Pavel Novotný: Vernisáž II.

Rubrika: Publicistika

Nejen o tom co je v lidském bytí marginální a co meritorní

Prolog: Oldřichu, kde bereš tu sílu?

Ten povzdech není licence, ale skutečnou otázkou směrem k příteli a autorovi v jedné osobě. Je současně i výrazem mé úcty a obdivu. A když teď při editaci textu škrtám nadbytečné, tak si kladu tuhle otázku.

Už v květnu jsem na předchozí výstavě autora předpokládal, že explosivní energie MUDr. Oldřicha Pražana dá zakrátko vzniknout novým dílům. Pokračování dílu prvého je pro mě a tuhle reportáž z úvahou setsakramentsky obtížnější. Věděl jsem, že se všechny aspekty závažných témat budou dál přirozeně rozvíjet sama, žít svým vlastním životem. Kromě jiného i proto, že každý jeho obraz má svůj vlastní příběh. Nebylo ovšem zřejmé kterak, a jakým směrem. A pokud zmiňuji to, že toto pokračování předchozího textu bude obtížnější než ono první, pak je tomu tak i proto, že se tenhle text bude odehrávat hned v několika bohatě strukturovaných rovinách: předně profesní O tvůrčích principech a realizaci, Pojmu lege artis a pak Obecně lidské, potažmo Vztahové. tento text usiluje o nalezení závažných momentů odkrývající podstatu toho co naplňuje lidský život a dává mu jak smysl, tak humanitní rozměr. do jaké míry budu úspěšný nevím, ale za pokus to rozhodně stojí. i mé otázky směřované k autorovi budou věnovány tématům v ose posloupnosti textu. (s občasným odskokem v rámci příčinných souvislostí a srovnávání.)

MUDr. Oldřich Pražan, dva  rozdílné autoportréty

Tuto vernisáž hostil zámek v Průhonicích osvíceného hraběte Sylva Tarouccy. Málo kdo dnes ví, že v tomto krásném prostředí trávil jako host své šťastné chvíle stáří český malíř a restaurátor Hanuš Schweiger. Mistr se panu hraběti odvděčil za déletrvající pohostinství řadou svých děl vytvořených v tomto prostředí. (Kdepak jsou asi dnes? Poznámka autora.)

Spěšné přípravy

Příprav se ujala sestra autora a věrné přítelkyně s přáteli.

Zahájení a průběh akce – osoby a obsazení

Oficiálního zahájení se ujal úvodním slovem ředitel FOKu pan Ilja Šmíd, hudební doprovod této části obstarali klarinetista FOKu pan Jarek Marek a nevidomá klavíristka sl. Rachel Skleničková. Ta nejprve zahrála J.S. Bacha, pak Fishera a spolu pak George Gershwina. Nesporné mistrovství instrumentálního přednesu bylo pokaždé oceněno upřímným potleskem publika. Dostavilo se celkem 240 milých hostů. Autor MUDr. Oldřich Pražan byl viditelně dojat a potěšen (viz fotoreportáž níže – posun jednotlivých záběrů šipkami.)

Slavnostního zahájení Vernisáže se ujal ředitel FOKu, pan Ilja Smíd.

Scenérie průhonického parku vytvořila nezapomenutelný rámec této společenské události.

O tvůrčích principech v malířství

Je známo téměř vše. Termín „téměř“ míním tak, že každý autor je naprosto odlišná individualita která je unikátní tím, že je nezaměnitelná. A u tohoto autora, kterému pootevřela jedna z múz krásných umění svoje dveře až v jeho zralém věku byl tak spolu s tvrdým atakem zhoubné diagnózy vytvořen naprosto nový předpoklad poznávat v reálu u něho do té doby netušená tajemství jak světa reálného, tak duchovního. To bylo u autora dvojnásobné vítězství síly vůle i ducha. Nejenom, že to byla ta šance život zachraňující, ale současně mu umožnila poznávat dosud netušená tajemství života. Jinými slovy: Tato úvaha není prvoplánový pokus o paján do úvodníku, ale i mojí vlastní cestou po osudu mého přítele, stejně tak jako po mém vlastním.

Záběr témat autora je velmi široký. Výše uvedený výběr obsahuje buď díla nová a nebo taková, která mě zvlášť oslovila. (Poznámka autora.)

O autorské realizaci

U tohoto autora jsem až do okamžiku náhlé exploze jeho malířské tvorby neměl ani příležitost ho v těchto rovinách poznávat. Že nyní i on přispívá mému vlastnímu sebepoznávání v bezpočtu retrospektivních vzpomínek na ty, kteří tu již dávno nejsou, ale i na ty žijící nemá vůbec tušení.

