Kapitola čtvrtá

ZLÁ NOC

Zamotala se mi do ruky šňůrka u krku.
Připletl se k tomu navíc i vous.
Došlo mi to, až když mě probudila svíravá bolest zápěstí a já rozespale zpanikařil úlekem, co se to vlastně stalo. Trhl jsem rukou, abych se oprostil od nepříjemného pouta a uvolnil paži i vousy. Šňůrka se přetrhla a váček ze škebliček kamsi odlétl i s chomáčkem ozdoby mých tváří.
Probral jsem se.
Byla noc. Oheň ještě slabě plál a rohož lůžka u ohniště byla dosud prázdná. Podíval jsem se k řece a užasl.
Zubřice právě vystupovala z vody.

Byla ode mne vzdálená jistě dvacet sáhů, ale i ve mdlém světle úplňku bylo vidět víc než její obrysy. Zůstal jsem zírat. Nikdy mě nenapadlo, jak vyzývavé může být ženské tělo. To, co schovávala neforemná kožená dalmatika, připomínající pytel, a naznačovala v jakési dost nemotorné a spíš zavalité podobě, byly bez oděvu vlastně dokonale vymodelované vnady k vábení očí, vzrušování a k životadárnému vybízení. Nečekaný dojem z její postavy začínal v nesmírně útlém pasu, do té chvíle zakrytém jelenicí. Z něho se odvíjely pružné a hluboké samičí křivky.
Znal jsem to úplně opačně.
Zatímco mravnost křesťanských žen nedovolovala vůbec vyzývavost, ale přesto se podněcovala různými řemeny, jimiž si ta křehká stvoření stahovala tuniky pro zdůraznění vosího pasu, aby tak vynikla oblost boků a ňader, a různými přívěsky na zkřížených řemínkách podporovala houpavost zadniček, tahle žena takovou vyzývavost potlačovala.
Vzpomněl jsem si, jak se mi před večerem přiznala k nechuti se ukazovat. Nyní byla bez oděvu a já se nepřinutil dívat se slušně jinam. Měla tvary, o nichž jsem slýchával jen z vyprávění vojáků, které vyslal kníže s císařem kamsi až do římských měst, kde se dosud tajně provozovaly domy s lehkým řemeslem. V lázních se koupaly obnažené hetéry a předváděly vyvinuté vnady mužům, shlížejících na ně z jakýchsi galerií. Považoval jsem takové zprávy spíš za vojácká kasání. Nemohl jsem se ubránit představě, že právě já sám hledím na obdobný jev jako kdesi v Římě.
Ztratila se ve stínu kmene jedle.
Když se opět vynořila a dosáhlo na ni světlo z drobných plamenů, byla již zabalená ve své tkané pokrývce, nikoliv však natolik, abych na letmý okamžik nespatřil v neúplně zakryté hrudi nápadně plné a zpola vyčnívající prsy. Měla je pokryté čárami, připomínajícími kaligrafické ornamenty. Napadlo mě, že jsou to kresby, jimiž jako tajemnými znameními vzývá Druid své pohanské bohy, jejichž smysl mi naprosto unikal.
Zubřice postřehla můj pohled.
Ležel jsem sice v přítmí, ale všimla si patrně odlesků ohně v mých očích, prudce se zastavila, zkoprněla, přetáhla si rychle cíp pokrývky přes hruď a celá se zalykavě rozechvěla.
„Ty ses díval!“ vykřikla s podezíravým hněvem.
Zablekotal jsem, že to byla náhoda.
Přerývavě přemáhala zrychlený dech. „Ty ses díval, ty neumíš držet slovo, člověče!“ zaječela.
„Nezlob se, nebyl v tom úmysl,“ řekl jsem.
„Jsi nadrženec a čumil!“
Opakoval jsem, že mě náhodou probudila bolest v zápěstí i na bradě, přetrhla se mi šňůrka a že jsem toho vlastně tak moc neviděl, ale neposlouchala a běsnila.
„Nadrženec a slintavec!“ rozkřičela se a stupňovala to až k jakési nepříčetnosti. „Křesťanskej chlípník!“
Najednou jsem měl toho řvaní po krk.
„Přestaň řvát!“ zařval jsem tedy i já.
Nepřestala. „Jsi kanec.“
„Říkám, přestaň!“
Sebrala zlostně z ohniště hořící větev. „Ošouste!“
Křičela nadávky, které se zdráhám opakovat.
Chvíli jsme se marně překřikovali.
„Tak dost!“ silněji jsem už zakřičet neuměl.
Napřáhla větev, aby ji po mně mrštila. „Hovno, a žádný
dost!“
Uchopil jsem kuši a vystřelil.
