| Jitka Dolejšová | Ponožková sága | | 
| - Sága rodu Ponožků u nás začala v době, kdy moji synové, Milan a Martin, začali odmítat ponožky s obrázky a požadovali pouze ponožky jednobarevné, černé nebo šedé. Mami, prosím, kupuj jen takové, jaké nosí tatínek. S povzdechem a těžkým srdcem jsem vyházela roztomilé ponožky s pejsky, zajíčky a puntíky a snažila se tuto nastávající těžkou dobu nějak časově posunout. I nakoupila jsem ponožky s malými ozdůbkami v oblasti kotníků. Přece si moji drazí zapamatují, že Milan má černé ponožky s modrou vlnkou, Martin se žlutou a manžel se zelenou. Nezapamatovali. Navzájem si kradli ponožky ze šuplíků stylem: Kdo dřív přijde, ten dřív bere. (Že mají různé velikosti nohou, jim nevadilo. Martin měl patu v polovině lýtka a manžel zase uprostřed chodidla). A tak po sedmi nájezdech se v jednom ze šuplíků vždy smutně krčily jedny jediné černé ponožky s růžovým kosočtverečkem. Nepochopila jsem, proč se jim zrovna tento vzorek nelíbí.
► CELÝ ČLÁNEK | | Miloslav Švandrlík | Pan Krunýř | | 
| - Někdo zazvonil. V blahé předtuše, že je to listonoš, který mi nese peníze, jsem vyšel na zahrádku. Před brankou stál muž, který naprosto nevypadal jako listonoš. Spíš jako hajný nebo porybný.
"Přejete si?" zeptal jsem se, skrývaje zklamání.
"Jmenuji se Krunýř," řekl chraptivě, "vy jste Dolejša?"
"Nejsem,"odvětil jsem, "a pokud mi je známo, nikdy jsem nebyl."
"Ne?" podivil se, "tak buďte tak hodnej a zavolejte mi ho."
"Tady žádnej Dolejša nebydlí," ujistil jsem ho, "a v sousedství taky ne. Vedle bydlí Ptáčkovi, potom Eskymákovi, Piškurdovi, ale o Dolejšových nic nevím." - "To je zvláštní," mumlal pan Krunýř, "a vy v tak velikém domku bydlíte sám?"
- "Bydlí zde ještě docent Vřeteno," řekl jsem, "ale to rovněž není Dolejša."
► CELÝ ČLÁNEK
| | Pavel Loužecký | Jak se stát bezbolestně plodným autorem | | 
| - Stále se zamýšlím nad tím, proč se lidem POZITIVNÍ NOVINY sice velmi líbí a stále je chválí, ale strašně málo z nich se dosud odhodlalo samo něco napsat.
Možná bude jednou z příčin tohoto stavu fakt, o kterém se mi ve svých mailech zmiňovalo již několik čtenářů, a to, že jsme prý nasadili laťku příliš vysoko, takže si hodně čtenářů netroufá něco svého poslat, aby se veřejně neztrapnili. A tak jsem si řekl, že se pokusím v tomto článku onu pomyslnou laťku jaksi „ponížit“ nikoli kvalitativně (tedy co se týče obsahu), ale spíše námětově. Ne každý má totiž schopnost psát jeden chytrý a inspirativní fejeton za druhým, jako se to skvěle daří Vlastimilu Markovi.
Ale POZITIVNÍ NOVINY přeci nejsou jen o fejetonech, a už vůbec ne o literárních schopnostech autorů. Jsou hlavně o vlastní potřebě čtenářů přispět do společné studnice myšlenek, nápadů, zajímavostí, názorů a inspirace čímkoliv, co je optimistické a pozitivní.
► CELÝ ČLÁNEK
| | V.P.ŽILOU | Nejstarší čtenářka Pozitivních novin vypravuje .... | | 
| - Byly tři hodiny odpoledne, když jsme stanuli před velkými, oprýskanými, vchodovými dveřmi činžovního domu na Vinohradech a zazvonili na zvonek paní Mařenky. Nebyli jsme sami. Před domem jsme se sešli se zástupkyní radnice, která nesla dárkový balíček s blahopřejným dopisem od starosty Prahy 3 pana Milana Českého.
- Pozvolna jsme vystupovali do pátého poschodí a šetřili silami. Na samém konci našeho výstupu jsme napočítali přesně 110 schodů, které paní Mařenka den do den schází a znovu vystupuje, aby si tak udržovala svou fyzickou kondici.