„Ten to, ale mastí“… šeptá jedna návštěvnice vernisáže druhé. Měla nejspíš na mysli množství vystavovaných portrétů přátel z FOKu. A nebo ten fakt, že je autor široce rozkročen přes rozsáhlé spektrum témat. Rozhodně si nemyslím, že je snahou autora ohromování diváka. Spíše tuším, než abych věděl, že se v každé nové realitě pro něho neznámé krajiny ho ta témata sama o sobě velmi vřele oslovují. Cítí se jimi zcela přirozeně a s bezpředsudečností svou vlastní uchvácen. V každém tom právě tvořeném motivu nejspíš není v tom prvotním uchvácení schopen jít na poprvé do hloubky. Tísní ho třeba čas a nebo je to důsledek jeho hyperaktivity. Ta spěšnost a nebo chvat při práci mohou být i výsledkem prosté snahy viděné i cítěné současně a hned v tom okamžiku zobrazit.

Mám za to, že se k jistým tématům bude zcela podvědomě vracet, protože ho vnitřní význam zvláště některých bude i nadále provokovat a budou se v něm samotném dál rozvíjet. V jiných, vážnějších dimenzích je bude cítit třeba jinak a nebo v jiných souvislostech. Nejspíš se všichni kdo ho máme rádi máme na co těšit. Ale to je prozatím jen moje vlastní spekulace. Jedinou mou oporu v tomhle mém tvrzení je fakt, že znám autora alespoň do té míry, že vážná témata u něho budou mít svůj vývoj a že se s nimi bude zcela programově vyrovnávat třeba jinak….. „Duchovní pitvalové“. Tak říkám uměleckým kritikům a kulturologům, kteří se tváří jako by znali autora lépe než se zná on sám. Tak, že dál s nimi na ten „jejich tenký led“ spekulací nepůjdu.

O tom co je obvyklé a co nikoli – lege artis

"Tak vidíš, dělal to podle fotek", ucedil jeden z návštěvníků druhému při procházení galerie portrétů instrumentalistů FOKu. Bylo jich snad ke dvacítce. Cítil jsem v té poznámce jistý osten výčitky a nebylo mi z něj dobře. Našinci, kterému jsou múzy celoživotními průvodkyněmi jejich údělem v povolání je dán evropským kulturně historickým vývojem jistý normativ. Lege artis, obsahuje fenomén obsahující etická pravidla chování autora v procesu tvorby i navazujících souvislostech. Má přesah do oborových zvyklostí a já cítím potřebu k tomu cosi podotknout.

Fotografie jako srovnávací pomůcka v samotné tvorbě – je přirozená nejenom v malířství, ale slouží jako relevantní a legitimní materiál pro komparativní porovnávání. Je zcela standardní metodou i v sochařství, grafické tvorbě, stejně tak jako v restaurátorství uměleckých děl.

Navíc je v případech zejména tvorby portrétů nežijících osobností jediným a přirozeným zdrojem informací, nejenom o antropologických a typologických rysech fyziognomie zobrazované osobnosti. A stala se tak důvodně zcela samozřejmou součástí tvorby obecně. A jen tak mimochodem, bylo by vůbec možné aby autor portrétoval hráče FOKu tradičním postupem, kdy by mu portrétovaná osoba seděla modelem ? To je v pádícím času dnešní doby nemožné pro všechny. Ostatně takový postup je pro přítele Oldřicha nepotřebný. Zná „ty své“ portrétované hudebníky důvěrně nejenom po stránce jejich fyziognomie, ale i zevnitř mnohem lépe z osobního kontaktu lékař – pacient a současně přítel, než by se mohlo na prvý pohled znát. Léčí je jako lékař FOKu celých devět let. Ví o nich mnohem víc, než je schopna fotografie samotná vůbec sdělit. Závěrem: Nejedná se tedy o nic dehonestujícího a navíc s nepatřičným, pejorativním podtextem. To rozhodně odmítám.

Co je v lidském bytí meritorní?

Bylo jen otázkou času, kdy obsah těch témat konkrétních lidských osudů mých přátel sám o sobě otevře zcela přirozeně dveře jednomu z nejpodstatnějších fenoménu, které zcela zásadním způsobem naplňují lidské bytí od počátku věků. Samozřejmě nic neočekávaného. Obsah podstaty osudů bezpočtu lidských životů sám o sobě naplnil za ta dvě tisíciletí všechny světové knihovny jak v klasické literatuře, poezii, tak hudbě, ale i všech uměleckých oborech.

Nedávno se mě vnuk ptá: „Dědo… a co to je to marginální?“ Na okamžik mě zaskočí, abych mu hned na to odpověděl: „Opak toho, co je meritorní. A meritorní je to bez čeho nelze žít,“ dodávám spěšně…To je podstatou našeho bytí tady na tom světě. Uvědomil jsem si, že jsem byl shodou okolností vnesen do oborového a společenského prostředí, kde velikost a význam osobností byla nesporná. V čase kdy tak, či onak měli především oni svůj zásadní význam pro kulturu, vzdělanost a nás všechny. V tom okamžiku se rozběhl v mé hlavě film, můj vlastní životní příběh a zastavuje se až v dětství a létech dospívání. V mé paměti defilují osobnosti, přirozené autority, kdy se z nich postupem času namnoze stávali přátelé. Jednou po další společné návštěvě profesora V.V. Štecha v Nerudově ulici sedíme se spolužákem „U kocoura“ na Malé straně, prohlížíme si novou zásobu studijních materiálů a knížek, co nám opět laskavě půjčil a je o čem mluvit, stejně jako před tím u něho. On měl vzácný dar. Dokázal navodit téma, vedl diskusi a my oba jsme vůbec nepostřehli, že probíhá edukace. To byl jeho styl. Zdánlivá neformálnost.