Zadrnčelo to. Šipka jí mezi stehny přišpendlila pokrývku ke stromu, před nímž stála. Konečně se zarazila. Žhavou větev upustila. Velice zvolna sklopila hlavu, jako by se bála i jen trochu pohnout, a s vytřeštěnýma očima pohlédla na opeřený konec šipky, vyčnívající z látky pod jejím klínem.
Zakřičela hrůzou.
Obě klisny povyskočily, Bělka začala poplašeně ržát.
Žena se volnou rukou pomalu ohmatala přes pokrývku pod břichem a na stehnech, neucítí-li bolest, pak pohlédla na svou dlaň, ale očekávanou krev na ní nespatřila. „Máš štěstí, že jsem nedosáhla na nůž,“ zasípala a neskrývala v sobě jakési zhnusení. „Chceš mě snad taky zmrzačit?“
Znovu jsem nabil kuši.
„V životě jsem neublížil žádné ženské, ale udělám to, jestli se ihned neoblékneš, nevezmeš si svoje věci a nezmizíš
se svojí loďkou na řece.“
Vyvalila na mne oči. „Ty mě vyháníš, člověče?“
„Ano, chci, aby ses vrátila ke svým lidem!“
Šipku vytrhla bez námahy, odhodila ji od sebe, popadla oběma rukama pokrývku, aby se do ní znovu a pečlivěji zahalila. Odvrátila se. „Nemůžu se vrátit.“
„Nechci tě tady!“
„Nemůžu se vrátit, nevydržela bych s nima.“
„To je mi jedno.“
Otočila ke mně nevěřícně hlavu a zahleděla se na mne s odporem jako na cosi slizkého a nevýslovně odpudivého. „Je ti jedno, že za tebou přijdou moji lidé a zabijou tě?“
„Nebudu na ně čekat,“ řekl jsem a musím přiznat, že se mě z jejích urážek zmocnila zlost a nedařilo se mi ji utlumit.
„Seberu se a půjdu si hledat jiné loviště.“
Zamračila se. „Vzdáš se Slunečního kamene?“
„Budu muset.“
„Odejdeš, abys tu nemusel žít se mnou?“
„Jsi mi z duše protivná.“
„Cože jsem ti?“
„Protivná. Seber se a jdi!“
Odmlčela se. Znovu odvrátila hlavu. „Pokud mi nelžeš,“ nečekaně se uchechtla a výraz odporu v  jejích očích se změnil do pouhého pohrdání, „mohla bych uvěřit, že ses teda na mě
doopravdy nekoukal...“
Přerušil ji. „Ale koukal, jenže to byla náhoda.“
„A přesto mě nechceš?“ odfrkla udiveně.
„Ne.“
„A jsem ti vážně protivná?“
„Velice.“
„Lžeš, člověče!“
„Ne!“ zakřičel jsem a neovládnutá zlost se mnou ještě víc zalomcovala. „Nikdy nelžu. Lež se mi hnusí!“
„Všichni mě chtějí!“ vykřikla opět, jakoby začala znovu běsnit a třásla se. „Slintají, žadoní, směšně hekají, loudí, aby si mě mohli aspoň poplácat a šáhnout si na mě, kňučí a nabízejí mi za to stříbro a nejčastěji se toho dožadujou násilím.“
„Mně je jedno, co chtějí druzí.“
„Nevěřím, že je ti jedno, co chtějí všichni.“
„Kdyby mi to nebylo jedno, snažil bych se mezi nimi žít a vycházet s nimi. Proto mě nezajímají oni, ani tvoje nálady. A něco ti povím. Z tvojí zadnice, jíž jsem na malou chviličku zahlédl, hlavu neztratím. A děvky mě nezajímaly nikdy.“
„Nejsem děvka!“ zaprotestovala zuřivě.
„Ale chováš se tak. Od začátku si počínáš přesně jako vychytralá hetéra.“
„Co je to hetéra?“ vykřikla číhavě.
„Ženská, která kupčí s vlastním tělem, zachází s ním jako se zakázaným ovocem, a přitom se ani neumí zabývat ničím jiným. Jenže tak činí jen proto, aby vyšplhala svoji cenu co nejvýš.“
„Nerozumím tomu, co říkáš.“
„Nestojím o to, abys mi rozuměla.“
„Kdybys o to nestál, mlčel bys.“
„Jdi pryč!“
Přesto se s ní po mé řeči něco stalo.
„Člověče,“ zasmála se, ale už ne sebejistě, „mluvíš ty vůbec vážně?“
„Mně jsi k ničemu. Jdi pryč!“
Zůstala nehnutě stát, jako by tu zkameněla, ale jen na chviličku, a změnila svůj předchozí tón mluvy do jakési věcné a podezírané upjatosti. „Opravdu si přeješ, abych odešla?“
„Ano, přeji si to.“
„Musím se oblíct, člověče,“ zimomřivě cvakala zubama.
