Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
Pravdivá historie z třináctého století na česko složená
roku 1798 od Prokopa Šedivého
Následující text jazykově připravil Ivo Fencl a vyšel jako samostatná publikace nakladatelství Pro Libris. Její doslov byl i předlohou článku Pozitivních novin o Christianu Heinrichu Spiessovi. Poděkování patří také paní profesorce Mgr. Věře Fenclové, která se podílela na přepisu z knihy do počítače.
Motto: Hoden-li drahý kámen trestu proto, že svým bleskem oči lidem oslepuje a jich ke krádeži a mordům ponouká?
IV.
Loupežníci leželi nyní v svých jeskyních a léčili sobě rány, jichž sobě onehdy od Mamertových a Vilibaldových bojovníků drahně uhonili. Vilibald na ten čas, nemaje s kým zápasiti, s vlky a medvědy se potýkal. Mamert, přijda na hrad, nalezne Olivii o samotě. Zarděla se, když spatřila krásného Mamerta, an draze odín k ní vchází. Jakž Zeno radil, s větší smělostí počal k ní mluviti a vyjevil, jak ji nesmírnou láskou miluje. Olivii ta slova jeho nebyla příliš vděčná, zármutek na tváři dala znáti a řekla: „Neníť to od vás šlechetné, že víc chcete zvěděti, a bezpochyby proto, abyste mne někdy v posměch vydati mohl. Mé neštěstí jest mi bez toho již nesnesitelné, a kdybych tu nejmenší naději měla, že vaše býti mohu, ráda bych vám poradila, co pro mne máte učiniti. Ale mezi námi jsou převysoké a nepřestupné hory. Máte-li však tak smělé srdce, pokuste se o ně; toho ale nežádejte ode mně, abych byla rádcem, abych vám snad k tomu ještě ochotné ruky podala.“
Mamert, uslyšev ta slova, rychle pospíšil domů a Zenovi všecko oznámil, což mu Olivie byla pravila. Zeno se usmíval a na zejtří časně ráno, než ještě slunce vyšlo, vkročí do světnice k Mamertovi a dí jemu: „Zbrojnice jest zamknutá, nekážeš-li, abychom ji otevřeli?“
Mamert: Což tam budeš hledati?
Zeno: Vezmu lehký pancíř a dobrý silný meč.
Mamert: A medle, kam míníš jíti?
Zeno: Již dávno jakýsi hrdinský skutek leží mi na mysli, musímť jej nyní vykonat, sic by mne mohla smrt překvapit, a já zůstal bych ve lži jako muž nepoctivý.
Mamert: Zenone, ty klameš! Jistě chceš cosi jiného dovésti.
Zeno: Dost možná! (usmívaje se).
Mamert: Tys snad Vilibalda k boji vyzval?
Zeno: Nevyzval jsem ho, myslím ale, že ho trefím. V našem sousedstvu honí jezevce.
Mamert: A ty?
Zeno: Snad se nebudeš hněvat, když krásnou Olivii vdovou učiním.
Mamert se strachem: Ó Zeno! Ty – ty – bys chtěl?
Zeno: Tobě k vůli nešlechetníkem být. Já v houští na něho počíhám.
Mamert: Což ale – kdyby Vilibald, kdyby čeleď jeho tebe poznala?
Zeno: Proto chci jiný pancíř, aby mne žádný nepoznal.
Mamert: Kdybys se chybil aneb se sám –
Zeno: Tedy bude zaplacen dluh, který jsem u tvého otce udělal a který u tebe každodenně obnovuji.
Mamert: Pak budu beze vší rady, beze vší pomoci!
Zeno: Bez rady? Bez pomoci? Skrze mou smrt hned se dovtípíš, co máš činiti. Já doufám, že mne pomstíš na Vilibaldovi. Vilibald musí ti odpovídat, proč mne zabil, ty s zbrojnou rukou vytáhneš proti němu a mám za to, že ho i zhladíš.
