Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (2)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Pravdivá historie z třináctého století na česko složená
roku 1798 od Prokopa Šedivého

Následující text jazykově připravil Ivo Fencl a vyšel jako samostatná publikace nakladatelství Pro Libris. Její doslov byl i předlohou článku Pozitivních novin o Christianu Heinrichu Spiessovi. Poděkování patří také paní profesorce Mgr. Věře Fenclové, která se podílela na přepisu z knihy do počítače.

Motto: Hoden-li drahý kámen trestu proto, že svým bleskem oči lidem oslepuje a jich ke krádeži a mordům ponouká?

II.

Nedaleko od toho města, kdež rytíř Vilibald bydlel, stál starý hrad na skále vysoké a černé, kterýž již letitému rytíři náležel. Jednou Vilibald přijda k tomu rytíři, mluvil s ním, chtěl-li by ten hrad prodati, že ho koupí. Starý rytíř svolil k tomu, a když Vilibald peníze vysázel, shrnul je rytíř a putoval do Jeruzaléma, kdež se za křesťany až do smrti modlil.

Toho času na břehu řeky Reyna málo kdes víno rostlo, z velké části byla tato krajina lesem porostlá a v těch toliko místech uhledali jsme zdělená pole, kdež rytíři a jiní páni své hrady a pevnosti měli. Vilibald odebral se s Olivií na starý hrad, jejž koupil, a rozmnožil pacholky své až na šedesáte mužů, neb jich potřeboval, aby před loupežníky a jinými nepřáteli bezpečen byl. Olivii brzo se zalíbila tato divoká pustina, pomalu přivykla tomu novému hospodářství, i tak dobře naučila se strojit, že v tom se okolní ženy vyrovnati nemohly. K svému manželi měla se vždy uctivě a doufala, že ho přece po čase tak upřímně bude moci milovati, jakož povinnost manželská ženu k tomu váže. Vilibald též byl s ní šťastný, den po dni miloval ji vroucněji, a jakž kde mohl, hleděl jí dokázati, jak sobě jí velice váží. Však jakžkoli jí velikou láskou oddán byl, přece začasté vybíhal po loupežnících, kteříž toho času po cestách obírali, klášterům nenabyté škody činili, okolnímu lidu děti zajímali i jinak v té straně zemi německou loupežemi rozličnými velice hubili. Vilibald měl sice málo branných oděnců, předce však v sílu svou doufaje, začasté na loupežníky udeřil a větším dílem nad nimi zvítězíl.

Ty krvavé půtky trvaly dlouhý čas. Olivie mnohdykrát napomenula svého manžela, aby pak jednou od toho přestal a svévolně v nebezpečenství se nedával. Vilibald ale neposlechl rady její a myslil, že konečně předce tu lotrovskou sběř buď rozehnati aneb do kořena vyhladiti musí. Loupežníci, vidouce, jak jim Vilibald škodný jest, shlukli se jednou v počtu asi tři sta dohromady a tajně táhli proti němu, aby se nad ním na budoucí časy pomstili. Nebyliť jiného oumyslu, než že na hrad jeho přitekou, jej vyvrátí a všecko jmění v něm uchvátí. Krásná Olivie právě tím časem porodila prvního syna a Vilibald právě se svými přáteli a bojovníky ten den slaviti počal, když hlásný oznámí jemu, že se veliký zástup k hradu jeho hrne. Vilibald skokem vyběhl na hradbu, a vida, že tomu počtu ozbrojeného lidu nemůže odolati, uzavíral brány strážnými, osadil hlídky a příkopy, sedl na koně, a tajným výpadem se vykradna, kvapem hnel na hrad hraběte Mamerta, kterýž v tom okrsku nejvíc bojovníků na svůj peníz choval. Když k němu přistoupil, řekl takto: „Šlechetný pane! Není tobě tajno, že jsem již tolikrát stáda dobytka tvých poddaných loupežníkům z rukou vychvátil a nedávno opět, když tvoji pacholci víno do kláštera svatého Marka vezli, provázel jsem je až na místo, a tuť loupežníci, vyskočivše na můj lid, dva nejlepší bojovníky mně zabili. Buď tedy i ty mým mocným ochráncem, neb loupežníci daleko široko podle hradu mého leží a bojím se, aby ho nezlezli.“

