Pavel Vrána: O důležitosti správného úsudku

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

O důležitosti správného úsudku

Podivná zima pokračuje. Zimní a jarní teploty se už nestřídají po dnech, ale po hodinách. Ráno a dopoledne je obleva, po obědě přituhne a nějakou dobu sněží a večer zase taje. Nějaký sníh sice kolem nás ještě na svazích leží, ale okolí chalupy, tam, kde jsme sníh odklízeli, je blátivé. Jenom smrky na vršcích okolních kopců mají bíle namrzlé koruny a z dálky vypadají velmi malebně. To se ale týká jenom poměrně vzdálených kopců. Naše nejbližší okolí je vlhké a smutné, k procházkám neláká, a tak trávíme čas doma, u televize, při poslechu hudby a čtením. A právě při čtení našeho obecního zpravodajského měsíčníku jsem si zase jednou uvědomil, jak snadno si člověk o něčem, nebo o někom, vytvoří nepravdivou představu, špatně ho ohodnotí, a na základě toho dospěje k chybnému závěru.

Jedná-li se o můj vztah ke spoluobčanům, spoluobyvatelům obce, ve které právě bydlím, je to vztah poněkud nelehký, dnes navíc i poznamenaný deformacemi způsobenými mým minulým stylem života. Vlastně jsem to v tomhle směru neměl lehké nikdy, protože se po celý svůj život stále odněkud někam stěhuji. Nikdy se mi nepoštěstilo bydlet tam, odkud pocházím, pocházím-li vůbec odněkud, nikde nemám kořeny a za celý můj život mi nikdy nebylo dopřáno být někde “zdejším rodákem a starousedlíkem.” Všude, kde jsem doposud bydlel, jsem byl pro své sousedy i pro představitele obce přivandrovalcem. Bude to asi tím, že ani narodit se mi nebylo dopřáno doma. Kdysi dávno jsem přišel na svět v Ostravě, ale to město místem mého bydliště nebylo ani tenkrát, ani nikdy potom. Můj příchod nadešel nečekaně, o pár dnů dřív, než bylo vypočteno, v domě mých prarodičů, kde byla má matka v ty dny na krátké návštěvě. Jednoduše a stručně řečeno, své matce jsem se narodil na cestách. A tímto nedopatřením byl v jistém smyslu předznamenán i celý můj příští osud.

Otec, coby geodet, byl v době poválečné svým zaměstnavatelem v rámci republiky přemisťován často. Všude jsme bydleli jenom pár let a všude jsme byli cizí. Ani po jeho předčasné smrti nebylo mé rodině dáno setrvat na jednom místě, a tak se stalo, že ani pubertu mi osud nedopřál prožít tam, kde byla ukončena má školní docházka. I svou ženu jsem si nakonec našel v jiné obci, než ve které jsem tenkrát bydlel. Ani tam jsem tedy nebyl domácí. A protože jsem v určitém období, kdy jsem byl námořníkem, na lodích někde daleko ve světě trávil více času než doma, ani v té její obci jsem se domácím nikdy nestal. No a v tom svém bydlišti nynějším, pravděpodobně posledním, v obci, kterou jsem si před šesti lety vybral za svůj domov jaksi na dožití, jsem tedy taky cizí element. Ve skrytu duše doufám, že alespoň na tom malém, malebném místním hřbitůvku u zdejšího kostela budu jednou, poprvé na nějakém místě, rovnocenným obyvatelem.

To jsem ale trochu odbočil od zamýšleného tématu. Tím tématem byl původně pes. Ano. Pes. Obyčejný ratlík, kříženec jezevčíka, kterého v létě loňského roku v lese nad obcí pravděpodobně vyhodil z auta nějaký “ctihodný občan a spořádaný daňový poplatník”. Vede tamtudy taková pěkná lesní silnice plná zatáček a v jedné z nich, kde často stávají na kraji lesa auta houbařů, se ten pejsek z ničeho nic usadil. Smutně posedával na krajnici, zkoumavě se díval do oken kolemjedoucích aut a věřil, doufal, čekal, že se ten jeho „pán” jednou pro něho vrátí. Byl věrný. I paměť měl dobrou. Zradit svého pána a nahradit ho ve svém psím srdci někým úplně cizím nechtěl. Byl ochoten z cizích rukou přijmout potravu, ale nechat se cizí rukou pohladit, nebo si dokonce nechat připnout vodítko odmítal. Sedával tam u silnice den co den bez ohledu na počasí a čekal. A my se ženou ho tam vídali, litovali, ale nalákat ho do auta se nám nepodařilo. Jednoho dne se kousek dál po silnici, v další zatáčce, u zábradlí mostu objevil talíř. Na ten mu pak, denně tou cestou projíždějící listonoška, servírovala jídlo. O tom mi řekl kamarád. Později jsem se doslechl, že ho tam chodí krmit i náš starostlivý starosta. Chtěl ho nechat odchytit a umístit do útulku, ale pejsek byl plachý, stále nedůvěřivý a starosta byl natolik ohleduplný, že tak choulostivý úkon, jakým je zbavení svobody, nechtěl na něm nechat provést násilím, za pomocí příliš rizikové uspávací střely.

Minul podzim a blížila se zima. V těch jeho zatáčkách začali jednoho rána cestáři s hlučnými stroji opravovat tu jeho silnici a on, ze strachu, změnil působiště. Náhodou se zatoulal na pozemky místního podnikatele, na kterých mu pak, poslušen svých instinktů, začal prohánět husy. Tehdy jsme se ženou mysleli, že jeho osud bude nakonec zpečetěn ranou z brokovnice. Bylo nám ho líto, ale nějak jsme nevěděli, co dál. Udělali jsme nad ním kříž. A právě dnes jsem se v tom našem obecním periodiku dočetl o člověku, který si nakonec důvěru toho pejska získat dokázal, před tou potupnou smrtí ho zachránil, pojmenoval ho Bary a poskytl mu nový domov. A tím se dostávám ke druhé polovině tématu dnešního večera, a tím je to mé nespravedlivé posouzení mých spoluobčanů. Protože je vlastně neznám a protože mi jednou, před lety, při jakési příležitosti, na okresní veterinární správě řekli, že z oblasti mé obce přijímají nejvíce stížností na týrání zvířat, usoudil jsem, že lidé tady jsou tvrdí, nad nějaké city ve vztahu ke zvířatům povznesení a že toho psa nakonec tou ranou z pušky bez milosti a klidně popraví. Podvědomě jsem přijal jako skutečnost, že my se ženou jsme jediní, kdo jsme schopni s tím zvířetem opravdu cítit a uvědomovat si bezvýchodnost jeho situace.

Mýlil jsem se.
Cítil jsem s ním, litoval jsem ho, ale pomohl mu nakonec někdo úplně jiný.
Nějakou snahu jsem sice projevil, ale nebyla dostatečná.
Tak se vám tímto, milí spoluobčané, omlouvám.

Dnes jsem pochopil, že vás jsem neprávem podcenil a sebe nezaslouženě obdařil něčím, co ve skutečnosti evidentně nemám.

Kaju se a doufám, že ještě trochu dozraju. To abych, až potom jednou, někdy, spočinu na tom malém hřbitůvku u vašeho kostela, vám opravdu mohl být rovnocenným sousedem.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 01. 2012.