Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (9) O náhodách a jejich neomezených možnostech

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

O náhodách a jejich neomezených

Dnes odpoledne se ochladilo, obloha náhle poklesla a zčernala, chaoticky ji křižuje blesk za bleskem a leje. Je tady první jarní bouřka. Ještě, že máme možnost rozdělat si oheň v kamnech a ty skokové změny teploty a vlhkosti si místně eliminovat. Ale přes všechny ty výkyvy počasí je dnešek dnem pěkným a příjemným. I taková jarní bouřka má své kouzlo. Sedět si pěkně v suchu na lavičce na zápraží se sklenkou piva v dlaních a pozorovat ohnivé klikyháky blesků, na okamžik zažehnutých na černém pozadí zatažené oblohy, to vnímám jako zážitek opravdu pěkný. Samozřejmě jen tehdy, pokud to našinci nebouchne přímo do chalupy. To by představovalo dobrodružství úplně jiného druhu. Pravděpodobnost něčeho takového je ale naštěstí tak mizivá, že celkem oprávněně doufám, že pokud to do mne do dnešního dne ještě nepraštilo, budu takového dobrodružství i po zbytek své pozemské pouti ušetřen.

I když jeden nikdy neví!
Stát se může ledacos.
Možnosti náhody, řečeno slovy klasika, jsou neomezené.
Posuďte sami!
Pravděpodobnost, že se člověk kdesi na cestách bude nacházet na nějakém dopravním prostředku zrovna ve chvíli, kdy tento bude zasažen hořícím meteoritem, je mnohem mizivější, a přesto osobně znám pár lidí, které toto neuvěřitelné dobrodružství potkalo. Je to nezpochybnitelně zadokumentováno v lodním deníku bývalé československé námořní lodi m/s Praha, kterou tento zázračný důkaz o neomezených možnostech náhody potkal při cestě Magellanovým průlivem.

Kdysi dávno, v polovině sedmdesátých let minulého století, za jedné klidné noční vachty mého známého palubního důstojníka na můstku oné lodi, najednou za ohlušujícího svištění a s náležitou tvrdostí dopadl ten posel z vesmírných dálek na její příďovou nástavbu, hned vedle kotevního vrátku. Kromě kraválu tam svým dopadem vyvolal i světelné efekty ne nepodobné horečné činnosti několika svářečů. Nebýt zrovna v těch místech tak hustá koncentrace vrátků, motorů, kotevních řetězů a bubnů s ocelovými lany, určitě by se po dopadu odrazil a zmizel za bokem lodi. Takhle tam v tom chaosu nakonec zůstal uvězněn a už jen tak docela tiše, za občasného zasyčení, tam chladl. Vedlejším efektem jeho dopadu byla mimo jiné i neuvěřitelně výrazná husí kůže na těle službu konajícího druhého důstojníka, který na tu příď zrovna bezmyšlenkovitě civěl z křídla můstku.

Ten chudák na něco takové rozhodně psychicky připraven nebyl. Když první úlek pominul a ty vztyčené pozůstatky z dob, kdy jsme ještě byli celí porostlí srstí, se mu zase zatáhly zpět do pórů úlekem podrážděné pokožky, vydal se za doprovodu kapitána a palubního lékaře na příď, za účelem bližšího ohledání místa onoho podivného jiskření. Našli tam omlácenou barvu paluby a nějaký podivný, černý a hodně teplý šutr. Když někdo z nich (nikdo se potom, při rekonstrukci oné události, nepřiznal ) vyslovil doměnku, že to svinstvo může být klidně radioaktivní, někdo druhý (taky se nepřiznal) kopl ten zatracenej kus podivně natavené horniny neznámého původu raději přes okraj paluby do moře. Do lodního deníku ale záznam o té události poctivě udělali. Byli to lidé disciplinovaní, bezezbytku respektující všechna psaná i nepsaná pravidla své profese, a svědomí by jim nedovolilo něco takového prostě zamlčet. A taky věděli, že to určitě viděli i jiní členové posádky a že to neopomenou později, v Praze, v ústředí naší věhlasné firmy, patřičně obohaceno o spoustu detailů, vykecat.

dyž se potom, po hodně dlouhé době, vrátili domů, už se tam o jejich geniálně prozíravém zakončení té smolné události vědělo. Pošetilí vědátoři z pražské hvězdárny ovšem ten pech vnímali jako událost neuvěřitelně šťastnou a těmi zabedněnými tupci velícími oné, samotnými nebesy vyvolené lodi, bohužel zahozenou. Chápali to jako trestuhodné promarnění příležitosti umožnit jim prozkoumat kus něčeho, odděleného pravděpodobně z ohonu jakési komety a kromě trochy zelené, syntetické, holandské barvy značky SIGMA setřené z povrchu lodní paluby ničím pozemským neposkvrněného. To vědomí, že se podobná událost za jejich života už určitě opakovat nebude, vyvolalo v několika docentech „kosmických“ věd takovou lítost a zároveň pobouření a vztek, že ti nechvalně proslavení tři členové velení lodi m/s Praha museli tenkrát z hlavního města Prahy utíkat s větrem o závod, aby před těmi sebekontrolu ztrativšími vědátory uhájili alespoň holé životy. V úzkém kruhu zasvěcených astronomů svým činem vlastně vstoupili do dějin. A takový krok je výsadou pouze malé hrstky vyvolených.

Nevím, jestli bych si přál, být v budoucnu předkládán studentům astronomie jako odstrašující příklad neuváženého jednání v situaci s důležitostí téměř historickou. Zabývat se tím ale nemusím, protože statisticky je dokázáno, že každý z lidí má mnohonásobně větší naději býti zasažen bleskem, nežli státi se svědkem dopadu meteoritu. A pochybuji, že by po zásahu blesku ode mne někdo jakékoliv svědectví o čemkoli ještě očekával.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

foto: archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 08. 2012.