Zdeněk Wachfaitl: Pálava s malířem Antonínem Vojtkem
Rubrika: Publicistika
Pálava s panem Vojtkem
Pálava je nejkrásnější místo jižní Moravy, které jsem na Moravě při svých cestách kdysi Československem objevil a potkal. Zrovna tak jako lidé, kteří pocházejí právě z tohoto úžasného a přitom vinorodého kraje.
Navštívil jsem Pálavu kdysi v roce 1979. V té době již naplno probíhala přeměna krajiny v Podpálavské vodní nádrže na řece Dyji. Přehradní jezero poblíž Šakvic ještě nebylo zcela napuštěno, ale příroda v místech budoucí nádrže byla naprosto rozvrácena. Zanechalo to na mně hluboký dojem, který se mísil s pocity a pochopením vyprávění o tomto kraji a o řece Dyji. O všem, co tento kraj dělalo tím, jaký po staletí byl. Slova a dojmy se najednou vyrovnaly s tím vším, co jsem během předchozích let slýchával od kamaráda na vojně.
Že tady jde o něco úplně jiného než někde v Čechách, někde u Vltavy nebo na Sázavě. Nemohl jsem to tehdy jako rodilý Pražák a československý patriot nějak pojmout - že kluci z Moravy mají svou krajinu, kterou nadřazují Praze a Vltavě. Ale bylo to tak, a pak tedy přímo na všech těch místech, tam jsem pomalu začal vstřebávat a chápat to tajemno a krásno, kterou si s sebou region vinorodé Moravy a speciálně Pálavy nese a čím se vyznačuje.
Tehdy jsem viděl a pochopil, co znamená krása krajiny, pocit sounáležitosti s krajinou, se zemí a jak žijí a vidí tu svou zem lidé pod Pálavskými kopci. Poznal jsem, že představa velké, ale sevřené řeky, kterou jsme tehdy i dnes všichni znali z obrázku zelených stokorun, je těmto lidem vzdálená. Viděl jsem a pochopil, že o skutečném životě, o lidech i o krásách přírody, se dozvím tady.
A protože jsem začal tíhnout i obdivně ke znalostem vinařským, stala se pro mne Pálava zemí zaslíbenou. Pálava pro mne tedy nahrazuje pojem kouzelné země, kouzelné proto, že tam žijí lidé jinak než já a jinak než je většina lidí v našem státě zvyklá, nebo to považuje za normu. Takové a možná ještě silnější zážitky z duševního obrození jsem si uložil do paměti. Pálava se pro mne stala pojmem spojeným s posvátností a něčím naprosto fascinujícím. Tak to zůstalo dodnes.
Poté v roce 1988 jsem se přiměl tuto krajinu snů navštívit až po dlouhé době v jarním období. Byl jsem znovu v Šakvicích, přátelství z vojny se nazapomíná a já sledoval obdivně sílu a rozpuk jara, které u nás doma nebylo ještě ani znát. Přejel jsem Vysočinu a byl jsem zcela jinde - na Pálavě. Tehdy jsem konečně pochopil, proč na vojně se nám z Čech dostávalo od Moraváků přezdívky Švédi, Švédsko. U nich na Moravě teplo, u nás v Čechách zima… Pálava mne fascinovala stále víc. Přesto mi trvalo velmi dlouho – až do roku 2003 – přimět se k návratu a ke skutečnému poznání všeho, co tato zem i krajina nabízí, co v ní je, co dává a jací jsou tam lidé.
V roce 2003 byl pro mě návrat na Pálavu jako znovuzrození. Vrátil jsem se po létech zvědavý na vše, co mi předtím uniklo nebo jsem ještě neobjevil. Také jsem to bral jako vlastivědnou výpravu včetně poznání dobrých duší, se kterými jsem se během předchozích let seznámil. Tehdy v roce 2003 jsem si prožil velký návrat a mám k Pálavě nyní snad už ten správný pocit vnímání a stavu duše. Už to pro mě není jen nějaký okres s folklorem – ale vím sám a poznal jsem, že je to čistá a svébytná krajina, která se přes všechnu romantiku a přírodní i regionální krásu dokáže rozvíjet v dnešním přetechnizovaném světě dál.
V roce 2003 to byl tedy pro mne velký návrat a velké množství zážitků, hojnost navštívených míst, které vystupují z krajiny nebo ji specificky dotvářejí. Poutní zastavení v místech, kde krajina je sama sebou a můžeme vnímat, jak k nám promlouvá. Stál jsem na různých místech se sluncem v zádech a dýchal Pálavu, mé dojmy nešly vyfotografovat, musel jsem si je uložit jinak, jsou v duši. Od té doby se s tím vším, co jsem pro sebe objevil vyrovnávám tak, že s Pálavou dýchám, i když jsem v Praze. Zážitky i záběry zajímavých míst mi přibývaly.
Poté jsem dostal od známých z Břeclavi knihu Antonín Vojtek – malíř Jižní Moravy. To mne naprosto zaujalo a uchvátilo, životní příběh Antonína Vojtka včetně malířského a básnického vyjádření a vyznání. Tato kniha s obrazy pana Vojtka se mi stala příjemným místem, kde jsem mohl spočinout i já se svým viděním. S inspirací, procítěností a duševní opravdovostí pana Vojtka, který Pálavskou krajinu se všemi jejími důležitými prvky přebásnil na svá plátna. Mé fotografické vnímání pocítilo, že nejde jen o krajinnou kompozici, ale o syntézu všeho krásna pod Pálavou, rozšířenou a prostoupenou pocity, dojmy a životem místních lidí včetně malíře a jeho snů samotných.
