Pravdivá historie z třináctého století na česko složená
roku 1798 od Prokopa Šedivého

Následující text jazykově připravil Ivo Fencl a vyšel jako samostatná publikace nakladatelství Pro Libris. Její doslov byl i předlohou článku Pozitivních novin o Christianu Heinrichu Spiessovi. Poděkování patří také paní profesorce Mgr. Věře Fenclové, která se podílela na přepisu z knihy do počítače.

Motto: Hoden-li drahý kámen trestu proto, že svým bleskem oči lidem oslepuje a jich ke krádeži a mordům ponouká?

I.

Když císař Fridrich, toho jména druhý, panoval, shromáždili se Němci ku křížovému tažení do Palestiny. Vilibald, chudý, však šlechetný rytíř, přidržel se biskupa Konráda a táhl s ním do Apulie, kdež se všickni křesťanští bojovníci shromážditi měli. Vilibald také byl mezi těmi, co potom do Brindisu připlouli a šťastně do Palestiny se dostali.

Tento rytíř pomáhal města Joppe dobývati, a tuť velkých kořistí nabral. V krátkém čase s několika oděnci byl vyslán na špehy, a tuť se mu událo, že na mořském břehu na malý zástup Turků připadl. Ihned udeřil na ně mocnou rukou, a když je na díle rozehnal, v jednom jejich stanu nalezl ukovanou pannu, kteráž se v kroji evropejském nesla. Vilibald káže jí řetězy odníti a zví od ní, že jest zemanova dcera z Vlašské země a že se Olivie jmenuje. Jakž mu pověděla, Turci přepadli hrad otce jejího, kterýž z druhé strany na břehu mořském stál, a pobivše tu ukrutně veškerý branný lid, s Olivií přepravili se přes moře a pospíšili k svému Sultánovi, aby mu ji prodali. „Ó, jak srdečně tobě děkuji, statečný rytíři, žes mne z těch nevážných rukou vysvobodil!“ zvolala krásná Olivie. „Však jsem nyní zbavená vší pomoci, vší ochrany, ó šlechetný muži, chceš-li toho hrdinského a křesťanského skutku dokonati, pojmiž mne s sebou, abych říci mohla, že jedině tvou pomocí zase vlast svou spatřím.“ Vilibald, jakož mu rytířská povinnost kázala, slíbil tak učiniti, a hned posadiv Olivii na svého koně, sám šel pěšky a koňovi uzdu držel. Když se rozednilo a slunce jako z moře vystupujíc počalo oblohu osvětlovati, Vilibald s potěšením pohlížel na Olivii, kterak jí ranní větříček s kaštanovými vlasy hraje. S laskavostí a ochotností, kteréž v srdci svém cítil, ujal tu krásnou pannu za ruku, a ona přívětivě naň vzhlédnouc, pokynula hlavou, jako by mu za jeho šlechetný skutek děkovati chtěla. Vilibald, že tak krásnou kořist uchvátil, byl nad míru potěšen a umínil, že ji provodí na bezpečné místo a kterési šlechetné ženě na starost dá, dokud by se k ní zase vrátiti nemohl. Od té chvíle srdce jeho pocítilo lásky k Olivii; rozloučil se s ní jako nejvroucnější milovník, a mysle, aby se jí potom ve velebné slávě okázati mohl, pospíšil do boje a divy veliké činil svého udatenství. Však právě stalo se, že v tuhé bitvě, kdež mínil ze svých rekovných skutků pochvaly dojíti, těžce a nebezpečně byl poraněn. I požádal lidu svého, aby ho jen k Olivii odvezli, neb měl naději, že ho ta dívka z vděčnosti nejlépe ošetří, a bylo tak, Olivie sloužila mu jako svému otci. Vilibald v krátkém čase víc láskou než péčí a přičiněním lékařů zase svého zdraví nabyl.