Hrabě Mamert, vida slušnost žádosti jeho, rychle shromáždil lid bojovný, přiteče v noci na loupežníky a tak je přestraší i narůzno rozplaší, že z jitra ani jediného nebylo více k nalezení. Mamert u velebnosti vítěze slavného přitáhl na hrad k Vilibaldovi. Olivie všecko umění vynaložila, jemuž se naučila ve Vlaších, aby tak vzácného hosta slušně uctila. Mamert ji viděl poprvé, když první mísu na stůl přinesla. Pohlédne na ni, a v tom okamžiku zapomene na hody a neslyší víc, kterak mu všíchní z plných koflíků na zdraví připíjí, aniž vidí co jiného, jedině přívětivou tvář krásné Olivie. Mamert byl sice dospělého věku, však nikdy ještě moci lásky nezkusil; a tuť v něm náhle jako potok se rozlije a srdci jeho veliké muky způsobí. A ta svobodná láska tím více rostla, čím mu častěji Olivie koflík čerstvým vínem naplňovala. Naposledy nemohl více ani mluviti, jen stále na to myslil, kdyby Olivie jeho byla a kdyby ji věčně svou chotí nazývati mohl.

Po obědě Vilibald s pacholky svými šel do lesa, aby něco zvěře uhonil, neb pomyslil, že hosté za některý den u něho pobudou. Olivie ostala sama s Mamertem na hradě. I vezmouc ta dobrá máti své nemluvně na ruce a přistoupíc k hraběti, dí k synáčkovi: „Děkuj synu můj svému ochránci, kdyby jeho nebylo, byl bys ty již otrokem, tvá máti pohaněna a otec tvůj ukrutně zavražděn.“

Mamert, pohlédna na děťátko, vezme je Olivii z rukou a přivine je k srdci svému, řka: „Ó, bys ty mým synem byl, dal bych své pevnosti a hradby za chatrnou chalupu a za tebe všecky své koně i všecky pacholky!“

Olivie: Ó, jakž by mohlo být hodno to pachole tak velké oběti!

Mamert: Jak? Ó, pak bych byl otcem jeho, a nehněvejte se, když vám své celé srdce zjevím – pak bych byl vaším manželem. Ó dovolte, šlechetná paní, ať mohu mluvit, ať mohu vypravit, co jsem těch několik hodin pocítil a věčně cítiti budu. Nedbejte na mé řeči, ale také mne v nenávisti nemějte. Ó kéž jsem vás byl nikdy nespatřil! Nyní ale dal bych celé své bohatství a všecko jmění za to, kdybych jen několik hodin za den s vámi stráviti mohl. Krásná Olivie, nenáviďte mne, že tak mluvím! Jsem nešťastný skrze vás.

Olivie: Šlechetný, vy mně chcete dokázat, že jste svět prošel, že znáte mravy a způsoby mé vlasti. Když jsem ještě v domě byla, slyšela jsem dosti takové řeči z úst římských rytířů. Ale nyní – považte jen, že jsem v Němcích a že muži německému náležím. Již jsem odvykla tomu, což pochlebenstvím nazýváme.

Mamert: Pochlebenství! Já toho slova nenávidím a tím více muže, kterýž ho užívá. Pravdu mluvím, co na srdci, to na jazyku. Vy ale dobře máte, že to jináč obracíte, že mne raději jmenujete pochlebníkem než bezbožníkem. Zlořečen buď, to dobré naučení mám od duchovního, kdož ženy svého bližního požádá, a náš hejtman říká: „Kdož stojí o čest poctivé ženy, ať v hanbu a potupu jako nešlechetný lotr upadne.“ Ale proto předce nemohu sebe přemoci, toužení po vás v sobě udusiti. Nepošmuřujte tváře své: mějte outrpnost se mnou. Hněvejte se na mne, že mluvím, čeho bych neměl mluviti.

Olivie: Vy jste zvítězil nad našimi nepřáteli, obhájil jste nám našeho jmění i vší mohovitosti, můžete tedy mluvit, což se líbí, však –

Mamert: Však kdybych toho byl neučinil, chtěla jste říci, stěžovala byste sobě svému manželi, aby mne za mou drzost potrestal. Ó učiňtež tak, krásná Olivie! Váš dobrý manžel učiní konec mému toužení. Bez zbroje postavím se před něho, a nebudu se bránit, neb jest manžel váš. Všecko, co vám náleží, mám ve velké uctivosti. Ó dovoltež, ať toto nemluvňátko poctím, ať je k srdci svému přitisknu; dovolte, směl políbit ruku vaší, – a jestliže toto políbení nepravé jest, trpěti chci za své provinění, půjdu jako poutník do Jeruzaléma! Darujte mi ten šátek, jenž máte na krku, uložím ho mezi své památné věci jako klenot a budu se dnem i nocí za vás modliti. Smím-li jej odvázati?

