Houby pořád rostou

Když takovéhle zprávy čtu, rozčílím se. Opravdu musel praotec Čech zastavit tam, kde nerostou? Jinde rostou a smutné je, že rostou odtud víc, jak dva tisíce kilometrů na východ, v lesích okolo Kovrova, města v Rusku, východně od Moskvy. A je jich tolik, že je průmyslově zpracovávají v manufakturách, kterým říkají gribovary.

Nevím, zda z nich nepálí taky vodku. To tiskové agentury neuvádějí, ale sudy, velké dřevěné sudy naložených hřibů odtud putují do celého světa k dalšímu zpracování. Na stoly nejlepších hotelů.

V okolí města Kovrova, v bývalé liberecké družební Vladimírské oblasti, opravdu v hlubokých lesích hřiby rostou a gribovary na okrajích města zpracovávají podzimní úrodu hub. Místní lidé i několikrát denně v jejich výkupnách prodávají své bohaté úlovky a houby se zde hned upravují. Po nasolení a marinování ve zvláštním nálevu je vkládají do velkých dřevěných sudů a jsou tak připraveny k odvozu do klasických konzerváren, či k velkospotřebitelům doma, nebo v zahraničí. U nás doma, kde nasbíráme půl košíku za tři hodiny, by se gribovar neuživil.

Rusové mají gribovary stejně, jako my naše pálenice. Ani v gribovaru není čas na nějaký sentiment. Houby nijak zvlášť nečistí a červíky nevykrajují. Konečný produkt to nijak neohrozí a vůně hub vznášející se nad výsledným produktem je podle přihlížejících novinářů výtečná. Je nemožné neochutnat, nepřivonět a nepostesknout si, proč nerostou takhle taky u nás.

Byli bychom k nim šetrnější? Nevím, nevím. Už vidím ty dravce, jak se rozbřeskem vrhají na Ještěd, kosí houby a prodávají turistům, kteří sem jezdí z půlky Evropy, aby ten zázrak přírody viděli na vlastní oči. Proč k moři, když jsou na světě i lesy plné hub, malin, borůvek, ostružin a brusinek? Jen ta letenka kdyby tolik nestála…

Na vesnici u Nisy

To ošklivé jsem vymazal, a tak mi v paměti zůstaly jen vzpomínky na to, co pohladí. Dobří lidé, vůně posečené trávy, klukovské rošťárny, snad i barva plotu, psí štěkání, svatby, houkání vlaku, chození do školy, do kina, na fotbalová utkání domácí Jiskry Machnín.

Bylo mi jedenáct, když machnínský knihovník Josef Kurka stál pod oknem u stolku s kartotékou vesnické knihovny. Já jsem byl od něho vlevo v místnosti s knížkami pro dospělé. Měli tam hned za dveřmi svázané časopisy Letectví, které jsem si prohlížel, když se otevřely dveře a vešla nějaká paní. Znal jsem ji od vidění, jezdila se mnou autobusem do Liberce. Já do školy, ona do zaměstnání.

Nevím, proč si pamatuji čtyřicet tři let, že chtěla něco od Karla Šiktance. Knihovník jen smutně zavrtěl hlavou, ukázal a řekl: „Podívejte se vlevo od dveří. Že jste nepřišla o chvíli dřív! Byla tu ta, co bydlí vedle nádraží a brala si ho. Je tam ještě Kamil Bednář, Jiří Šotola, Jan Noha a myslím i nějaké starší almanachy poesie. “

Já si právě prohlížel Letectví a básničky mi byly fuk. Před chvilkou jsem u pultíku vrátil cestopis autora s prapodivným jménem – Miklucho-Maklaj. To tedy bylo čtení! A „Port Artur“, oba dva díly, to bylo opravdu báječné a byl to vrchol všeho, co jsem kdy četl a ty hloupý machnínský ženský místo toho četly poezii!

Táta četl jen noviny a já nosil z Liberce velký týdeník Svět v obrazech a Zápisník. To jsme četli oba dva. Úžasné čtení na obrovských plachtách s velkými fotkami. Žádná velká literatura, ale oba jsme věděli, co se kde ve světě šustlo.

Televizi jsme ještě neměli, a tak jsme chodili do kina včas, abychom viděli aktuality z domova i ze světa. Byly naprosto bezva, z celého světa a to nejdůležitější z domova. Tehdy machnínská knihovna splňovala všechny požadavky, jaké si člověk mohl v těch letech přát. Týdně tři, čtyři nebo i pět nových knížek, tři místnosti plných regálů. A lidé sem opravdu chodili. Davy. A to měl pan Kurka ještě takový malý autobus, na kterém bylo z boku napsáno: Pojízdná knihovna Ministerstva kultury. Záviděl jsem panu Kurkovi jeho práci. Dělat knihovníka, mít řidičák, tenhle autobus a jezdit z vesnice do vesnice a půjčovat knížky. Obdobně jezdila Jednota s rohlíky, uzeninami a máslem, ale ti to dělali jenom za prachy, kdežto pan Kurka byl určitě jiný…

Já bych si za takovou službu nebral peníze. Záviděl jsem mu i ty knížky. Moc se mi líbily. Často jsem byl dáván za příklad, jak hodně čtu a co toho vím. Machnínské dámy, které to slyšely, se jen ušklíbly, pochválily knihovníka a mne si pak mezi regály ani nevšimly. Takový už bývá život milovníka knih...

Machnínská knihovna byla před šedesáti lety centrem vesnického dění. Dělila se o to s hospodou U zeleného stromu, kam chodili převážně chlapi. Takový byl život machnínský podle knihovníka Josefa Kurky.

Dnes už nezávidím nikomu vůbec nic a machnínským přeji, vedle všeho ostatního, i dobré knížky…