„Nebudu se dívat,“ ujistil jsem ji, otočil se a znovu ulehl, ale kuši jsem neodložil. „Ráno tě tady nechci vidět a poslouchat, jak mi říkáš člověče.“
„Tak dobře,“ pravila nepřátelsky, „sbohem, křesťane!“
Zaslechl jsem už jenom šustění oděvu, praskání hořícího dřeva, neboť oživila plameny, aby si posvítila, a pak nějaké šoupání, jak patrně přemisťovala k loďce věci ze své hromady.
Oči se mi zavřely. Nečekaná scéna s nerudnou ženou mě silně rozrušila. Trvalo dlouho, než se mi podařilo ztišit zrychlený tep i dech.
Nedařilo se mi ani přivolat obvyklé myšlenky.
Nezahlédl jsem totiž pouze její postavu, ale když přišla blíž k ohni, v odlesku plamenů se mi poprvé zjevila její tvář, zbavená už barev a všelijakých čar kolem očí. Uviděl jsem její pravou podobu. Navzdory rozlícenému výrazu ženského obličeje, pokrouceného grimasami hněvu, se nečekaně i pod maskou zloby skrývala strohá, leč neobyčejně pohledná tvář.
Obraz z měsíčního svitu se mi vracel.

* * *

V soustavě zvuků cosi chybělo.
Správně bych měl slyšet zaskřípění a potom žbluňknutí. Bezhlučně by nedokázala dostat naloženou loďku na vodu. Zvedl jsem hlavu. Seděla u ohniště, již zcela oblečená ve své kožené
dalmatice s perletí, objímala pažemi kolena svých pokrčených nohou, měla na nich položenu tvář a dívala se směrem ke mně.
„Ty jsi ještě tady?“ zeptal jsem se.
„Nemůžu odejít, křesťane.“
„Proč?“
„Mám u tebe schovanou tu věcičku a nechci tě budit.“
Hrábl jsem pod sebe a vytáhl balíček. „Tady je.“
Zvedla se, vzala si ho a zastrčila pod oděv. „Děkuju, křesťane.“ Neustoupila hned a zaváhala, jako by potřebovala něco povědět.
„Co stojíš?“ pobídl jsem ji. „Nic tě už nedrží.“
„Nemohla bych odejít až ráno?“ vylezlo z ní neochotně.
„Bojíš se tmy na řece?“
„To ani ne. Svítí měsíc.“
„Pak opravdu nevím, co by tě tu mělo ještě zdržovat,“ řekl jsem nepříliš vlídně.
„Napadlo mě, že si to do rána možná rozmyslíš.“
Za jiných okolností by mě její průhlednost asi pobavila, ale já si opravdu přál, aby zmizela z mého života, jenž se mi po jediném dnu, s ní stráveném, ani trochu nezamlouval, byť mě i čímsi zasáhl.
Už samotné představy, probuzené ve mně její mžitkovou nahotou, doléhaly s vtíravou dotěrností na tu horší stránku mé duše. Občas se mi v osadách stávalo, že uprostřed noci vklouzla do mého lože některá z vdov, anebo nepříliš šťastná ženuška, a vzájemně jsme se rychle utěšili. Byl to hřích, leč ráno jsem byl znovu volný. To mi vyhovovalo a stačilo.
Věděl jsem, že po tom zážitku z pohledu na jev v měsíční noci, nedokážui nazírat na Zubřici už jenom jako na pouhou společnici. V tom měla naprostou pravdu. Trápili bychom se oba. Já bych se propadal do představ tělesné povahy, ona by zuřila a zalykala se odporem k mé osobě. Nesnesl bych takové pomyšlení.
„Nerozmyslím si nic,“ řekl jsem hodně nahlas.
