"Mami, prosím tě, řekni mi, co ti kluci na tom fotbale mají. Honit se jako cvoci po hřišti, celí zpocení, a nakonec se stejně netrefí, anebo jen někdy," začala si Jířa nepřímo dobírat svého bratra, ačkoli oslovila matku.
"No, pořád lepší, než se někde natřásat na špičkách v růžový sukýnce, nebo se kroutit před zrcadlem a zmalovat si obličej jako nějakej indián," rychle zareagoval Aleš, který si právě balil tašku na trénink.
"Hele, hele, nechte toho, vy dva chytrolíni," ozvala se matka a v duchu zanaříkala, „není nad to mít doma dva puberťáky."
"Milý bratře, že nerozumíš umění, to vím už dávno, ale že nemáš ani trochu estetického cítění, tak to mě překvapuje. Já jsem totiž myslela, že v naší rodině je to vrozené. Omyl - ty jsi toho asi moc nepodědil."
"Tedy ty bys mě rozesmála, snad nechceš říct, že to, co ty provozuješ, je nějaké umění? No mami, řekni, není praštěná? Tak abys věděla, pod uměním si představuju něco úplně jiného - ty poděděná. A vůbec bych rád věděl, jak je to možný, že tedy zrovna v naší rodině může být někdo tak nesportovní jako ty. Jestli ti můžu poradit, tak před dědou a tátou se radši s tou tvou teorií moc nevytahuj."
"Expert promluvil," neodpustila si Jířa.
"Moudřejší ustoupí," stačil ještě dodat, a už se hnal s taškou přes rameno ke dveřím. Byl by se klidně dohadoval ještě dál, ale zjistil, že to má už knap.
"No to máš tedy pravdu – haha, ty jsi té moudrosti opravdu pobral," nedala pokoj.
"Kam se poděly ty dvě roztomilé děti, co si spolu dovedly tak vyhrát, a skoro nikdy se nehádaly," pronesla zamyšleně matka.
"Mami, my už ale nejsme žádné děti."
"A tím chceš snad říci, že když jste kousek povyrostli, tak se musíte pořád přít. Naopak teď bych předpokládala, že jste rozumnější."
"No já tedy určitě jsem, ale s Alešem to bude horší."
"Tak tím si nejsem tak jistá. Vždyť ty ho pořád provokuješ, ty si začínáš."
"Já myslela, že holky drží pohromadě, a jsi ty zatím proti mně," zvedla Jířa překvapeně obočí.
"Nejsem proti nikomu ani s nikým. Jen bych ti chtěla říci, že jednou ze známek dospělosti je vzájemná tolerance," uzavřela debatu matka.
Jířa nafoukla tváře a cítila se dotčená, sama byla totiž přesvědčená o své dospělosti, a teď' se cítila nepochopená a ukřivděná. Měla pocit, že ji nikdo nemá rád a že všichni nadržují Alešovi. A vůbec.
Rychle na sebe hodila bundu a sdělila matce, že jde za holkama do parku. Potřebovala si postěžovat a prodebatovat ty svoje problémy. Holky, ty jí budou rozumět, to si byla jistá. Většinou jsou na tom stejně jako ona. Je to zvláštní, že rodiče mají tak málo pochopení a sourozenci většinou nestojí za nic.
Odpoledne uteklo jako nic, a zase se všichni sešli v kuchyni, kde už krásně voněla připravovaná večeře.
"Naše mamča je nejlepší kuchařka," hlásil se kulhající Aleš o slovo.
"No to snad není možné, ty abys přišel jednou v pořádku domů. Co jsi zase vyváděl? Neměl bys jít k doktorovi?" zajímala se matka.
"To nic není, jen jsem v tom fofru nějak špatně šlápnul," dělal hrdinu, ale bylo znát, že ho to bolí.
"Ale mami, náš kluk není přece bábovka, nerozmazluj ho. Mě by víc zajímalo, jak to bude s tím mistrákem, vybrali tě?" zapojil se táta a odložil noviny.
"Neboj, tati, trenér říkal, že budu hrát, že jsem dobrej," nezapomněl se Aleš pochválit.
"Tak to mám radost, a s tou nohou to bude v pořádku, to určitě nic není," prohlásil táta.
Jířa, která si vzpomněla na svou nehodu při tancování, měla pocit, že ji taky píchlo v noze, a hned mu přispěchala na pomoc.
"Tedy, Aleši, na to si dej pozor. Kde tě to bolí, jak můžeš tu nohu ohnout, můžeš se na ni normálně postavit, píchá to nebo šponuje?" Opatrně mu osahávala kotník a použila veškeré znalosti z kurzu první pomoci a zkušenosti, které měla ze svého úrazu. Skoro profesionálně mu stáhla kotník obinadlem a strčila malou stoličku pod nohu. Aleš se cítil trochu zahanbený a tvrdil, že už je to dobrý, tak se všichni shodli, že to asi nebude tak vážné, i když to bolí. Proto bylo rozhodnuto, že se zkrátka počká do zítra - kdyby něco. Aleš dostal prášek proti bolesti a večeři, a přesto, že byl ještě trochu pobledlý, už mu chutnalo. Líbilo se mu, že je středem pozornosti, že ho všichni obsluhují, ale bylo mu divné, že se o něj nejvíce stará Jířa.
Po jídle, aby ho trochu rozveselila, vyprávěla, co se jí přihodilo dnes odpoledne v parku.
"Když už jsme chtěly jít s holkama domů, tak se najednou objevili tři kluci a začali nás pošťuchovat a dělat si z nás legraci. No prostě otravovali, jak se dalo. To by ale ještě šlo, ale potom začali být drzí a sprostí. Jenže na mě si nepřišli, já se do nich taky pustila. Měli totiž smůlu, že jsem je znala. Jsou to kluci z vaší třídy, a to se mi hodilo. Tak jsem řekla, že jsem tvoje ségra a že by sis to s nimi taky mohl vyřídit, já nevěděla, že budeš pajdat - haha. To je zarazilo, takže ztichli a dali pokoj. Hele, poslouchej, nejsi ty nějaký rabiják, že hned měli takový respekt? Já to jenom zkoušela a náhodou to vyšlo. Fakt jsem byla ráda, že mám velkýho bráchu, a holky mi záviděly."
" No to si piš, že bych si to s nima rozdal, to měli štěstí, že toho nechali," trochu se vytahoval a byl rád, že to takhle dopadlo, ale dělalo mu dobře, že najednou stoupnul na ceně u Jíři i jejích kamarádek.
A když se k němu potom nenápadně přitočila a lípla mu pusu, tak ho už úplně přivedla do rozpaků, takže se začervenal a asi zapomněl i na bolavou nohu.
Ovšem nejvíc ze všech byli překvapeni rodiče. Jen si vyměnili významné pohledy a pochopili, že mají přeci jen prima děti. A někdy se to s nimi dá i vydržet.