Olivie: Toť jest to nejmenší, čímž se vám za vaši velikou službu mohu odměnit. Vezměte si ho, zpomeňte ale, když naň popatříte, na svou přítelkyni.

Mamert (schovaje šátek za kabát): Věčně tu odpočívej! Se mnou i v hrobě hníti budeš! Nešťastný jest stav můj, a osud můj přehrozný! – Když nyní na vás hledím, vaši sličnosti uvažuji, ach! Není možné srdce mého od vás odtrhnouti. Když ale přemítám na mysli, že jste žena muže jiného a že se otcem toho dítěte, kteréž máte na rukou, jmenovati nesmím, srdce mé bolestí tuhne a k hrobusechýlím. Hodina mého štěstí vypadá; ruka vaše mohla by mi nový život dáti, ale vy nechcete!

Olivie: Nemohu a nesmím. Odpusťte, musím do kuchyně. Mám dnes k obědu mnoho tak vzácných hostů.
Mamert: K čemu medle tak mnoho práce! V tom okamžení odejdu! Mějte se dobře! Zpomeňte na mne, a když někdy po těchto lesích očima zatočíte, pomyslete: Za tímto lesem leží hrob nešťastného Mamerta.
Olivie (truchlivě): Počkejte aspoň na mého manžela, aby vám se mnou poděkoval.

Mamert: Co jsem učinil, byla rytířská povinnost; má služba žádných díků nežádá. Mějte se dobře! Ó, jak nerad s vámi se žehnám! Hleďte, jak naopak rozprávím! Přál bych, abyste mne prosila, bych zde ještě déle ostal; když mne ale neprosíte, pospíším rychle od vás. Opatruj vás Bůh, poklade všech žen (odchází a rychle se obrátí). Pravdu-li milujete a vážíte jí sobě; svobodně a s otevřenou myslí odpovězte mi na otázku, kterouž vám předložím.

Olivie: Jak jest toto dítě živo, odpovím, jakž smejšlím.

Mamert: Kdybyste byla rytíře Vilibalda nikdy nespatřila, jemu nikdy své ruky nedala, nikdy jemu byla neslíbila, že jeho manželkou býti chcete; byla byste tehdáš, kdybych vám byl své ruky podal, vám své srdce obětoval, buďto přijala, aneb zavrhla?

Olivie: Jak mne na srdci leží, také pravdu vyznávám! Jste krásný, mladý, udatný a cti plný! Mnohá z našeho pohlaví jest spokojená, když jen jednu z těch vlastností při svém budoucím manželu shledá; kteráž by pak nebyla potěšená, když dostane manžela, an všecky ty chvalitebné vlastnosti v sobě má a do smrti v srdci svém pěstuje.

Mamert: Věrně a upřímně vám děkuji, že tak dobře o mně myslíte. Však odpusťte, já jsem podoben nenasycenému, prosím, dovolte, ať se vás ještě něco otáži. Kdybyste nyní prostě svobodná byla, a vy dva, já a Vilibald, žádali bychom o vaši ruku, komu byste ji dříve z nás dvou podala?

Olivie: Slíbila jsem, že vám jen na jednu otázku odpovím. Odpusťte, že na tuto druhou mlčím. Aneb dala bych odpověď, buď vás, aneb sebe bych urazila, vás kdybych jinému, a ne jemu přednost dala. Buďte s tím spokojen, což jsem řekla, a neuvoďte těch lidí v ošklivost, kteréž, jak sám pravíte, v největší uctivosti máte.
Mamert: Ó lékaři, jak tvůj jed sladký jest! Měj se dobře, má nejdražší, a nezapomínej na mne!

To promluviv, spěšně odešel od Olivie, a na dvoře vsedna na koně, se svými bojovníky z hradu táhl. Olivie slovy jeho zmatena přistoupila k oknu a hleděla za ním tak dlouho, až do lesa zajel.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

Předchozí díl

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 02. 2012.