Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

Nahlížel jsem zase dnes do stránek Pozitivních novin, koukal na obrázky svých oblíbených ilustrátorů, pročítal si tam některé příspěvky, dokonce jsem tam s potěšením zahlédl i něco svého a při té příležitosti jsem si uvědomil, že dávám k dobru příběhy z námořnického prostředí, ale každodenní život, panující během dlouhých cest na palubách takových nákladních, zaoceánských plavidel jsem popsat jaksi zapomněl. A tak dnes zase trochu zavzpomínám na ty staré časy a pokusím se ten obyčejný, každodenní život na palubě jedné takové obchodní lodi popsat. Mé zkušenosti jsou sice staré v průměru pětadvacet let, ale možná něco z toho stále ještě platí. Technika spěje kupředu mílovými kroky, ale pokud jde o lidskou povahu, tak ta se zase tak rychle nemění.

Každodenní život na palubě I.

Život námořníka je tím nejpohodlnějším životem, jaký si vůbec dovedu představit. Je to existence tak pohodlná, že je to až nebezpečné. Pokud to člověk přežene a žije tímto životním stylem přílš dlouho, vypěstuje si návyky tak zhoubné, že potom udělá nejlíp, když zůstane u této profese už napořád. Ono je tam totiž všechno blízko, o všechno, co souvisí s běžným režimem dne se tam člověku stará někdo, kdo to má zakotveno ve svých pracovních povinnostech, takže je to tam všechno vlastně velmi jednoduché. A taková přílišná jednoduchost a pohodlnost, ta je ve svých důsledcích vždycky velmi ošidná. Pokud si na to člověk zvykne a životu na moři se přizpůsobí, těžko a bolestně se s ním loučí. Mnohým se úplný návrat k suchozemskému stylu života už nepodaří.

Obzvláště to platí o zcela specifickém životním rytmu panujícím na námořní lodi během plavby. Celý širý svět se člověku najednou scvrkne na těch pár set čtverečních metrů lodních palub. Všechno ostatní se před jeho zrakem jenom tak pomalu posouvá, jako promítaný film. Je možno se na to dívat, a to je všechno. Nikam se nedá jít, a proto taky není kam spěchat. Nikdo a nic člověku neuteče. Není nutno startovat auto nebo stíhat tramvaj, autobus nebo vlak. Člověk se probudí a je v práci. Zaspat není možno, protože jednou z povinností služby na můstku je vzbudit toho, koho je třeba, a dohlédnout na to, aby opravdu vstal. Pokud odflinkne probouzení svého nástupce, sám sobě prodlouží službu.

Probudí vás tedy a vy vstanete. Kuchař už pro vás s předstihem připravil jídlo, takže poté, co se po hmatu obléknete a všelijak se naklánějícími chodbami se dobelháte do jídelny, je třeba jenom nějak pozřít to, co vám obsluha na talíři podstrčí pod nos. Stoprocentně vás probudí teprve údery pěstí do zad, kterými se vám zoufalý steward pokouší vyrazit z dýchací trubice zaskočený polévkový nok, nebo kolečko párku na tabasku. Sousta to mohou být různá, podle toho, který den v týdnu právě je a kolik je zrovna hodin. Když se vám podaří znovu popadnout dech, do začátku služby vám zbývá právě jen tolik času, aby člověk stačil po schodech vyběhnout ta tři nebo čtyři patra na můstek. Počet podlaží se mění podle typu lodi, na které právě sloužíte. U větších plavidel je to jednodušší, jejich nástavby jsou vybaveny výtahy. Doběhnete do kormidelny, kde vám kolega, kterého střídáte, právě zalévá kávu. Předání služby a povídání o kurzech tedy už probíhá v ovzduší prosyceném vůní toho lahodného životabudiče. Zvláště při nočních vachtách je káva tím posledním a rozhodujícím krokem na cestě k úplnému procitnutí.