Pokusila se mě přemluvit. „Třeba to chce čas.“
„Čas nezmění nic na tom, že tě nepotřebuji.“
„Škoda,“ vzdychla žena, „jsem prostě jenom obyčejnská a hloupá pohanka, tak je to.“
„Nelituj se!“
„Já se nelituju, křesťane, já mám spíš vztek,“ vstala a natáhla ke mně dlaň. „Můžeš mi vrátit váček, co jsem ti poslala po Druidovi?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem, „ale netuším, kam ze mne odletěl. Musím ho nejdřív najít.“
„Počkej!“ zarazila mě. „Tobě se doopravdy ta hloupá šňůrka zamotala kolem ruky? Nevymyslel sis to?“
„Vždyť mě to vzbudilo.“
„No právě! A to není náhoda, nemyslíš!?“
„Já myslím, že ta šňůrka je příliš dlouhá a člověk se do ní prostě lehce zamotá.“
„Ba ne,“ zavrtěla přesvědčivě hlavou a přiklekla si ke mně, snad aby na muže nepohlížela tak svrchu. „Váček vyslal znamení, víš? To kouzlo v něm chtělo, aby ses na mne podíval. Křesťani takovýmu kouzlu říkají Boží vůle. A já tomu věřím, poněvadž kouzlo mu vdechnul náš Druid.“
„Proč mi to říkáš?“
„Poněvadž to znamená, že nejseš jenom nadrženej čumil, křesťane! Ty ses podíval a stejně jsi mě nechtěl!“ vykřikla nadšeně. „Pro mě je to důležitý znamení, víš to?“
„A co ti to znamení povědělo?“
„Že jsi nemohoucí muž, křesťane, a to je dobře.“
Její nadšení mi vzalo dech. „A z čeho máš radost?“
„Že ti můžu věřit!“ vykřikla. „Velš měl pravdu, že už nejseš chlap s plným moudím, když dokážeš žít bez ženy. Ani tvoje jméno se pro mužskýho nehodí! Copak ňákej muž by slavil příchod jara, jak po něm umějí naříkat leda tak jen nadržení panici a toužením orosený panny?“
Její vítězný pokřik poplašil klisny. Nebyly zvyklé na noční rozruch a tím méně, když se odehrával za jejich zadkem. Začaly trochu vyhazovat. Lilka se žalostně rozřehtala.
„Zadrž, ženo!“ krotil jsem ji. „Tvoji radost nesdílím a navíc mi plašíš koně. Velš je vykuk a vsadil bych poslední stříbrňák, že to byl on, kdo ti nakukal, aby sis mě vzala za muže, nemám pravdu?“
„Taureuseventer s Druidem to taky uvítali.“
„Řekl bych, že ses musela svým lidem pořádně zajídat a nastrojili na tebe osidla, aby se tě zbavili. Nevím sice, cos jim provedla, ale dovedu si představit, jak byli radostí bez sebe, když jsem se tady objevil a oni mi tě mohli vnutit jako svoji podmínku. Přistoupil jsem na tebe jenom proto, abych získal Sluneční kámen a mohl se usadit. Jenomže Boží vůle, jíž se dovoláváš, to asi nechce, a tak musím odtáhnout jinam.“
„Bojíš se, že tě doopravdy zabijou?“
„Možná, ale za mnou se táhne spousta neštěstí, a když se k nim přidá pomsta i tvých pohanů, nebude to pro mne žádné překvapení. Nezblázním se z toho, věř mi. Jenomže z tebe bych se zbláznil určitě a netrvalo by to tak dlouho.“
„Hrome,“ zabručela tiše, „to bych nechtěla.“
Bylo už jistě hodně po půlnoci. Měsíc se mezitím odšinul za mrak nad skalami. Hladina řeky se ponořila do tmy.
„Můžeš odsud odejít ráno,“ svolil jsem blahovolně a to byla snad první rozumná věc, která se mi ten večer podařila.
„Opravdu?“
„Za světla aspoň najdeme váček.“
„Tak dobře,“ řekla Zubřice, zvedla se, přihodila do ohniště pár kousků dřeva a dívala se, jak oživují plameny.
„Já se do vesnice nevrátím, křesťane. Odejdu někam dál, asi na Moravu, až do Olomouce k Hanákům. A ty si tu zůstaň na Slunečním kameni. Až se tady objeví naši bojovníci, můžeš jim říct, že jsem ti utekla s nějakým jiným a mladším lovcem. Určitě je to nijak neudiví, budou se ti posmívat, ale nechají tě na pokoji.“
Udivila mě tím návrhem, ale přesto jsem ho v tu chvíli neuměl dostatečně ocenit. „Nemyslím si, že tu zůstanu, abych čekal na tvé lidi a vykládal jim báchorky.“
„To už je tvoje vůle, křesťane.“
Vysoké plameny prozářily nejbližší okolí. Na místě, kam si Zubřice po svém příjezdu uložila hromadu se svými věcmi, zůstal ležet proutěný koš.
„Zapomněla sis naložit košík,“ upozornil jsem ji.
„Nech si ho, křesťane,“ pravila. „Je to něco jako moje svatební věno a teď je tvoje.“
„Nejsem tvůj muž, Zubřice!“
„To jistě ne, jsi manžel.“
„Nevidím v tom rozdíl.“
Zvedla oči od plamenů. „Ale v tom je rozdíl jako hrom, křesťane, copak tos nevěděl?“
„Ne, to jsem nevěděl.“
A pak jsme už mlčeli.