Literatura – Na pokračování
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (1)
Přiznám se, že na rozdíl od svých dětí a vnoučat jsem ve svém dětství žádné domácí zvířátko neměl, když se nepočítá nějaká ta bleška či veška, kterou jsem si přinesl domů ze školy. Možná by se ale dali započítat už zmínění chrousti nebo housenky, které jsme „odvážně pěstovali“ z nejrůznějších důvodů v krabičkách od sirek.
Sloupky Jiřího Menzela (21)
Vrátil jsem se z Bukurešti. Byla tam přehlídka věnovaná panu Hrabalovi a mým filmům. Bylo mi tam dobře a všichni na mne byli hodní. To město je velice zajímavé, připadalo mi, jako když se probouzí z nehezkého snu. Kdysi bylo náramně bohaté se širokými třídami a výstavnými bohatě zdobenými domy. Dneska je to už ale smutná, zašlá a hodně omšelá paráda.
Iveta Kollertová: Maminka
Bože, kde to jsme, jak mám najít svědky něčeho, co probíhalo pěkně za zavřenými dveřmi? Sousedé mi přišli vynadat, že je tahám po soudech a přitom oni byli jediní, kteří věděli, jak Jarda jedná a že je víc v hospodě jak doma. Nedivím se týraným ženám, že váhají se soudy a raději se nechají doma mlátit a trpí. Nikdo jim totiž nevěří, nemají důkazy. Ti, co to vidí, dávají ruce pryč.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (33)
Jak jsem se domluvila s Viktorem, v pondělí jsem skutečně nastoupila do funkce vedoucí stavebního úseku firmy TIGR. Velmi brzy se ukázalo, jak neprozřetelně jsem se rozhodla. Pravda, podařilo se mi zabít čas prací, kterou jsem nejen měla ráda,a navíc jí rozuměla, takže mě nikdo z chlapů, kterým jsem šéfovala, už nenachytal na švestkách jako nějakou začátečnici, ale zaměstnání mi způsobilo nové, navíc nezanedbatelné komplikace.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (7)
Probudil mě až rozbřesk. Zubřice ještě spala, ale jistě ne dlouho, plameny totiž nestačily pohltit naposledy přiložené dřevo. Ležela na rohoži, stočená do klubka a zamotaná do tkané pokrývky. Dalmatiku měla složenu pod hlavou. Byla pod látkou patrně nahá, protože jí vykukovala obnažená noha až nad koleno, a já na ni civěl jako na nějaké zjevení a divil se, jak je jiná než mužská, navíc nezvykle dlouhá, měla hladkou a bílou pokožku, neboť na rozdíl od svých pihovatých vesničanek, se patrně nikdy nevystavovala slunci.
Sloupky Jiřího Menzela (17)
Stěhoval jsem se se svými knížkami a to byl horor. Jsem takový knižní sysel. Hromadím a schraňuji každý kousek potištěného papíru. A po tolika letech, co jsem na světě, se mi toho nahromadilo na metráky. Teď proklínám svoji hamižnost a urovnávám své knižní a brožurkové poklady do nových regálů.
Michal Čagánek: Malá (2)
Chodím za maminkou každý den, když je to jenom trochu možné. A to je téměř vždy. Jedině tehdy nejdu, když mě tatínek zamkne v pokoji, protože dostane vztek, že jsem tak malá a všechno můžu. Kamkoliv jít, kohokoliv navštívit, vůbec se nebát a klidně vidět anděly, dobro a lásku. On nemůže nic. „Tak řekni, můžu ovlivnit krizi? Děcka v Africe brečí hlady a já můžu co?! Akorát houby! Všecko je to byznys! Prachy, prachy, prachy!“ křičí sám na sebe, bouchá do stolu.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (29)
Viktorův odhad se ukázal jako správný. Jejich manželství bylo hned při prvním stání u soudu rozvedeno. Naše máma to obrečela. Simona začala s přípravami ke stěhování. Už předem se s Viktorem dohodla, které věci si odveze, takže se netahali o starý kabát nebo pastičku na myšli, jak se to někdy mezi rozvádějícími se manželi stává.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (25)
Zaječela jsem radostí a řítila se jí otevřít. – Seš to vůbec ty, vole…?! volala jsem šťastně, a když se mi konečně podařilo vrátka otevřít, vrhla jsem se po ní a v pláči ji objímala a taky líbala, kam to vůbec šlo. Muži, kteří ji doprovázeli, stáli trpělivě o pár kroků dál a shovívavě se nad naším bouřlivým setkáním usmívali.
Luděk Ťopka: Na Rýznburku po 21 letech
Staří už byli oba mrtví a s nimi i jeden z obou bratrů. S druhým, Ferdou, jsem chvíli poseděl, vyslechl pár novinek. Byl už značně nemocný, takže jsme spolu dlouho nebesedovali a brzy se spolu smutně rozloučili. Druhým a největším zdrojem zpráv byla paní Vohralíková, manželka jednoho ze tří tehdejších hajných, který však už byl také mnoho let po smrti.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (6)
Mamert vida, že se žádné válečné moci ubrániti nemůže, pomyslil na outěk. Nočního času, pojma manželku, v náručí ji z hradu vynes. Olivie zprvu dosti spěšně s ním utíkala, když ale přišli do lesa, nemohla hrubě z místa kročiti. Mamert ji opět vezme do náručí, chvátá a vyleze na kopec. Vůkol byla taková tma, že ji takřka rukama hmatati mohl. Na všech stranách vlci skučeli, medvědi mumlali a lišky štěkaly. Olivii pojala taková hrůza, že se všecka třásla. Když tu maličko pooddechli a chtěli dále utíkati, najednou uzří záři, celá obloha se začervenala, a poznali brzo, že Mamertovy hradové jedním plamenem hoří. Mamert vzteklostí a hroznou bolestí jako smyslů zbavený po zemi se válel; Olivie, hořce plačíc, rukama lomila.
Sloupky Jiřího Menzela (7)
Viděli jste už na ulici, nebo jinde, mateřskou školku na procházce? Koho by nepotěšil pohled na průvod drobečků, kterak se drží za ruce, spokojeně capou a důvěřivě se velkýma očima dívají na svět. Proleťme v naší fantasií časem a zkusme si představit tutéž množinu lidských bytostí tak řekněme o deset, patnáct let později, kdy už jsou z nich téměř dospělí lidé.
Sloupky Jiřího Menzela (34)
Na koncertech, rautech, vernisážích, při udělování cen i při jiných slavnostních příležitostech, mezi slušně oblečeným lidmi, způsobně sedícími v hledišti a elegantními róbami na pódiu, vidíte pořád pobíhat chlapíky s aparáty na krku, v záplatovaných vestách a špinavých texaskách s vytahanými zadky.
Luděk Ťopka: Příběh Ing. Jana Sluky – Vrahem nebyl zahradník
Byla to trojka za všechny peníze. Hned první den došlo ve městě k incidentu, když při jejich vyjížďce po okolních vinicích zkřížil cestu jejich kočáru sedlák s nákladem dřeva a nepodařilo se mu včas uhnout. Mladý Fritz vyskočil z vozu, vytrhl svému kočímu bič a starého muže jím několikrát přetáhl. Ten si stěžoval na radnici a purkmistr v zámecké kanceláři.