Literatura – Na pokračování

Josef Blažek: Existuje ostrov (5)

Dick vstoupil do světla svíčky z tmavého koutu. „Jdou po nás,“ řekl klidně, ale rozhodně. „Kdo?“ „Nevím víc než ty. Jen to, že někomu o tebe moc jde. O tebe. O to, aby ses vrátil.“ „Kam?“ „Do chvíle před návštěvou knihkupectví. Aby ti bylo jedno, že existuje ostrov.“ „A existuje? To, co o něm vím a co jsem ti řekl, to je hodně málo. Skoro nic. Žádný důkaz…“ „Podívej,“ řekl Dick, „tady máš odpověď.“

Sloupky Jiřího Menzela (28)

Jezdíval jsem často do Kerska k Hrabalům v jejich lesním útulku a bylo mi s nimi dobře. Jednoho krásného jarního dopoledne, plného teplého slunečního svitu jsem tam zastihl pana Hrabala samotného. Paní byla u sousedů na kanastě. Bylo krásně, oba jsme byli naladěni lyricky, schylovalo se k obědu, dostali jsme hlad a chyběla nám ženská bytost.

Sloupky Jiřího Menzela (32)

Zvykli jsme si na výstavách a galeriích vidět podivuhodné věci. Plátna, v záchvatu šílenství jen tak pocákaná, hromady železného šrotu, artefakty složené ze zvířecích vnitřností a podobně. Umělecké dílo už nemusí být výsledkem zápasu o tvar. Bývá spíše výsledkem umění přesvědčit diváka, že jakýkoli nesouhlas, nepřijetí, neporozumění, by bylo projevem kulturního barbarství.

Ivo Fencl: Sněžná pohádka (5)

Kteroukoli chodbičku tatínek vybral pro další postup, vždycky se ukázala po pár zákrutech slepá. S lákavými bočními tunýlky to vycházelo zrovna tak. Jako by náhle všechny stezky ústily jen do propastné nicoty starého zákona a ani bílí "strážníci" jim neporadili. Mlčeli. Usmívali se. Čekali. A paúsměvy těch bílých paňáců z ledu a bez srdcí byly na každé další křižovatce. Úplně stejné. Desítky a možná stovky Lorenců se na maminku s tatínkem usmívaly strnule trčícími uhlíky koksu a stěny bludiště zářily do tmy hlaďounkým ledem. Jako skluzavky kluzké klouzačky pod botami zlolajně podkluzovaly a rychle, ba ďábelsky rychle přituhovalo.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (36)

- Víš to jistě?! zeptal se mě přísně při mé příští návštěvě v jeho bytě. Mlčky jsem mu předložila těhotenský průkaz. Letmo jsem mu jednu možnost navrhla: interrupci! Skoro hněvivě ji zamítl. – Nesmysl…! vykřikl a s cigaretou v ústech začal v tom panelákovém obýváku kolem mne kroužit. Pak se nade mnou zastavil a prohlásil rozhodně: - Vezmeme se, když budeš chtít! Podívala jsem se na něho vzhůru, a když jsem zachytila jeho úsměv, poznala jsem, že mě asi miluje. Přesto jsem se ho ještě opatrně zeptala: - Myslíš, že děláme dobře?!

Ivo Fencl: Sněžná pohádka (2)

Ale sníh nepřestal hustě padat ani po obědě a sotva tatínek dojedl poslední kousek zelí a knedlíku, výmluvně začal pokukovat po tepané lopatě. "Na dvě hodiny lehnout!" poručily však děti nesmlouvavě. Byly tak vycepované ze školky. "Jako obvykle!" A šly řádit. Koulování v zákrutách chodbiček ale omrzelo. "Co radši proházet spojku k Jakubovi?" navrhl Marvin s výrazem tuneláře a Klárka se pro spojku nadchla. Děti tedy vyměnily polní lopatky za velikou tátovu lopatu a odhodlaně uchopily násadu - každý z jedné strany. Na jednom Marvinem pečlivě vybraném místě zaryly ostří do stěny a mnoho následujících minut zaujatě hloubily.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (8)

Pominu-li maličkost, že chlap, jako byl Luboš, by si snad dokázal uvařit snídani sám, měla jsem to být přece já, a ne jeho matka, kdo měl brzy ráno vstát, láskyplně mu uvařit čaj a přistrčit pod nos dva včerejší rohlíky a trojúhelníček sýra! Jenže vstávat takhle brzy jen proto, aby se milovaný manžílek nemusel obtěžovat napustit do konvice vodu a zapnout sporák, jsem pokládala za jistou formu rozmazlenosti, a nikoliv lásky.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (35)

Simona mi velice usnadnila první chvíle ve fitcentru. Jak mi už cestou prozradila, bylo zřízeno v suterénu bývalého kulturního domu. Vstupovalo se do něho postranním vchodem budovy, kde byla umístěna snadno přehlédnutelná tabulka o službách, které veřejnosti majitelé nabízejí. Vedla mě nejprve do šatny, kde jsme se převlékly do cvičebních úborů, sama mi jeden v sobotu dopoledne v obchodním domě vybrala!, pak už jsme mířily do posilovny.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)

Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (2) Ztraceni v džungli

Francouzský turista Loic Pollois měl dobrodružnou povahu. Před lety doprovázel svého známého na přírodovědné výpravě do pralesa ve Francouzské Guyaně. Sbírali hmyz do entomologických sbírek. Drželi se v blízkosti města Saulu a žádnou divokou příhodu nezažili. Loic během krátkých výletů do džungle získal přesvědčení, že má dost zkušeností na delší cestu divočinou.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (2)

Naše rodina žila dosti skrovně. Táta pracoval jako elektrikář v místním Multiplexu, maminka prodávala v zelenině. Bydleli jsme v činžovním domě za rybníkem zvaným Hrušovák. Byt v prvním patře byl malý, jen 2+1. za jedničkou se skrývala úzká kuchyňka s jedním oknem, pod kterým rodiče umístili dosti nepohodlnou válendu.

Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (4)

Seděli jsme na zdi ohrady a klátili nohama. Na balkónech bylo mrtvo, jenom inženýr Baborský schovaný za Rudým právem pokuřoval čibuka a paní Kaufmannová naklepávala na zábradlí peřiny. Z přízemního okna se za sítí proti mouchám ozvalo: "Ferďásku, skoč mi nakoupit!" Jdeme s Ferdou.

Iveta Kollertová: Koldům je zvláštní dům

Ani jsem neslyšela otevírání dveří. Maminka stojí vedle mé postele a dívá se na mne. Usmívá se. Dívám se na vrásky kolem jejích očí. Šedivé vlasy jí odstávají a ona je uhlazuje roztřesenou rukou. Jde k oknu. „Škoda, že tu není balkón, viď?“ „Stejně bych na něj nemohla, mami,“ odpovídám a sleduji každý její pohyb. Jak je mi blízká, jak drahá. Cítím příval obrovské nepopsatelné lásky.

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (4)

Dědeček s babičkou měli šest dětí. Čtyři dcery a dva syny. Dcery se provdaly, opustily se svými muži samotu v Radňově, ale kupodivu se do rodného hnízda brzy navrátily. Nejstarší Marie se záhy nastěhovala se svým mužem učitelem do radňovské školy, hned na okraj vesnice, což prý pro ně nějak zařídil dědeček, aby bydleli poblíž rodině.