A já tehdy v tom okamžiku u toho Kocoura jako „náctilletý“ vyslovil pro mě tehdy zcela nové zjištění: Že člověk sám o sobě je bohatší tím, že společně sdílí přátelství s gigantem. Je bohatší o obsah jeho života, kterým tak alespoň zčásti sdílí jeho priority hodnot v jejich poznávání a je tak či onak spolu účasten na jeho lidském a profesním údělu. Je to nesporný dar, který si zpravidla v daný okamžik vůbec neuvědomujeme. A když je řeč o přátelství, nemělo by se hovořit o ceně, ale o jeho hodnotě „pro futuro“. A mohl bych pokračovat ve výčtu dalších velkých lidí: Stino Paukert, český sochař J.Archalous, malíř Štrobach, religionista Otennfeld... bylo by jich víc, není prostor.

Zpět do Průhonic, k příteli Oldřichovi, ale nejen k němu. Jeho příběh potvrzuje mnohé: Kromě jiného, že tvůrčí principy „in objectu“ jsou nejspíš tím nejsilnějším motorem který žene člověka k vítězstvím nad nejtěžšími překážkami, které ho tak, či onak na cestě životem mohou potkat. Že jsou tou veličinou, která zásadním způsobem obohacují naše životy . A rovněž to, že přátelství a jeho kvalita představuje zcela zásadní hodnotový normativ, bez kterého by náš život nebyl naplněn a byl by pouze bídným přežíváním. Byl by jen jakýmsi planým existováním v realitě osudů miliard lidských bytostí. Přátelství má mnoho podob a snese řadu příměrů a metafor. Může se nám jevit tak, či onak. Třeba jako krásné, staré a vzácné nádoby, které je nezbytné naplnit obsahem. A o tom to naše vzdělávání životní „líchy“ vlastně je. Je to zcela zásadní hodnota. Mělo by být naplněno bezpředsudečností, vírou, nekonečnou důvěrou i odevzdaností současně. Nelze ho jen snít. Je zapotřebí ty krásné a vzácné nádoby naplnit stejně kvalitním obsahem, tedy konat a „dobrá víra sama“ o sobě je pouze jedním z předpokladů, nic víc.

V textu prvého dílu Vernisáže se sešly tři lidské příběhy. Jeden; pražského lékaře; je možno považovat za významně pozitivní, s optimistickou nadějí na trvalost dosažených výsledků, druhý vydavatele Pozitivních Novin, který je prozatím jen zčásti naplněnou nadějí na zlepšení zdravotního stavu a ten třetí, kdy malířská tvorba se stala jednak ventilem a současně prostředkem k obnově duševních sil a současně projevem radosti z plně žité reality.

Míra tragiky zvratů lidských osudů a jejich rozměru má tak široké spektrum, že je obtížné je všechny postihnout bez toho, že by bylo cosi umenšeno a nebo pozapomenuto. Příčin bývá asi stejně tolik kolik je obyvatel na této planetě. Statistika tvrdí, že nás člobrdíčků je už sedm miliard. Kolik z nich je šťastných a kolik jich strádá a kolik z nich je nešťastných je téměř nemožné odhadnout, definovat počty a už vůbec ne je všechny pojmenovat. Není nejpodstatnější zda v té, či oné ráně osudu tkví původ v tom co nazýváme osudem, či mantrou a nebo všelijak jinak. Ale snad nejzákeřnější je zlý úraz a nebo těžká choroba, která srazí člověka až na dno. Nejen třeba ekonomicky, ale i existenciálně i obecně v onom všelidském rozměru. Je to ten okamžik který nazýváme „lámáním chleba“, nebo je to jen další dloubnutí pod naše žebro od onoho „velkého šéfa“ nad námi všemi? Jeho další zkouška? Nejsem si vůbec jist, ale čím si rozhodně jist jsem je, že k vítězství fyzickému i duchovnímu kromě vůle takto těžce zkoušeného člověka je potřeba i něco víc. Sám o tom něco vím díky mému důvěrnému rozhovoru „se zubatou“ před třemi léty. Já jsem na rozdíl od přítele Oldřicha dosud nevyhrál. On ano, a proto nejen o něm teď píšu podruhé.

Oldo tobě děkuji za vše, co tu je, i za to, co tu v textu není a všem čtenářům za jejich laskavou a trpělivou pozornost.

Související článek:

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 01. 2012.