Egon Wiener: Máme se co učit aneb Co máme společného s Paříží

Rubrika: Literatura – Fejetony

Píše se rok 1897. Dvacáté století je na dohled. Většinou to, co přijde z Paříže, je módní, světové. Světová výstava, móda, pokrok a vymoženosti moderní techniky. Konec 19. století. České listy starého Rakouska netrpělivě čekají na to, co hýbe Paříží. Konečně došla zpráva. Právě tam a je první. Ustaven byl klub stokilových s dovětkem vskutku originálním, že nás to vskutku radostí naplnilo, neboť byl již nejvyšší čas. Důkazem toho jest, že klub čítá již 45 řádných členů. První slavnostní banket ,,skýtal oku“ mohutný a hrůzu vzbuzující pohled. Zde teprve mohl obyčejný smrtelník poznati svou mizernou nicotu. Prezidentem společnosti se stal největší tlouštík Francie, jednohlasně demokraticky zvolený M. Rubichon z Cogninu o váze 130 kilogramů. Zastupovat jej v naléhavých případech byl pověřen místopředseda M. Buquoi z Grenoblu o váze 105 kil.

Zaznamenáno bylo, a za zmínku stojí, že nebylo zas tolik tlouštíků, tak dobře rostlých Francouzů, aby jim bylo možno vyhovět v účasti v tak prestižním klubu. Spodním limitem váhy členů bylo 100 kilogramů. ,,Dva nehodní“, kteří si chtěli pomocí do kapes nastrkaných kamenů ke svým 96 kilogramům dopomoci ku váze 100 kil, byli s posměškem z klubu zahnáni.

Kuchař společnosti, jistý Flomond, byl zaznamenám při svých 106 kilech jako mladý a velmi perspektivní opravňující k ,,nejlepším nadějím“. Světová média monitorují děj pařížský mající tak blahodárný vliv na rozvoj celosvětové, moderní společnosti. Zaznamenala a do světa rozšířila zprávu o obsahu projevu páně předsedy spolku stokilových. Ten, vzdor svému humoru danému všem tlouštíkům, ,,á prióry“ nešetřil záští a nenávistí k hubeným svým spoluobčanům francouzským. Závěrem této zprávy otištěné v těch nejprestižnějších denících své doby bylo konstatováno, že president i jeho zástupce přibyli během kongresu o 4 kila živé váhy. Což zas tak velký zázrak není. Dnes, v moderní době, sledování televizních programů s sebou nese rovněž konzumaci v nebývalé míře a následné přibírání na váze.

Získat do prestižního klubu stokilových nové přírůstky před víc jak sto lety v Paříži, v Liberci, Machníně, nebo v Jablonci byl problém. V podstatě nebyl čas se přejídat na rozdíl od dneška. Každým vynálezem ulehčujícím náš život jsme, přiznejme si – tlustší. Dnes by onen ,,prestižní pařížský klub“ byla schopna postavit každá druhá – horní – dolní ves. Co s tím, si lámou hlavy povolanější, než ty naše.

U nás doma to chvíli vypadalo, že nikdy nebudu jíst, a to byl důvod k represím - vyřešilo se pohlavkem a hodinovým klečením v pokoji u zdi. Tak mě napadá, smí se ještě trestat zlobivé děti klečením? Nebo se tím moje maminka dopouštěla pohrdání mými lidskými právy dítěte…

Ahoj Brusele, Paříži, Moskvo, dnes si vážím svých 118 kil, a tím bych aspiroval ve francouzské prestižní komisi alespoň na místo v revizní komisi.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hana Křivánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 11. 2012.