Literatura – Na pokračování

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (10)

Do dědečkova krytu jsme se zatím ani jednou neuchýlili a to mi bylo líto. Teda přesněji řečeno, uchýlili jsme se tam narychlo jednou v noci, ale to už bylo po válce a je to úplně jiná příhoda. O tomto dni, o němž nyní píši, se pravilo v rádiu, že v Praze se stále bojuje a maminka trnula, aby se tam tatínkovi nepřihodilo něco zlého. Na pile se neřezalo, mužští seděli od rána do večera u přijímače.

Luděk Ťopka: Podivní tvorové z jiného světa (1)

Jednoho pondělního rána u nás zastavil strýcův asistent s autem, naložil mne i tatínka a odvezl nás krásným slunečním dnem přes Prahu, podle Berounky a kolem hradu Karlštejna, do malé vesnice Leče. Uvítání bylo bouřlivé a po báječném obědě jsem se ocitl jako v pohádce. Prolezli jsme s bratrancem Slávkem celý statek, od sklípku se studánkou až po patra špýcharu, maštal s koňmi i kravský chlév a honili se s hospodářovými psy po sadě za humny.

Iveta Kollertová: Bolest a ještě bolestivější ponížení

Náš bytný byl sice hodný a já mu nikdy nepřestala být vděčná, ale přece jen. Občas jsem měla pocit, že jsme jen levná pracovní síla. Jeho neočekávané vpády do našeho domečku mne začaly neuvěřitelně vadit. Nemohl spát, přišel a vysedával do noci u nás. Potřeboval poklidit, nemohla jsem odmítnout.

Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (3)

Než jsem usnul, vzpomněl jsem si, nevím proč, na úplně jinou plavbu, z období ryze letního. Na Slovensku na Dunaji se v červenci roku 1950 konala zajímavá dálková plavba. Bylo to v době, kdy se začaly objevovat rekordy na prudce tekoucích řekách. Iniciátorem téhle plavby byl Čech, Karel Vobr, povoláním číšník. Inspirací mu byly už o rok dřív konané dálkové plavby na Volze.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (27)

Tři dny jsme procházely městem společně s našimi muži, ti ve čtvrtek odletěli za svými obchody do Kostariky. Přestěhovala jsem se pro zbytek pobytu do pokoje k Simoně. Měla tam šílený nepořádek, jaký mívala doma. Máma se jí kvůli tomu něco nadomlouvala! Nemínila jsem ji zde převychovávat, naopak, zatoužila jsem prožít zbývající dny v naprosté shodě...

Iveta Kollertová: Bez Internetu ani ránu!

Obvodní lékařka sama nevěděla, kam mne poslat a jestli jsem schopna převozu. Brala jsem to prostě jak fakt. Koneckonců, když jsem se začala rozpadat, nenašel se nikdo, kdo by mi poradil, jakým způsobem ošetřovat zdevastované tělo i orgány. Všechno jsem se musela učit formou pokusů a omylů. Špatně jsem sáhla, krvácela jsem a kroutila se bolestí. Ale člověk je silný, je nepředstavitelně silný, pokud chce žít.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (5) Apačská nevěsta

Vůdce mormonských vystěhovalců Royce Oatman měl tři děti. Třináctiletou dívku Olive, jedenáctiletého chlapce Lorenze a sedmileté děvčátko Mary Ann. Vydal se v čele výpravy do údolí řeky Rio Gila a v krytém voze si vezl rodinu a veškerý majetek. Doufal, že se svými mormonskými souvěrci vytvoří v úrodném pruhu země podél řeky prosperující a spokojenou komunitu. Zaslechl varovné zvěsti o tom, že Apači vykopali válečnou sekeru, ale vidina života utvářeného podle společného náboženského přesvědčení všechny obavy zaháněla.

Sloupky Jiřího Menzela (11)

Rád se dívám v televizi na filmy pro pamětníky, filmy natočené před válkou, za války i těsně po válce, na filmové žurnály i jiné dokumenty z těch dob. Je to zajímavé srovnávat. Obzvlášť mne zajímá, jak tehdy vypadaly ulice a lidé v nich. Pokud se scéna, či záběr odehrává v Praze, snažím se odhadnout, kde asi byl film natáčen, a co se všechno od té doby změnilo, jaké byly tehdy tramvaje a jak auta před válkou jezdila ještě vlevo.

Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (1)

Děj se co děj, nikdy v budoucnosti nezažiji tak krásné dobrodružství, jaké se mi tu nabízí. Kdybych si podrobil Everest nebo doletěl na Měsíc, nezískal bych nic a byl bych nespokojen, poněvadž ani na vrcholku Himálají, ani na povrchu jiné planety, bych nikdy neunikl nelítostným výčitkám, že jsem neproplaval Panamským průplavem.

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (2)

Rádio hlásilo nebezpečí dalšího bombardování zrovna ve chvíli, kdy u našich dveří kdosi zazvonil a doslova vpadl do našeho bytu strýček Pepa ze Smíchova ve své černé uniformě městského strážníka. „Libuško, sbal si rychle věci! Teda sobě a kloučkovi!“ zvolal na mou maminku a byl celý zarudlý v obličeji. „Sehnal jsem člověka s náklaďákem, co odjíždí do Pelhřimova.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (14)

Mít zdravé dítě je pro každou matku to největší štěstí, které jí může život nabídnout. Nevyrovná se mu bohatství, peníze, společenské styky, krásný dům či obdiv nebo dokonce potlesk obecenstva. Vezli jsme proto z kliniky našeho Patrička jako poklad. Nožičku pak měl ještě asi dva týdny v sádře. Když mu ji ortoped sundal, mohli jsme se sami přesvědčit, že ji má v pořádku.

Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (13)

„Všichni byli dlouho do noci vzhůru. V rozhlase dávali vzpomínkový pořad o Ztracence. No a ráno jsme zaspali.“ „Hlavně žes dojel,“ povzdechl jsem si. Znamenalo to, že start bude o pár minut posunutý. Trochu mě to zklamalo, protože mám rád přesnost. Na loď se mnou naskočil Jacek s redaktorem Pudilem.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (39)

Pokaždé, když jsem se pozdě odpoledne vracela domů, jsem uvažovala o situaci, do které jsem se zcela nečekaně dostala! Ale vlastní vinou, Martinko! okřikla jsem se vzápětí. Jak jsem pronikala do finanční problematiky firmy, uvědomovala jsem si stále zřetelněji kromě Viktorovy podlosti i svou dřívější bezmeznou naivitu.

Iveta Kollertová: Moment rozpadu

Snažila jsem se všechny obtěžovat co nejméně, vlastně jsem se jen dívala na televizi a sem tam mne Jarda vyvezl na vypůjčeném vozíku ven na dvorek. To byly ty chvilky jediného štěstí. Ráda vzpomínám na náš „výlet“, kdy běžel po silnici a mně vlály vlasy kolem tváří. Stromy nás míjely a sklenice studeného piva před hospodou byla odměnou.