Vladimír Cícha: Cesta na jihozápad – vzpomínka na báječné časy (3)
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
Časně zrána v úterý pokračujeme dálnici č. 80 k Renu. Slunce je malinko snesitelnější, krajina mírně zvlněná. Svízel dlouhého cestování pro milovníka slunce (dnes je taková záliba nedoporučovaná) spočívá v tom, že jeho svit je po mnoho hodin nedostupný. Jeho milovník chce vystoupit z automobilu, ulehnout k řece nebo jezeru, je ale třeba pokračovat v cestě, nespočet mil je dosud v nedohlednu, program je bohatý a čas omezený benevolencí zaměstnavatele v udělení dovolené. Města více i méně věhlasných jmen lákají a jejich vzdálenost je součástí jejich kouzla a vábení.
Reno je město neveliké a hezké, u samých hranic Nevady a Kalifornie. Nabízí několik elegantních mrakodrapů a kasina jisté delikátní příjemnosti. Prosperita těchto kasin možná i poznamenala kladně vzhled města.
Byl všední den, ale místa hazardu netrpěla nepřízní návštěvníků. Kolotoč štěstěny a smůly otáčí se dvacet čtyři hodiny denně, mění lidi spokojené v zoufalce, někdy, zřídka, naopak vychrlí šťastného výherce do čistých ulic. Takovým se stal i náš devítiletý synek v kratičkém okamžiku, nedostatečném k vykázání z kasina z důvodu nezletilosti. Nežli se nadál, po vhození dolarové mince a zatáhnutí za kliku, zarachotilo v kovovém žlábku solidní výhrou, mně v hlavě a ruče vedl jsem okouzlené dítě na ulici a tam bezplatný zisk přepočítal.
Následoval nákup nejnutnějších poživatin a pak jsme vyrazili nádhernou scenerií Sierry Nevady k San Francisku. Pouhé opakování toho jména v duchu působí mi příjemný pocit, slastné mrazení nedočkavosti. Vysněný okamžik ocitá se na dosah dvou set mil.
Žádám syna, aby mi z mapy přečetl jména míst, která budeme míjet a projíždět, než uvidíme Golden Gate Bridge. Jsme v Kalifornii, zaslíbené zemi Ameriky. V zemi slunce, pomerančů, hor, oceánu. Měst se jmény svatých. Hollywoodu… a West Coast jazzu…
Stoupáme až do výše 7 000 stop. Mám trochu starost o převodovku a chladicí systém chevroleta belair 1963. Hugošek, na rozdíl od jízdy po rovinách, žene se kopcovitým terénem jako běs. Motor jeho pontiacu má obsah 421 kubických palců oproti 230 mého vozidla.
Kolem čtvrté odpoledne, po projetí pohořím Sierra Nevada, vzduch je náhle nesnesitelně rozpálený. Žhne a obklopuje nás, jako by byl tekutý. Ve Walnut Creek(u) chvíli hledáme známého Huga, pana Kysku. Je to sympatický muž s výbojným knírem, pěkným domkem, automobilem volkswagen, dvěma hochy již zcela amerického vzezření a milou paní matkou z Moravy, dámou pozoruhodných vlastností, která se netají zálibou v pití piva. Při posezení na zahradě jsme panem Kyskou informováni o San Francisku, co tam vidět, kam zajít.
Walnut Creek je v podstatě vilová čtvrť na úpatí okolních kopců. Oplývá subtropickou zelení, kaktusy, je to místo pohledné a čisté. Zpět do motelu Number 6 s bazénem, ač je to poněkud proti našim plánům strávit pár dní pod stanem, který s sebou vláčíme.
San Francisko… splněný sen, fata morgana na dosah, proměňovaná ve skutečnost! Mosty a dálnice klikatící se nad zemí v nadjezdech. Město amerických beatniků, město básníků Ferlinghettiho, Gingsberga. Je snadné věřit Tony Bennetovi zpívajícímu o srdci zanechaném v tomto městě. Snad jedním z nejhezčích měst Spojených států amerických.
Dávná touha uvidět právě tohle americké město splňuje se každou další ujetou mílí. Neklid zmocňuje se i choti a syna. Ten ale hlavně hledí do mapy a nadšeně a správně hlásí příhodné výjezdy z dálnice, kudy je třeba jet k cíli toho dne… Fisherman's Wharfu. Už nás ani netrápí mýta, vybíraná často cestou. Přes Oakland Bridge vjíždíme Friska, v podstatě do jeho centra…
foto: archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 07. 2012.