Když byl docela zdráv, stalo se, že císař, jejž papež do klatby dal a nepřestal ho pronásledovat, dokavadž v Palestině byl, s tureckým sultánem pokoj učinil. Křesťané obdrželi Jeruzalém, Betlehem a Nazereth, protož křesťanští bojovníci jedni po druhých zase do své vlasti se navracovali. Vilibald nad těmi novinami zplesal a hned také Olivii to oznámil, takto k ní řka: „Šlechetná panno! Svého jmění a bohatství dovoleným způsobem jsem dosáhl a doufám, že v své vlasti mohu poctivě a pohodlně živ býti. Bez vás bude mi mé živobytí obtížné a svět mne omrzí. Pokudž vám možno ve Vlaších na krásná města, výstavné hrady a přerozkošné zahrady zapomenouti a se mnou jíti do mé vlasti, budu člověk nejšťastnější.“ Olivie se začervenala a podala mu své ruky. Necítila však lásky k němu v srdci svém, toliko vděčnost k tomu rytíři tak ji nutila, neb ji z otroctví Mahometánů vytrhl a nyní jako jejím otcem byl. Pln radosti uvedl ji k oltáři, podali sobě rukou a kněz je řádně k stavu manželskému oddal.

Tu vypravili se na cestu a po několika dnech přijdou k řece Reynu, kdež někdy otec Vilibaldův šťastně bydlil.

V německé říši u jistého města stojí věž stará, z které někdy města toho před nepřáteli hájili, nyní ale skládají do ní vojanskou špíži a rozličné nástroje. Prosťáci i mnozí vzácnější lidé mluví jednomyslně, že před dávnými časy v té věži strašilo. O půl noci, jakož oni praví, strážní vojáci slýchali vždycky truchlivou a pronikavou muziku a pak se ukázala žena v bílém rouše, ana vzdychající zdlouha a vážně okolo strážných se ubírala. Nikdy ale žádný neměl toho srdce, aby k ní promluvil. Ato trvalo mnohá léta, až pak jednou mladý srdnatý nováček také tu na stráži stál. I čekal s zmužilým srdcem té hodiny, v kterouž obyčejně to strašidlo přicházelo. Již myslil, že jest to jen smyšlénka, kterouž kdosi k ustrašení jiných zamyslil, a tuť nenadále po třech čtvrtích na dvanáctou uslyší truchlivou muziku a v malé chvíli uzří zrostlou a krásnou paní. Na bílém rouše černou obrubu měla a vlasy kaštanové barvy visely jí přes ramena až do pat. V pravé ruce držela šátek krví zbarvený a v levé dýku. Mimo vojáka jdouc, hlasitě vzdychala a na něho s truchlivou tváří hleděla.

Voják, dodav sobě srdce, zvolal: „Pomoz ti Bůh, je-li ti k pomožení!“

Strašidlo: Ach! Ovšem jest mi k spomožení. Já ale musím míti tři krůpěje tvé krve, pak budu vysvobozena.
Voják: Vezmi si je!

Strašidlo: Budeš ale stálý a srdnatý? Já ti touto dýkou musím dát tři rány k srdci, až se ti krev z těla vyleje. Kdybys ty ale zkřikl, aneb jen hlasitě vzdechl, potom mé neštěstí bude mnohem těžší než nyní.

Voják: Věz, že z úst mých ani slovo nevyjde, a aniž sebou trhnu.

Strašidlo zdvihlo ruku a voják, obnaživ se, nastaví prsů. – „Tu ránu za mého prvního muže.“ – Voják snesl to trpělivě. – „Tuto za mého druhého muže.“ – Voják sebou trhl. – „Tuto za mne!“ Voják zkřikl hlasem: „Ježíš Maria!“

Strašidlo: Nešťastný člověče! Špatně jsi slovo držel. Tys chtěl trápení mému konec učinit, a přidals mi ho tím více! Patř tamo na tři švestkové stromky, ježco prst tencí jsou, ty musejí tak dlouho růsti, aby z nich prken nařezati mohli. Z těch prken musí být kolébka a pachole to, kteréž v ní léhati bude, teprv v tvém dospělém věku může mne vysvobodit. Kdybych měla tu moc, hned bych tě, bázlivče, na kusy rozsápala.
Strašidlo mrštilo vojákem o zemi a on ležel bez sebe tak dlouho, až jiní vojáci přišedše, zase ho zpamatovali, jimžto on potom celý ten příběh vypravoval.

Vojáci udělali plot okolo těch tří švestek a bedlivě jich hlídali. Však již sto let minulo a tito stromkové ještě nejsou ani ruky ztlouští. Strašidlo chodí podnes okolo té věže a vzdychá teď hlasitěji než kdy prvé.

Tuto historii nalezl jsem v staré kronice, kteráž vypravuje všecko tak, jakž následuje.