A už na nás čeká přede dveřmi svého bytu, usmívá se a vítá nás jako staré známé (a my se jimi opravdu cítíme). - „Víte, já s tím zvonkem u dveří mám pořád takovéhle patálie.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Jana Stuchlíková | Dvě možnosti | | 
| - Jdu v časném podzimním odpoledni po orosené louce, skrývající se ve stínu lesa. Myšlenky mi těkají sem a tam a velmi rády se stále vracejí k jednomu a témuž problému, který mi vrtá hlavou. Stále nevím, jak s ním naložit, jak jej uchopit, jak se k němu postavit a jak jej nakonec řešit. Jedno vím určitě, že jej řešit chci, nevím však, jak na něj.
- Vcházím mezi stromy a i když na tomto místě nejsem zdaleka poprvé, vždycky mne ohromí jeho atmosféra. Náhle se přede mne staví dvě možnosti. První – věnovat se mému problému, což obnáší probírat jednu a tutéž věc ze všech možných i nemožných stran, přemýšlet nad stále stejnými otázkami, zaměstnávat svou mysl snahou najít řešení, zabředávat stále hlouběji do otázek a odpovědí.
| -
- Jitka Krpensky: Poznámka pod čarou
- Jitka Dolejšová: Ponožková sága
- Můj favorit číslo jedna je paní Jitka Dolejšová, jsme tak říkajíc na společné vlně. Byla to ona, která mě seznámila s Pozitivními novinami a oživila tak můj kontakt s Českem. Krom toho, že mám ráda její příběhy, obdivuji její všestrannost, vtip a ochotu vždy a všude se zapojit, a snahu pomoci - jedním slovem lidskost. A co jí závidím – že to všechno hravě stihne, a ještě se u toho usmívá.
- A tady začíná problém vybírání z její tvorby. Nejraději bych sem vecpala aspoň deset jejích příspěvků. Přitahují mě obyčejné, lidské příběhy, které nás každý den obklopují. A když jsou k tomu ještě vtipné, nechci víc. A tady nechybí nic.
- I když se člověk snaží povznést nad „všední den“, utéct mu nemůže. A ty každodenní problémy ho stejně doženou, a někdy až k zoufalství. Ponožky – řeklo by se „nic zvláštního“, ale kdo mi řekne, že s nimi nikdy neměl problém, tak ten chodí budˇ naboso anebo má jen jedny. Už léta se snažím přesvědčit manžela, že už to holt tak ve světě je, že se prostě ponožky nedají zvládnout, že jsou hrozně samostatné. Nepovedlo se mi. AŽ – když jsem mu předložila Ponožkovou ságu. Na chvíli to vypadalo, že pochopil, ne co se děje, ale to, že se to může stát i v jiných rodinách. Aspoň tak – děkuji.
-
- Miroslav Švandrlík: Pan Krunýř
- Pan Švandrlík – profík se vším všudy a vybírat se tady nedá. Jedna povídka lepší než druhá. „Znám a vyhledávám ho už – snad pořád, od furt“ - s jeho příběhy není možné se nudit, naopak legrace v čisté podobě. Nikdy bych jeho příspěvek nevynechala, a to dělám dobře. Tenhle způsob humoru mi vyhovuje, a je nás jistě hodně.
-
- Pavel Loužecký: Jak se stát bezbolestně plodným autorem
- Řeklo by se, že mám vnitřní potřebu psát, ale neumím to a bojím se, obzvlášť když si něco pěkného přečtu. Pan Loužecký mne tady přesně odhalil, povzbudil a inspiroval. Tak to pomalu zkouším, většina stále ještě končí v šuplíku, ale už se lepším – doufám. Myslím, že nejdůležitější je, že mi ukázal cestu a že mi psaní dělá radost, a třeba někdy potěším i někoho jiného. A když ne, tak mám krásného koníčka.
-
- V.P.Žilou: Nejstarší čtenářka Pozitivních novin vypravuje..
- Paní Mařenka – tolik mi připomíná maminku, která si už ale bohužel nečte. Škoda - Pozitivní noviny by se jí určitě taky moc líbily. Je to hezké, že paní Mařenka má tolik „přátel“ a že ji nenechají samotnou. Těší mne, že se v tom „mladém posedlém světě“ ještě neztrácí obdiv a úcta ke stáří. Je toho přece tolik, co se od nich můžeme ještě naučit.
-
- Jana Stuchlíková: Dvě možnosti
- Také si chodím ráda „vyprat hlavu” do lesa. Po takové procházce jsem sice někdy ucapkaná, ale duševně svěží a zaručeně s lepší náladou. Jak říká paní Stuchlíková: „A moje vnitřní sluníčko začíná hřát o poznání více a přináší s sebou mír a klid“. A toho není nikdy dost. Je to báječné, jak na nás příroda stále působí a pomáhá; měli bychom jí to vracet.
|
Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
► FAVORITÉ - OBSAH ◄ |
