"Co kdybychom se podívali po houbách? " navrhl jednoho letního dne otec.
Matka se zahleděla na husté okolní lesy, které obklopovaly vesnici, v níž jsme trávili dovolenou, a řekla, že je pro.
Druhého dne časně zrána jsme s otcem čekali před domem.

Když jsme se toho léta vypravili na houby, trvala matka na tom, aby se otec převlékl a vzal si na sebe "houbařský oděv". Protože otci výraz "houbařský oděv" nic neříkal, vysvětlila mu matka, že je to takové oblečení, v kterém je možno jít do lesa, protože sbírat houby znamená prodírat se také hustým podrostem a křovím a místy lézt po čtyřech.

Otec řekl, že dobře ví, jak se sbírají houby, ale že se v obleku cítí dobře a nevidí důvod, proč by se měl převlékat.
Matka, která ztratila při energickém projevu otce z dohledu, si poodhrnula z čela šátek a řekla, že nezáleží na tom, jak se otec cítí, ale jak vypadá, a zeptala se ho, zda nechce jít do lesa s aktovkou.
Otec udělal malou změnu ve své výbavě – místo aktovky si vzal košík.
Matka řekla, že les není kancelář.
Otec přiznal, že to ví, a dodal, že se to snadno pozná už podle toho, že v lese není telefon.
Když matka viděla, že ho nepřemluví k převleku, uzavřela nakonec debatu prohlášením, že otec, v saku a kravatě s košíkem v ruce, vypadá jako blázen.
Otec tedy předal košík mně, aby jako blázen nevypadal.
V lese si rodiče počínali zcela odlišně. Otec se choval jako velitel na vojenském cvičení. Rozdíl spočíval jen v tom, že nevyhlížel nepřítele, ale úlovek. Kráčel mezi stromy a když uviděl nějakou houbu, ukázal na ni a poslal mne, abych ji sebral. Každou chvíli mi dal nějaký povel.

Matka se chovala jako partyzán. Lezla po zemi po čtyřech a vnikala i do nejhustších podrostů. Chvílemi se plazila nebo postupovala rychlými přískoky vpřed. Někdy se přikrčila za stromem a vypadala, jako by se chystala na boj zblízka. Občas se vynořila na cestě a vypadala jako voják na manévrech. Na hlavě jí visely větvičky a v obličeji byla zelená od mechu.
Někdy se však nemohla dostat z džungle ven a volala o pomoc. V takovém případě jsme se s otcem za ní vydali, abychom ji našli a vyprostili.
Ačkoli se rodiče lišili při sběru hub, jedno bylo oběma společné. Ani jednomu z nich nestačilo jít do lesa, najít pár hub a vrátit se domů. Sotva se octli v lese, přepadla je jakási horečka, způsobená vidinou úrody. Nedovedli si představit, že by se z lesa vrátili a neměli plné košíky. Něco takového by matka považovala za pohanu a otec za prohru.
Vstup do lesa byl výzvou, byl příležitostí ke sklizni. Sběr hub nebyl odpočinkovou činností, ani pouhou zábavou, ale příležitostí zaútočit a obrat les o jeho plody.
Kdyby rodiče žili na poušti, poprali by se s ní určitě tak, že by ji určitě změnili v kvetoucí zahradu. Při těžké práci by je posilovala vidina budoucích plných košů, lahví, ruksaků a ošatek.

Procházka lesem probouzela v rodičích pudy předků. Les i zahrada byly bojišti, kde se člověk nesměl vzdát, ale musel svést vítězný zápas.
Nic nepůsobilo na otce s matkou tak povzbudivě, jako někdo, kdo se už s přírodou úspěšně popral.
"Viděli jste toho člověka?" volala z křoví matka, celá zmáčená od rosy, když kolem prošel muž s plným košíkem hub.
"Vidíš, jak máš koukat pořádně!" řekl mi otec, když zahlédl cizí úlovek. Pak velel k novému zátahu, jehož cílem bylo houby obklíčit. Matka měla postupovat po svahu, směrem k potoku, kde bylo víc vlhko, a já, jako průzkumník, jsem dostal za úkol metr po metru propátrat nedalekou mýtinu.
Jednou, když matka lezla po čtyřech, narazila v mlází na nějakého architekta. Plazil se v podrostu se ženou a třemi dětmi. Když rodina vylezla z křoví, představila ji matka otci. Všichni členové rodiny měli plné košíky a architekt měl navíc na zádech plný ruksak. Otec přehlédl těžbu a panu architektovi upřímně pogratuloval. Všiml jsem si jeho zvláštního pohledu. Otec zíral na všecky tři cizí děti a na jejich košíky vrchovatě naplněné houbami. Také matčin pohled byl velmi zvláštní.
Možná, že se mí rodiče zamysleli nad výhodou velké rodiny, která je schopna udělat v lese pořádný zátah, a že se v tu chvíli rozhodli, že nebudu jedináček.