NEČEKANÁ POMOC

Zastavila na červenou a teď si teprve všimla, jak je dnes krásný večer. Měla dlouhý a těžký den, připravovala všechny možné a nemožné podklady a doklady na šéfovu zítřejší služební cestu. Ani na to, podívat se z okna, neměla čas. Vlastně se ani pořádně nenajedla. A co takhle dát si pizzu? Domů se jí stejně nechce – nikdo tam nečeká a tady za rohem je přece ta malá útulná pizzeria, kam chodívali s Petrem. Od té doby, co se rozešli, tam nebyla, ale už to přebolelo, tak se to dá zkusit.
„Á slečna Věra,“ vítal ji její oblíbený číšník, a taktně přešel fakt, že je sama. Dovedl ji k malému stolku, jejich stolku, a nabídl jídelní lístek. Ze slušnosti si ho přečetla, ale potom si stejně objednala tu „svoji“ oblíbenou pizzu. Čekání si krátila pozorováním okolí. Nic se tu nezměnilo a proč taky, vždyť to není zas tak dávno, co tu byla naposledy. Dokonce viděla pár známých tváří – ty sem chodí ještě pořád. Líbilo se jí tu jako vždy a vůbec jí nevadilo, že je tady sama. Byla to uzavřená kapitola. Oddychla si a začala přemýšlet o svém nynějším životě. Má krásný byt, pěkné auto, ale hlavně zajímavou práci, která ji baví. No, že někdy zůstane trochu déle, to ji neruší, vždyť nemá žádné jiné povinnosti. Do nového vztahu zatím nespěchá. Ne že by chtěla zůstat na věky sama, ale teď potřebuje trochu odstup, ještě není ten pravý čas. Jak si tak pochutnávala na pizze a hodnotila svůj současný stav, měla pocit, že je všechno v nejlepším pořádku.
Natel neměla nikdy ráda, ale věděla, že je to nutnost. A teď ji vytrhl z jejího rozjímání ten protivný zvuk. Nejprve se rozhodla nebrat to, ale co když je to něco důležitého? A bylo.
Volal šéf – jeho žena si zlomila nohu, právě jsou v nemocnici. Ta zítřejší cesta nepřipadá v úvahu. „Věruško, do toho Bruselu musíš letět ty.“
„No neblázni, já přece nemůžu,“ koktala celá překvapená.
„Ale můžeš, jsi jediná, která pořádně ví, o co jde. Všechno jsi to přece připravovala. A taky se tam bez problémů domluvíš,“ polichotil jí.
„Teď si zajisti let a ráno se ještě rychle sejdeme v kanceláři a probereme to. Nezlob se, ale jinak to nejde, a já vím, že se na tebe mohu spolehnout.“ Rozloučil se a zavěsil.
Představa klidného večera byla ta tam.
To má za to, že si to tak chválila. Nejprve si to musí trochu srovnat v hlavě. Co dřív a co potom. Letenka, sbalit – no to je jednoduché. Z jednání strach nemá, zná jejich partnery a všechny podmínky a nebude to poprvé, že bude vyjednávat sama. Jenže strach tu přece jenom je – z letu. Auto, vlak – to ano, letadlo – to ne. To je pro ni příliš nejistý terén. Už jenom při pomyšlení se jí dělá slabo. Samozřejmě, že nepoletí prvně, většinou ji ale Peter držel za ruku a to ji uklidnilo. Ten by se asi divil, kdyby mu zavolala, aby s ní letěl do Bruselu a držel ji za ruku. Tak to nepůjde. Zvládla bez něho všechno ostatní, zvládne i tohle. Basta.
Když nastoupila do letadla, dobře jí nebylo. Potom vedle ní posadili desetiletého Tomase, který letěl na prázdniny – sám. Hned byli kamarádi. Ráda si s ním vyměnila místo u okna a poslouchala jeho vzrušené postřehy. Ta dětská zvědavost a nedočkavost ji rozesmála. Přivedl ji na jiné myšlenky, a když ji při startu vzal za ruku – ulevilo se jim oběma.

OTHELLO

Kubíček vrazil do pokoje, praštil do stolu a zařval, „už toho mám dost.“
Ale Magda Kubíčková nebyla lekavá, „takže tobě taky ahoj, a čeho,“ zeptala se, aniž zvedla hlavu od computru.
„Chci slyšet pravdu,“ hřímal dál.
„Ráda, ale jakou,“ chtěla vědět.
„Jo tak, ono je toho víc,“ dodal jízlivě.
Magda přestala ťukat a zadívala se něj, v očích mu blýskalo a bylo vidět, že se pořádně vzteká.
„Nevyváděj a mluv jasně, o co jde.“
„Ty máš chlapa!“
„Ne, že bych věděla, a koho?“
„No to se ptám já tebe.“
„Prosím tě, jak jsi na to přišel?“
„Nezapírej, Vrkoč tě viděl s nějakým fešákem v důvěrném rozhovoru a potom jsi ho dokonce vedla k nám domů.“
Magdě se rozsvítilo, pousmála se, a začala.
„Tak podívej, ty Othello. Minulý týden jsme měli nějaký problém s computrem, ne?“
„No, ale to jsi potom vyřešila,“ konstatoval.
„Právě že ne. Ale Jana od nás z kanceláře má bratra, který je expert přes programování, a tak s ním domluvila, aby se na to podíval. No a pro toho to nebyl žádný problém. A to byl ten fešák,“ zakončila.
„Ale proč jsi mi to neřekla,“ divil se a pomalu se z něj přestávalo kouřit.
„Přeci abych JÁ vypadala jako ta chytrá,“ špitla skromně.
Ale v duchu bojovně dodala, „takhle mi to zkazit, to tomu Vrkočovi nedaruju.”