Literatura – Na pokračování

Iveta Kollertová: Byla jsem královnou

Jediné, na co jsem si zatím ale netroufla, bylo nakupování. Sama bych se do obchodu neodvážila, ani to u nás dost dobře nejde. Nechápu všechny ty architekty či projektanty, co plánují chodníky a přejezdy. Možná se tomu říká bezbariérový obrubník, ale ti dotyční zcela určitě nikdy na vozíku neseděli.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)

Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě.

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (8)

Konečně začínalo být v Radňově tepleji. Dědeček říkával, že jaro si s příchodem na Vysočinu dává pokaždé načas, ale mě na tom hlavně zajímalo, že si konečně můžu natáhnout kraťasy bez punčocháčů. Přitom se už vůkol všechno zelenalo, rozvinuly se kalichy květin, ze spánku se probudily hejna much a otravných ovádů a já se těšil na slavnost »májky«, poněvadž to byla jediná sláva, kterou tu Němci a úřady povolili.

Iveta Kollertová: Jsem zase člověk

Ranní vzbuzení, odebrání krve a nastávající vizita. Páteční den se probíral jen pomalu, sluníčko se snažilo prorazit skrz žaluzie a bez úspěchu zmizelo za mrakem. Snídaně na vidličku se nekonala, sestřička mi naskládala tři misky vývaru a bylo po parádě. Upozorňuji šeptem okolí, že můj žaludek nepojme ani jednu misku, natož všechny tři.

Iveta Kollertová: Má naděje neumírá

V těch zvláštních dnech mi přišel email. Obyčejný email, jakých každý z nás dostává tucty, jenže tento mne vyzýval, abych neváhala a zavolala na telefonní číslo do Brněnského onkologického institutu. Vytočila jsem číslo a ozval se pan doktor Sláma. Neměla jsem ani tušení, co mi může poradit, jestli je to vůbec k něčemu dobré.

Sloupky Jiřího Menzela (22)

Poslední dobou pořád se mi vybavuje v hlavě jméno a postava legendárního filmaře Maca Friče. A s odstupem doby si ho čím dál tím více vážím. Není to jen tím, že se v televizi často objevují jeho nikdy příliš oceňované, ale přesto nesmrtelné filmy, jako je „Pytlákova schovanka“, „Roztomilý člověk“, „Kristián“ a podobně.

Iveta Kollertová: Koldům je zvláštní dům

Ani jsem neslyšela otevírání dveří. Maminka stojí vedle mé postele a dívá se na mne. Usmívá se. Dívám se na vrásky kolem jejích očí. Šedivé vlasy jí odstávají a ona je uhlazuje roztřesenou rukou. Jde k oknu. „Škoda, že tu není balkón, viď?“ „Stejně bych na něj nemohla, mami,“ odpovídám a sleduji každý její pohyb. Jak je mi blízká, jak drahá. Cítím příval obrovské nepopsatelné lásky.

Sloupky Jiřího Menzela (20)

Nevěděl jsem, že budu mít tolik známých a přátel, kteří mají dost prostředků i snobských tužeb, a kteří by si podobný přepych - mít vlastního komorníka, sluhu, majordoma, či jak by ho pojmenovali - rádi dovolili. Telefonovali mi kamarádi, kteří to vzali jako recesi, ale taky mi volali a vyhledali mne lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, ale kteří opravdu projevili vážný zájem mít někoho takového, kdo by jim podával poštu, ošetřoval šatstvo, uváděl hosty, naléval drinky a já nevím co všechno musí takový správný komorník dělat.

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (8)

Branou jsme projeli bez potíží. Byla rozestavěná a dosud neuzavřená. Obyvatelé Pelhřímě ohrazovali osadu hradbou z kamenů, jimiž mínili zpevnit val pod kůly palisády, aby před ním mohli prohloubit příkop a časem ho napustit vodou z říčky, jež tu protékala a říkalo se jí Bělava. Strážný na věži mě poznal a zamával mi. Osada byla nyní jako vymetená, každý utekl před prudkým deštěm a tak nás nikdo neokukoval, jak se obvykle stávalo, když se objevil nový příchozí.

Sloupky Jiřího Menzela (36)

Ve chvílích, kdy jsem psal tyto řádky, zbývalo pár hodin do konce roku. Navzdory silvestrovskému veselí se člověk nemohl zbavit blbé nálady. Prezident je zhnusený a my občané jsme bez iluzí. Politika se proměnila v handrkování, slovní šarvátky, osobní útoky, pavlačové hašteření. Co se nám to stalo, komu se to podařilo optimismus a naděje listopadových dní proměnit v blbou náladu?

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (4)

Před rozbřeskem jsem byl v sedle. Nad vesnicí se vznášel mlžný opar. Pohanskou slavnost, včetně svatební noci, prožívala celá vesnice. Alespoň to tak vypadalo. Mnozí tanečníci, zmožení namáhavým trdlováním, nedokázali se patrně doplazit na svá lůžka a nyní pospávali kolem vyhasínajících ohnišť, někteří z nich ještě ve vzájemném objetí. „Člověče!?“ zaslechl jsem před sebou. Z vodních par, řinoucích se z hladiny řeky, vynořila se na břehu přede mnou ženská postava. Stála u loďky, naložené až po okraje nejrůznějším nákladem, malovanou masku si z obličeje dosud nesmyla, ale z uší již odložila cinkavé kruhy z bronzu.

Sloupky Jiřího Menzela (17)

Stěhoval jsem se se svými knížkami a to byl horor. Jsem takový knižní sysel. Hromadím a schraňuji každý kousek potištěného papíru. A po tolika letech, co jsem na světě, se mi toho nahromadilo na metráky. Teď proklínám svoji hamižnost a urovnávám své knižní a brožurkové poklady do nových regálů.

Michal Čagánek: Malá (5)

Podle některých se Marek zbláznil, podle jiných konečně přišel k rozumu. To, co v poslední době provedl s obchodním domem, skutečně stojí za zvážení. V první řadě úplně zmizel dětský koutek. Místo něho je zde celé podlaží nazvané Dětský svět. Ten blázen pořádně popustil uzdu fantazie. Ty ji budeš muset také popustit, aby sis to celé dokázal představit. Malebná zákoutí plná barev. Výtvarnou dílnu, keramickou dílnu, pohádkový les. Vůni dřeva, zurčení vody, oblé tvary, čáry a máry, vše dokonale propojené.

Michal Čagánek: Malá (3)

Marek dočetl moji knihu, to, co jsem dosud napsala. Dlouho seděl a mlčky hleděl do míst, kde poslední slova splynula s bílou plochou papíru. Nebylo jasné, jestli začne plakat nebo se smát. Konečně zvedl hlavu. Usmíval se, v očích slzy. „Chtěla bys to vydat?“ Usmála jsem se. „Ne tak hrrr, vždyť to ještě ani není napsané!“ „No, já myslel až potom.“ „Potom musím najít někoho, kdo umí krásně malovat, aby knihu doplnil obrázky. A taky toho, kdo dělá, aby byla kniha knihou. Kdo rozumí písmenům a ví, jak je na stránkách uspořádat.“ „Grafik.“ „Ano ten.“ „A co tiskař?“ „Ten se bude taky hodit. Hlavně ale musíme najít někoho, kdo se umí krásně smát.“

strana 1 / 20

Další strana »