Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (3)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Pravdivá historie z třináctého století na česko složená
roku 1798 od Prokopa Šedivého

Následující text jazykově připravil Ivo Fencl a vyšel jako samostatná publikace nakladatelství Pro Libris. Její doslov byl i předlohou článku Pozitivních novin o Christianu Heinrichu Spiessovi. Poděkování patří také paní profesorce Mgr. Věře Fenclové, která se podílela na přepisu z knihy do počítače.

Motto: Hoden-li drahý kámen trestu proto, že svým bleskem oči lidem oslepuje a jich ke krádeži a mordům ponouká?

III.

Když se Vilibald z honby domů navrátil, divil se a litoval, že jeho vzácný host tak brzo odešel, prve než mu slušně poděkovati mohl. Byl ale ten den předce dobré vůle a veselil se s tovaryši, že jeho hrad před loupežníky ochráněn jest. Olivie však byla stále roztržitá a večer celá zamyšlená a smutná. Když se jí Vilibald ptal, co by jí chybělo, dala mu odpověď smyšlenou, a položíc se na lůžko, pravila, že ráno Bůh dá lepšího zdraví, a veselejší mysli býti doufá.

Olivie ještě nikdy nemilovala, a aniž to bylo jakým znamením lásky její, když nyní v srdci pocítila nepokojnosti; nýbrž obyčejná mdloba lidská, kterouž neslušnou dychtivostí po cti a slávě jmenujeme, srdce její opanovala; neboť pomyslila, že mohla být manželkou znamenitého hraběte a paní mnoha zámků a hradů býti. Že pak pozapomenouc na víru manželskou a závazek, víc sobě vážila Mamerta než Vilibalda, sama nemohla za to; ten veliký rozdíl mezi nima oběma snadno mohla rozeznati, neb onen byl rytíř krásný štíhlý a pancířem zlatým oděný, a tento muž osmahlý, v povahách hrubý, divoký a v koženém kabátě zašitý. Když se položila a o krásném Mamertovi přemejšlela a usnula, zdálo se jí ve snách, kterak muž její na smrt se rozstonal, z té nemoci víc povstati nemohl a i kterak ho již k hrobu nesou. Potěšena jdouc za rakví jeho, zdaleka slyší klusot koní, na nichž Mamert jede, a přijeda, padne na kolena a ji za lásku prosí. Plná radosti pozdvihne ho od země, podá mu ruky a již také slyší, kterak poddaní při svatebních hodech jejích sobě vejskají a radostné písně zpívají; v tom zapláče dítě, Olivie vezme je k prsu a mrzí se, že se z toho tak líbezného sna byla vytrhla.

Tak nepokojné mysli byla Olivie mnoho dní a želela tisíckrát, že kdy Mamerta uzřela. Však Mamert byl ještě v hroznějším stavu. Srdce jeho den po dni s větší láskou po Olivii toužilo; kdež stál neb seděl, všudy obraz krásy její měl před očima. Naposledy lehl, krev valila se mu v žilách a měl tak hrozné bolení hlavy, div se mu nerozskočila. Z té nemoci ještě devátého dne povstati nemohl.

Zeno, starý rytíř, jejž Mamert ctil jako svého otce i choval tak čestně, jakž by na rytíře slušelo, již několik dní přemýšlel, co by pán jeho za nemoc míti mohl. Když pak se dosti namyslil, i připadlo mu, že byl u Olivie a tuť pravil sám k sobě: Kdo ví, není-li láskou raněn? Druhého dne jak se rozednilo, jde k němu a přistoupě k posteli, ptá se ho:
Ty jsi přece nemocen, nejmilejší Mamerte?
Mamert: Ó, bych raději mrtev byl!
Zeno: Styď se, že si co podobného žádáš jako mdlá žena. – Přicházím, abych ti pomohl, aneb chci se ptáti, potřebuješ mé pomoci?
Mamert: Tak zpozdile ještěs nikdy nepromluvil. Kdežby byla pro mne pomoc k nelezení?
Zeno: V rukou mých, kdyby ti nepřátelé uškoditi chtěli. Však mně se zdá, že si děvče zamiloval a že nejsi dosti smělý, abys jí svou lásku zjevil. Přiznej se jen! Já jsem uhodl! Tvá nemoc v srdci leží! Ty miluješ!
Mamert: Ovšem, milý otče, já miluji.
Zeno: A koho?
Mamert: Ó, nechej mne, ať to mohu zatajiti. Tvého přátelství sobě vážím, a když mne do hrobu složíš, ještě chci, abys mým věrným přítelem byl. Však kdybych ti vyjevil, vím, že bys mne nenáviděl a na mém hrobě ani bys jediné slzy nevylil.
Zeno: Což jest tvá láska nešlechetná, čili na tvůj stav nenáleží?
Mamert: Ó, šlechetný Zeno! Podle rodu, z něhož pochází, mohou ji knížata mezi své předky počísti, a jak krásná jest, žádné kníže nemůže se za ni styděti.
Zeno: Miluje již jiného?
Mamert. Ó, horší nad to, ona jinému již náleží.
Zeno: Hm! Hm! Nikdys ještě s svou nejmilejší nerozprávěl?
Mamert: Ó, rozprávěl jsem!
Zeno: Což z jejích slov, aneb z jejího pohledu neznamenal, také-li k tobě náchylná jest?
Mamert: Kdybych tak svým smyslům mohl se dověřiti!
Zeno: Povíš-li mně, jak se ta žena jmenuje?
Mamert: Ach, proč ne? Vilibaldova Olivie.
Zeno: Vilibaldova Olivie? Krásná žena! Nepochází ze Sicilie?
Mamert: Ach, tak krásný květ v německé zemi neroste!
Zeno: V svém mladém věku byl jsem s císařovým dvorem v Sicilii.
Mamert: Chceš mne uvésti v roztržitost.
Zeno: To v pravdě ne, chci jen říci, že Vlaška není žádná Němkyně. Já jsem mnohou znal, že mimo svého muže dva i také tři rytíře po straně měla.
Mamert: Neraď mi, abych já jeden z takových rytířů byl. Buď musí jen mou býti, aneb ji raději nechci. Nevíš-li pro mne jiného potěšení, tak raději nemluv. Zanech mne v mém neštěstí, já rád umřu!
Zeno: Nežbych to dopustil, dřív ať – Však já nejprv musím míti jistotu, Vilibaldův hrad neleží odtud tak daleko. Vstaň, vsedni na koně a pospěš k ní. Ty snad jen myslíš, že ti náchylná jest, dej tedy dobrý pozor na slova i na její pohled: poznáš-li z obojího, že tě miluje, vrať se a pověz mi. Já chci a musím tobě pomoci, bychť třeba rytířskou čest ztratil a jméno své vraždou zprznil. Poslechni mne, o všecko ostatní já se sám postarám.
Zeno odešel a Mamert, jenž do té chvíle beze vší naděje byl, přijal radu jeho. Jakžkoli nemocen byl, sebral všecku sílu a ještě toho dne na hrad k Olivii odjel.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 03. 2012.