Základní odlišnost režimu dne na moři od toho, který je zaveden na souši, spočívá hlavně v počtu vstávání a uléhání, které jedinec během čtyřiadvaceti hodin absolvuje. Pracovní den normálního člověka (suchozemce) se dělí zhruba na osm hodin spánku, osm hodin práce a stejný počet hodin potom člověku zbývá na jakékoli ostatní činnosti. Takto rozvržených má pět nebo šest dní v týdnu, po celý měsíc. Po nich následuje jeden nebo dva dny na obnovení sil do dalšího pracovního týdne. A rozvrh těch volných dnů si stanoví sám, podle vlastní potřeby. Na moři je délka vachty (služby) čtyři hodiny, po kterých následuje osm hodin volna. Potom zase čtyři hodiny služby a dalších osm hodin volna. A takto sedm dní v týdnu, po všechny dny v měsíci. Po odhození úvazných lan ze břehu se loď prostě změní v svět sám pro sebe. Na její palubě se roztočí kolotoč vstávání a uléhání, spánku a bdění a jezení a pití (hlavně kávy) v tom nejméně vhodném čase. Závěsy na okénku kabiny jsou neustále zataženy, na chodbách se svítí, takže pokud člověk po probuzení nevejde do jídelny nebo nevystoupí na můstek, ani dost dobře neví, jestli je zrovna den, nebo noc. Pokud se loď pohybuje směrem na západ, nebo na východ, to jest ve směru rovnoběžek, každý druhý den se posouvá čas o jednu hodinu dozadu, nebo dopředu. Zmatek v čase, při takové cestě, je téměř dokonalý. Protože na každé lodi je mimo ty členy posádky, kteří drží vachty na palubě a ve strojovně, ještě spousta dalších lidí, a ti žijí a pracují v normálním, osmihodinovém rytmu, není to se spánkem tak jednoduché. Po chodbách celé dny někdo chodí, huláká a zavírá dveře stejným způsobem jako v autě. A protože to není jeho auto, provádí to mnohem razantněji a méně šetrně. Na palubě celé dny duní a odfukuje mohutný kompresor a „dejmani“ oklepávají rez. Chrochtání jehlových pistolí a pištění pneumatických brusek se ocelovým trupem lodi krásně nese a proniká i do jeho nejodlehlejších zákoutí. Pod podlahou kabin, ve strojovně, se taky bez ustání pracuje, takže se odtamtud po celé dny linou zvuky ne nepodobné tomu, co je možno slyšet na překladišti železného šrotu. A všechen ten pracovní i nepracovní ruch dohromady vytváří v tom malém, ocelovými stěnami ohraničeném světě zvukovou kulisu, ve které se opravdu moc spát nedá. Ten randál začíná v sedm hodin ráno a končí o půlnoci. Ubohý vachtový námořník nebo strojník tak tráví v posteli dvě třetiny dne, ale spí jenom po troškách, v několikaminutových intervalech. Po zbytek času se jenom převaluje a snaží se nějak ovládnout střídající se návaly beznaděje a zuřivosti, které s ním v jednom kuse lomcují. Těch pár hodin, kdy je na lodi ticho a on by si mohl na chvíli zdřímnout, promarní nešťastník nakonec ve službě. Když už je po čase trvalým nedostatkem spánku vysílen natolik, že se mu podaří usnout i během dopoledne, vyhlásí službu konající důstojník nácvik některého z poplachů a hysterické řinčení poplachových zvonků na chodbách zbídačeného spáče skoro přivede k infarktu. Konec cesty a návrat k normálnímu dennímu režimu s osmihodinovými cykly je pro něho vysvobozením. Než se však tělesné i psychické pochody ubožákovy stačí uvést do normálu, doba postoje v přístavu vyprší, kapři (přístavní dělníci přivazující a odvazující lodě) odhodí oka manil z polerů, loď se pomalu vydá na další cestu a ten ďábelský kolotoč služeb a polospánku se roztočí znovu. Ale staří mořští vlci tento nepřirozený životní styl z nějakých nepochopitelných důvodů milují a nevyměnili by ho za žádné klidné a normální, civilní povolání. No prosím - je to jejich právo a vlastně taky jenom jejich věc.

Každému co jeho jest.