystavována. Jsou závažným poselstvím – díly, která jsou jedněmi z nejpodstatnějších nejen v českém, ale i evropském výtvarném umění druhé poloviny 20. století.

Galerie Rudolfinum – Malá galerie (7. 4. – 19. 6. 2011)