Mamert: Všecko dobře! Však bude-li a může-li Olivie milovati muže toho, an vražedníkem manžela jejího jest?
Zeno: Jaks ty nepovážlivý. Nepravívala-li sama, bys se o hory pokusil? Kdo jest pak ta hora? Buď pokojné mysli! Prve než nás slunce k obědu povolá, přijdu jako vítěz, aneb kterýsi posel smrt mou tobě oznámí. Měj se dobře, milý mládenče! Já bych si ovšem při tvých slavných oddavkách rád přihnul: když se to ale nemůže státi, pí za mne. Odchází.
Mamert: Zeno! Neníť šlechetné, co my činíme.
Zeno: Sluší-li tobě, abys na takové myšlenky pamatoval? Já vím již, co před sebe beru. Celou noc jsem rozvažoval a přemýšlel, mám-li dopustiti, abys ty se usoužil a utrápil? Mam-li za tvou rakví jíti a sobě předhazovati, že moha tebe při životě zachovati, nezachoval jsem? Mráz jde po mně, když sobě zpomenu, co jsem před sebe vzal; a však předce – měj se dobře, a pamatuj na budoucnost!
Když starý Zeno odešel, teprv Mamerta srdce bodlo a pokusil tím větší nepokojnosti. Věděl, že oba, Zeno i on, nejednají poctivě a jakžby na rytíře náleželo, avšak když spomněl, že Olivie bude svobodná, upokojila se mysl jeho a nebyl víc proti tomu, že Vilibald ukrutnou smrtí sjíti má, anobrž těšil se nadějí, že brzo Olivii za manželku míti bude. Radostí opojen všel do kaple, modlil se horlivě a setrval tu tak dlouho, dokavadž neznamenal, že by již ten ukrutný skutek vykonán byl. Pak šel na věž, na všecky strany zřel, a v tom uzří Zenona, an pádem jede k hradu a za koněm jeho prach se vysoko valí. Mamert rychle pospíšil do komory, aby tu slzy a svou soufanlivost před domácími skryl. Sotva se posadí, uslyší říhání Zenonova koně: vychopí se vzhůru a starý Zeno vkročí do komory.
Mamert pln radosti: Tys tu již opět! Zdráv a bez rány?
Zeno: Bez rány! Ale tu! (zuřivě sobě na srdce uhodě.)
Mamert: Tedy se ti poštěstil boj?
Zeno: Nejmenuj toho tak! Komu čest, tomu čest! Komu hanba, tomu hanba! Jmenuj to vraždou!
Mamert (nepokojně): Jest tedy Vilibald mrtev?
Zeno: Mrtev! Můžeš být o tom bezpečen! Na cestě k Vormsu, blíž poustevnické jeskyně postihl jsem ho. Vilibald jel sám, pacholci jeho honili se po zvěři v okolí. Před ním natáhnu své lučiště a Vilibald se postaví řka: Měříš snad na mne? – a já – To ostatní můžeš sobě pomyslit.
Mamert: A cos ty odpověděl?
Zeno: Zbloudilý člověče! Na něho spustil jsem luk, a dobyv meče, hlavu jsem mu v půli rozvrátil. Když spadl s koně, srdce mně náramně bodlo, z jeho nenadálé smrti byl jsem jako bez sebe, a když poslední sílu ještě sebera, tvé jméno zavolal a pro odplatu boží tobě své dítě a manželku poroučel, nemohl jsem hrůzou déle vyčkati; spěšně dám se na outěk a zdaleka již naříkání pacholků jeho jsem slyšel.
Mamert: Snad tě někdo poznal?
