Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (7)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
Pravdivá historie z třináctého století na česko složená
roku 1798 od Prokopa Šedivého
Následující text jazykově připravil Ivo Fencl a vyšel jako samostatná publikace nakladatelství Pro Libris. Její doslov byl i předlohou článku Pozitivních novin o Christianu Heinrichu Spiessovi. Poděkování patří také paní profesorce Mgr. Věře Fenclové, která se podílela na přepisu z knihy do počítače.
Motto: Hoden-li drahý kámen trestu proto, že svým bleskem oči lidem oslepuje a jich ke krádeži a mordům ponouká?
VII.
Když vojvoda zvěděl, že Mamert mrtev jest, velmi slavně do města přijel. Olivie byla v komonstvu jeho a vykázal pro ni na svém paláci nejpěknější obydlí. My jako lidé můžem snadně pomysliti, že Olivie, když bývala sama, začasté na svého manžela vzpomněla a pro něj dosti slz vylila; veřejně ale byla mysli veselé a všickni úředníci i jiní, již u vojvody v službě byli, ctili ji velmi jako by vojvodova byla, nebo skrze ní a přímluvou její u pána svém všecko obdržeti mohli. Vojvoda ji na čest držíval slavnosti a hlučné hostiny. Jednoho času ten den, když byl její svátek svěcen, sedělo přes devět set vzácných hostů za stolem jeho, a což tu jejich pacholků a služebníků chováno bylo, ani se nemohlo spočíti. Jiným časem vojvoda dal prohlásiti, že při dvoře svém veliký turnaj držeti bude, aby se rytíři shromáždili. Olivie umínila, že toho, kdož se nejudatněji zachová, z vlastní ruky obdaruje. Vojvoda nejen pro jednoho, nýbrž pro mnohé kázal nejdražších věcí nadělati a Olivie mezi vítězné rytíře zlaté pancíře, roucha nejdražšími perlami vyšitá a klobouky s diamantovými květinami rozdávala.
Tři léta byla živa Olivie v samé rozkoši. Vojvoda, chtěje, aby ta převrácená žena v samé rozkoši laskavě se měla, musil náchylnosti její k marnému životu, mrhání peněz, nesmírným nákladům povoliti. Skrze to stalo se, že vojvoda rozličných prostředků hleděl, kterak by své důchody rozmnožil. Dvořané počali nad tím reptati a jiní obyvatelé sobě naříkali. Však jakož na světě krom vítězné ctnosti a chvalitebných činů nic stálého není, ovšemť pak milost smilníků nejkratší cíl uložený má, takť brzo i ta veliká čest a sláva, na niž Olivie byla povýšena, svého konce došla. Vojvoda již syt té bezectné ženy, zprvu počal ji nenáviděti, pak dokonce vzal ji sobě v ošklivost a hledal všech cest, kterak by ji jen z krku zbýti a od dvora zapuditi mohl. Ještě nevěda, jakým způsobem k tomu kročiti má, a tuť se mu nenadále jakás příležitost nahodila. Spatřilť při jedné slavnosti krásnou pannu, i zamiloval ji v tu chvíli tak velice, že Olivii víc ani viděti nechtěl. Hned na druhý den po svém věrném komorníku dal Olivii vzkázati, že jí krásný zámek i při něm statky daruje, chce-li dobrovolně od něho odjíti a tamto pokojně beze vší mrzutosti přebývati. Olivie, porozumějíc tomu, že vojvoda jí pohrdá, rozpálila se hněvem náramným, a vzteklostí zuříc, skázala jemu povědíti, že za tu jeho nevěrnost ukrutně mstíti se bude. „Jeho jméno,“ pravila naposledy, „budiž mu pohaněním a potupou a dáno veškerému lidu v posměch!“
