27. července opouštíme Long Beach a po dálnici č.15 ujíždíme přes San Fernando do pouště Mojave k Las Vegas vzdálenému 286 mil. Znovu potkáváme klimatizované automobily se staženými okénky, vozy nedávných ročníků; mají povětšinou čísla losangeleská nebo lasvegasská a mne se občas zmocňuje neklid, způsobený pomyšlením na případný kolaps našich obyčejných, k této pouti nepříliš způsobilých vozidel.

Ženě není nejlépe a než se oddává absolutní nehybnosti a zavírá oči, pokládá mi na hlavu kapesník, namočený v zásobách vody, kterou s sebou vezeme v izolované nádobě značky Coleman.

Nikdy jsem neviděl tak dokonalé a mohutné tetelení horkého vzduchu nad kapotou automobilu, jako v průběhu této cesty do Las Vegas. Když se město objevilo na dosah, bylo to hotové vysvobození. Na dobře viditelném ukazateli teploty jedné z prvních budov četl jsem údaj 111 stupňů Fahrenheita ve stínu. Byly dvě hodiny odpoledne.

K večeru jsme schopni vydat se do města světel, hazardu, nevkusu, monstrozních reklam desetimetrových prozářených postav kovbojů a jiných dobráků, kynoucích nám ohromnýma rukama v gestu ponoukajícím nás uchopit štěstěnu za pačesy, nepropásnout životní šanci, vyhrát částku, o jaké se nám ani nesní, jakou bychom si nevydělali poctivou prací za celý život. Ohromné reklamy oznamují vystoupení největších hvězd amerického showbusinessu... Dean Martin, Frank Sinatra, Ann-Margaret, Sammy Davies Jr. ... už je tma, ale vzduch je ještě horký, ač příjemnější a pojednou mi to všechno krásně ladí a pasuje, v tomto místě vzrušení, hazardu, omámení mamonem, opojení rizikem ze hry, riskování ztráty majetku, domu, továrny, všech akcií a klidu nemůže být snad jinak nežli horko jako v pekle... i když v ohromných hernách a palácích ševelí klimatizace, tiše a dokonale.

Nedá se nic dělat, usedáme k automatům, Hugem cloumá pokušení zkusit si bakarat, alespoň tak o tom mluví, střídáme se u synka, který postává a posedává venku, hodný a trpělivý, ač dozajista smutný z toho, že mu není dopřáno zkusit štěstí, stejně jak tehdy v Renu. A hezké i méně hezké paní a dívky roznášejí drinky pro ty, kdož se zúčastňují zápasu o přízeň Štěstěny, gratis je to, automatický úsměv návdavkem.

Potkává nás to, co valnou většinu návštěvníků, ač jsou i výjimky. Rychlá, slibná výhra, následovaná posloupností nezdarů. Občas v nějakém sousedním automatu zarachotí sypající se mince a tím je oživena poklesávající naděje... stojím pak u jedné z rulet a pozoruji krupiéry počínající si rychle a obratně a napadá mě, že to musí být pěkná otrava osm nebo kolik hodin denně, ač jistě s přestávkami a střídáním, sledovat kolo štěstí a osudy těch, kteří neodolali pokušení ...

Ráno vyjíždíme dost pozdě a dosahujeme Grand Canyonu právě v okamžiku, kdy paprsky zapadajícího slunce dopadají na východní stěnu ohromné propasti, zbarvují ji do oranžova. Na sestup do fantastické kotliny už ale není ani pomyšlení, zbývá pár minut na několik fotografií.