Že jde o způsob malířského vyjádření, jež povyšuje vybraný obraz Pálavské přírody na duševno. To mi naprosto konvenovalo s mými city a rozpoložením, které jsem na Pálavě získal. Že obrazy malíře a básníka Antonína Vojtka vyjadřují vše, s čím se na Pálavě můžeme setkat a čím je Pálava oproti jiné české a moravské krajině jedinečná.
Po novém roce 2004 jsem si v klidu domova vzal knihu Antonína Vojtka s tím, že se budu zabývat studiem reprodukovaných obrazů. Přitom na mne zapůsobilo, když jsem se v knize dočetl, že zrovna v tento den, 10. ledna, má pan Vojtek narozeniny! Šel jsem raději překontrolovat kalendář - bylo to tak. Sobota, 10. ledna 2004. Přišlo mi to jako zjevení, studuji dílo malíře a on má ten den kulaté jubileum – přesně 70 let. Poslal jsem mu e-mailem blahopřání jako naprosto neznámý člověk. Cítil jsem sílu i spřízněnost duší.
Od té doby mne s panem Vojtkem váže zajímavé pouto. Zúčastnil jsem se jeho malířských výstav a akcí v jeho Galerii 99 v Břeclavi i jiných místech a také v Mikulově na jaře 2009. Vernisáž a výstava pana Vojtka na zámku Mikulov na mě zapůsobila nejen krásou, ale i vznešeností. Příjemné pro mne bylo být i na vernisáži jeho výstavy v Parlamentu ČR v roce 2009. Byl jsem mu osobně popřát na jeho narozeninách s magickým číslem 77 v Galerii 99, začátkem roku 2011, který je pro mne též symbolem, neboť díky impulsu od pana Vojtka se mi podařilo lépe se orientovat v oblasti umění a podílet se tak na dalších výstavách rodinné malířky.
V knize – monografii Antonín Vojtek – Malíř Jižní Moravy z roku 1994 vložil autor, básník a malíř motto – Knihu věnuji všem, kteří žijí nadějí… Kniha je krásná, obrazy jsou krásné a krásné je i motto, nepoznal jsem větší harmonii duše, vyjádřenou tvorbou a slovy. Do knihy mi bylo na úvodní stranu připsáno srdečné přání od pana Vojtka tak, že období 1994–2011 stále žije nadějí. Byl v tom pro mne hlubší smysl, chápal jsem to tak.
V nové monografii Antonín Vojtek – Ohlédnutí, se malíř a básník vyznává mottem – Kdybychom nežili pro krásu, pro co bychom žili? Mluvili jsme při jejím probírání o takovém smyslu života, který toto potvrzuje a bylo mi osobně připsáno – Já i Zdeněk souhlasíme! A.Vojtek 10.1.2011. Pan Vojtek mi v jeden den věnoval své kouzlo jako naději, cítil jsem, že dobrý člověk ještě žije. Vyjadřuji se takto proto, abych panu Vojtkovi v nadcházejícím roce 2012 mohl popřát opět. Začít Nový rok přáním pro dobrého člověka je hřejivý pocit a jsem tomu rád.
Pan Antonín Vojtek je výtečný, skromný a dobrý člověk. Malíř a básník, jehož životní příběh vypráví sám za sebe. Jeho malířské ztvárnění Pálavské krajiny a přírody je jedinečné, jeho básně zahrnují rodný kraj procítěností a krásou. Dne 10. ledna 2012 oslaví narozeniny v kruhu své rodiny v Břeclavi – já mu tímto přeji ještě další dlouhá a úspěšná léta při tvorbě jeho děl. Rovněž mu přeji podporu jeho manželky Jitky Vojtkové a radost z jeho dcery Julie, která se s výtvarnou tvorbou v ateliéru svého otce již seznámila a je dnes také již malířkou.
Dcera pana Vojtka Julie ilustrovala knihu básní Jako v nebi, tak i na zemi, která byla vydána v roce 2005 a kde se malíř pan Antotnín Vojtek představuje jako velmi jemný a romantický básník. Zde je ukázka, vypovídající o jemné duši malíře a básníka milujícího s velkou úctou a obdivem svou zemi.
Jako v nebi tak i na zemi
V listopadové noci
poslední květ sklonil hlavu.
Celý kraj zbělel,
mráz postřibřil trávu.
V úžasu pohlížíme z okna
pak přivoníme k šípkovému čaji.
Jsme spolu sami.
Prožijem den, jak Adam s Evou v ráji.
S gratulací k 78. narozeninám panu Vojtkovi z Břeclavi se tak připojuji i já, který jsem rád, že jsem se mohl na Pálavě seznámit s tak dobrým člověkem, jako je malíř a básník Antonín Vojtek a jeho rodinou.
Vše nejlepší k Vašim narozeninám – Mistře!
Webové stránky Antonína Vojtka naleznete na adrese www.vojtek-av.com.
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 01. 2012.
Zdeněk Wachfaitl
Další články autora
- Zdeněk Wachfaitl: Pražský chodec – Procházka na mostě (s doprovodem Ginger a Freda)
- Zdeněk Wachfaitl: Kunice – krajinná záležitost
- Zdeněk Wachfaitl: Fara Perenská | Cestou k Pálavě
- Zdeněk Wachfaitl: Pražský chodec – Z Malé Strany přes Karlův most
- Zdeněk Wachfaitl: Den krásných aut na zámku Berchtold v Kunicích
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Jitka Molavcová | |
Jan Vodňanský | |
Jan Krůta | |
Blanka Kubešová | |
Ivan Rössler | |
Jiří Suchý | |
Rudolf Křesťan |