Komorník, vyslechna slova její, navrátil se k vojvodovi a všecko mu oznámil, což Olivie kázala povědíti. Vojvoda nemeškaje, povolal některých věrných, a že se měl co obávati vzteklosti její, pravil jim, že ji míní mocně někam zavříti, aby pomsty své na něm vykonati nemohla. Dvořané, již mnoho křivdy od Olivie snášeti musili, byli tomu velmi vděčni, že jim z očí přijde, a radili vojvodovi, aby ji zavřel do té věže, o kteréž zpočátku této historie zmíněno. Bázlivý vojvoda všecku moc dal dvořanům, aby s Olivií naložili, jakž se jim nejlépe uvidí. O půl noci tedy přišli někteří z nich a dali ji od strážních do věže odvésti. Starý voják, jemuž Mamert před svou smrtí šátek svou krví smáčený dal, aby jej nevěrné Olivii odnesl, byl tu přítomen. Až dosavad neměl příhodného času, aby prosbu Mamertovu vyplnil, neb se vždycky obával, že by snad proto Olivii těžce urazil. Nyní ale nebylo již víc nebezpečno, přistoupil směle k ní a počne takto mluviti. „Milostivá paní! Musím vám něco zjeviti. Již jest tomu ovšem dávno; však nemluvil-li bych nyní, potom věčně musím mlčeti. Tu jest šátek od vašeho manžela; krev, kterouž jest zkrvavený, jest krev jeho. Tekla mu ze srdce v posledním okamžení, když ducha vypustiti měl. Než vykročil z tohoto světa, zlořečil vám a prosil mne, abych vám tento šátek s jeho krví odnesl. Má-li to jeho zlořečení jakou moc a dotkne-li se vás co, nyní aspoň máte čas, že své těžké viny můžete poznati.“
Olivie ulekla se velmi té řeči. Až potud hrozně zlořečila a zuřila, tu ale najednou umlkla a slze tváři její polily. Když ji do tmavé díry uvrhli a dvéře zavřeli, snesla to trpělivě a víc slova nepromluvila.
V té věži seděla Olivie půl léta. Zpočátku nosila se jí krmě, kteréž sám vojvoda na stole míval, když ale vojvoda, maje jinou milenku, na Olivii docela zapomněl, musila špatnější potravou, naposledy jen chlebem a vodou za vděk přijíti. Na to tak těžké vězení nikdy strážnému sobě nestěžovala, snášela trpělivě hlad a žízeň, modlila se hlasitě a často sobě naříkala, že se jí oba manželové již několikrát zjevili a ji trápili. K večeru v den sv. Jakuba, právě toho dne, kdež její druhý manžel zavražděn byl, s pláčem žádala o kněze. Strážný oznámil to vojvodovi a on slíbil, že jí dokonalého duchovního pošle. Však zoufanlivost mysl její opanovala a té poslední útěchy nedošla. Když ráno strážný s duchovním do vězení přišel, Olivie byla již mrtvá. Na svých krásných dlouhých vlasech se oběsila. Šátek krví zbarvený visel jí na prsech, a po smrti ještě majíc oči otevřené, jako by naň hleděla. Z rozkazu vojvodova v témž vězení ji pochovali. Hned potom někteří, již věděli o její smrti, počali mluviti, že bílá paní okolo věže chodí; a když vojvoda umřel, mnohem více o strašidle u bílé věže rozprávěli.
Tato historie byla sepsaná k výstraze zlým a nevěrným ženám a k pobožnému rozjímání a v mnohých knihárnách na věčnou památku ji chovali. Po mnohých letech spletli lidé teprv tu povídačku, která z počátku o vojáku a bílém strašidle stojí. Ještě i nyní o tom je mluvení, obyvatelé v témž městě vypravují to svým dětem a putující řemeslníci podobiznu té bílé paní přinášejí do své vlasti na znamení, že také v tom městě vandrem byli.
KONEC
Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová
Předchozí díly
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (6)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (5)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (3)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (2)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (1)
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 03. 2012.
Christian Heinrich Spiess
Další články autora
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (1)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (3)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (6)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (7)
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Karel Šíp | |
Jan Krůta | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Jaroslav Vízner | |
Ivan Rössler | |
Ivo Šmoldas | |
Stanislav Motl | |
Zdeněk Pošíval |