Zeno: To ne! Za to ti svou ctí stojím, jestliže na čest vraha co držíš. Můj hanebný skutek svalí se na loupežníky, kteréž Vilibald stále hubil a proháněl. Nechtěl bych ale víc co podobného na se vzíti, a byť mi všecky své statky a všecko bohatství dával. V turnajích často jsem zápasil, často jsem zvítězil! Procitla také časně v mém srdci outrpnost nad poraženým; však když sudí turnaje ke mně řekl: „Tys po rytířsku zápasil, jsi chvály hodný vítěz!“ tu se mé srdce utišilo. Nyní ale mé svědomí boj můj rozsuzuje. Ty jsi bojoval jako vrah a vší cti se zbavil! To slyším stále ve svém duchu a nemohu odmlouvati. Ha! Tu stojí Vilibald přede mnou a volá své ženy! Musím se modliti, aby duch jeho ode mne odstoupil! – Dej mi čerstvého koně! (Odepíná sobě pancíř) Půjdu do kláštera, do smrti na modlitbách trvati a Boha prositi budu, aby mi můj nešlechetný skutek odpustil.
Mamert: Ty mne míníš opustit?
Zeno: Musím! Kdybych tu déle ostal, mé svědomí, ač jsem tvůj přítel, zvítězilo by nade mnou, a pak bys ty uslyšel o mně mnohé věci, kteréž by tvé srdce velmi tížily. (Chce odejít.) Ha, tu již zase leží! Ó, kyž jsem již v příbytku nábožných mužů! Tam mne snad duch jeho nebude pronásledovati.
Mamert (s roztržitou myslí): Co mám nyní činiti?
Zeno: Čehož pominouti nesmíš. Tak mluvím s tebou jako přítel tvůj. Mám-li ti ale odpovědít věrně a upřímně, prosím a žádám, abys ve cti měl ženu přítele svého; střez se, abys neposkvrnil lože jeho a mne nových hříchův oučastným nečinil. Pomni na Davida a Ary.
To pověděv, Zeno odešel od Mamerta, a vsedna na koně, k nejbližšímu klášteru kvapil. Mamert v to okamžení pokusil strachu hrozného a každá hodina nové ouzkosti srdce jeho zvěstovala. V tom strašlivém stavu chodil z místa na místo a nikde svědomí svému polehčení nenalézal. Druhého dne večer, když zase stráněmi bloudil, podoben jsa víc mrtvému než živému, uslyší zvony, any se daleko rozléhají. I ptá se lidu, co to zvonění znamená, a dají mu odpověď, že rytíř Vilibald pochován bude, jejž loupežníci zavraždili. Memert těch slov lekl se tak náramně, že div na tom místě neumřel. Ráno na úsvitě přijde k němu hejtman hradu a táže se ho: zdali nepůjde Olivii navštíviti? Nebo toho času byl obyčej mezi rytíři, že musili vdov rytířských navštěvovati, dokavadž v smutku chodily. Mamert jako by pomněl na povinnost svou, káže koně osedlati a jede k Olivii. Když přijel na hrad, strachem oči klopil a jako vrah bázlivě okolo sebe hleděl. Mnohem mu ještě hůře bylo, když vkročil do světnice; celý se třásl a velikou ouzkostí ani slova promluviti nemohl. Olivie plakala, ne ale z lásky ani vděčnosti, nýbrž toliko z outrpnosti. Však – jakmile spatřila Mamerta, přestala plakati, a obveselíc se z jeho přítomnosti, zase tvář její růžemi prokvétala.
Mamert: Krásná Olivie: přicházím vás těšiti.
Olivie podala mu ruky a nevztáhla ji nazpátek, když ji Mamert zmužile stiskl. Plamen lásky znovu se v něm roznítil, pilně jí hleděl do očí, zdali mu nakloněna jest, a po nemnoha slovech byl ujištěn od Olivie, že chce býti jeho manželkou, jakmile čas smutku mine. Radostí omámený Mamert hned se domů navrátil a druhý den pošle sto oděnců k Olivii, aby hradu jejího před loupežníky ostříhali.
Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová
Předchozí díly
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 03. 2012.
Christian Heinrich Spiess
Další články autora
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (2)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (5)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (7)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)
- Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (1)
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Vladimír Just | |
Ivo Šmoldas | |
Ladislav Gerendáš | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Dáša Cortésová | |
Ivan Kraus | |
Stanislav Motl | |
Milan Markovič |