Literatura – Povídky
Stanislav Moc: Na Marhounka rád vzpomínám
Navíc Marhounek naháněl hrůzu řvaním. Řval tak, že praskalo sklo a třásla se nejen okna, ale především kolena nešťastníků, na které se rozeřval. Jeho řvaní bylo proslulé nejen svou silou, ale i výhružkami, že dotyčného zavře, až zčerná. „Do Sabinova tě pošlu, tam tě naučej makat!“ řval na nešťastné maníky, kteří nedokázali pracovat rychle, čistě a k jeho plné spokojenosti.
Ivan Kraus: D 58
Divadelní soubor jsme založili proto, abychom měli nějakou zábavu a taky aby byla příležitost setkat se s holkama. Soubor se jmenuje DEVĚT 58, protože je nás celkem devět. Druhé číslo vyjadřuje letošní rok. Název souboru je nápodobou divadla D 34. Navrhl ho Petr, který se vyzná v historii divadelní avantgardy. Členy souboru jsou krom něho, mne a tří muzikantů - Martin, Helena, Renáta a Jana.
Luděk Ťopka: Pytláci? Ne, vrazi!
Neměl jsem samozřejmě žádnou chuť se střelcem se setkat, ale také jsem nechtěl, abych byl tady v řídkém porostu příliš vidět. Sebral jsem koš a tiše stoupal hustším lesem vzhůru. Zakrátko jsem potkal rodinku hříbků, od patnácticentimetrového pantáty přes baculatou mámu až po pět pěkných kluků.
Anastázia Mahovská: Kurnik šopa
Horská vesnička Ochodnica bývá na podzim často zahalená v mlze a až do odpoledne se v tom bílém nadělení rozpouští vůně bramborové natě. Bramborám se v tomhle kraji daří a umí je upravovat na nespočet způsobů. Traduje se, že když ještě chodily děti z okolních vrchů dolů do vesnice, tak aby v tuhých zimách nezmrzly - než seběhly do školy - tak je mamky zateplily pod kabáty teploučkým bramborákem.
František Mendlík: Ale, to jsou k nám hosti
Náčelník železniční stanice Zadov Jindřich Budín neměl nikdy daleko k silným slovům. Jednou byl předvolán na ředitelství. „Soudruhu náčelníku, je tady na vás stížnost, že jste sprostý při jednání se stranami!“ „Já sprostý na strany, to je nesmysl. A která svině si na mne stěžovala?“ Jinak to byl zlatý člověk. Vizáží silně připomínal slezského barda Petra Bezruče ve zralém věku. Nakrátko ostříhán, opatřen šedivým ježkem, postavou plnoštíhlou, připomínal ouřadu z dob mocnářství. Jakmile se výpravčí Lojzík Bernát jako čerstvý absolvent přihlásil o práci, tu Budín zavolal někam do hloubi drážního bytu: „Andělko, dostaneme novýho kluka!"
Jan Jurek: Dobře míněná rada
„Tak tedy dobře,“ pronesl. „Není mi to sice dvakrát příjemné, ale budeme muset učinit změny.“ Souček se posadil za svůj stůl a mlčky se chvíli díval do prostoru, který ještě před chvíli připomínal bitevní pole. „Asi uznáte, že není docela dobře možné, abych byl před vámi za pitomce, který si ve vlastní třídě neumí sjednat pořádek. Berte proto má následující slova velice vážně,“ řekl Souček naprosto klidným hlasem. A záhy pokračoval. „Vy tu jste proto, abyste se něco nového naučili a já tu jsem proto, abych vám to přinejmenším umožnil. Tak se věci mají ať se vám to líbí nebo ne. Z toho tedy budeme příští dny vycházet.
František Mendlík: Pozor, nepřítel naslouchá
Desetkrát deset dírek.Třetí dírka v šesté řadě je major Skála a osmá dírka v sedmé řadě je plukovník Kocbaba.Tohle pexeso si musí vojenský spojovatel vojín Rendl pamatovat. Je to nutné. Nad dírkami jsou utajené nápisy jako Keřík 88, nebo Javor 33. Největší průšvih by nastal, kdyby dotyčného důstojníka spojovatel neupozornil, že volá meziměsto. To by se pak místo „tady Kocbaba“ ozvalo „tady Keřík 88“. Špion v telefonní budce na rohu by si určitě zamnul ruce.
Ivan Kraus: Otec jde do školy
Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil.
Antonín Suk: Nový šéf
První cesta na motorce po mém nástupu na Vickovice vedla s novým šéfem na hráz Nového rybníka. Asi se mu to místo také líbilo! Krása to byla. Rybník uprostřed lesa. Voda, na první pohled kyselá, nahnědlá, ale čistá. Hladina se hemžila všelijakou tou mrňavou žouželí, ale pohyb ryby jsem nemohl zachytit. Ptát se, bylo mi v tu chvíli hloupé.
Zdislav Wegner: Kuřačka
„To bylo tak,“ řekla, „jednoho dne k nám přišel na návštěvu kluk se svojí rodinkou. Nestihla jsem se připravit, a když zazvonil, tak jsem ho nechala dlouho čekat a on si otevřel vlastníma klíčema. Když vešel ke mně do kuchyně, tak já měla ruce v těstě a byl na mě špatnej pohled. Já byla z toho těsta nešťastná, už mělo bejt dávno hotový, ale ať jsem hnětla sebevíc, pořád se nechtělo odlepit od stěn mísy.
Zdislav Wegner: Tváře
„Podívej, co jsem ulovil,“ řekl mi občas při snídani v kantýně. Nebo na chodbě, a jednou taky na záchodě, jak jsme tam stáli u pisoárů. Vytahoval vždy ten svůj digitální fotoaparát, co se pohodlně vejde do kapsy, a na displeji mi ukazoval svůj nejnovější snímek. Byly to jen tváře lidí, a jednou taky psa, protože mu některého z lidí připomínal.
Zdislav Wegner: Příhody strýce Františka - Zvuk houslí
„Lehni si pořádně!“ řekl strýc František a podrbal Sama na zádech. Dyť už ležím, mňoukl Sam a rozložil se na strýcových kolenou, přimhouřil fialové oči a začal příst. Bylo dusno. „Franto, vodu!“ křikla teta Klára a vystrčila z okna kbelík, a hned po něm svou ostře řezanou tvář s korunou pečlivě do uzlu sčesaných vlasů.
Jan Jurek: Kluci tohoto světa
Před pár dny opustili dětský domov. Nejprve si najdou práci na vlakovém nádraží. Dostanou i jednopokojový byt s teplou vodou. Na rozjezd mimo brány dětského domova, kde vyrostli a strávili celý svůj předešlý život, docela dobrý. Jirka a Petr. Dva kámoši. Dalo by se říct bráchové, třeba ne pokrevní. Pořád byli spolu, v děcáku, ve škole, všude. I teď. Je ráno. Mají před sebou první šichtu. Jirka se bojí, Petr mu dodává kuráž. „Ničeho se neboj, bráško, spolu zvládneme všechno. Věříš mi?“ „Jo,“ odpoví Jirka v obavě, co jim nový život přinese.
Stanislav Moc: Neuvěřitelná náhoda
Český slovník anglické slovo beacon vysvětluje jako světlo, maják a světelné znamení. To všechno beacon skutečně je, i když s tím majákem to slovník trochu přehání. Klasický maják se řekne light house, který ovšem na vrcholu má ten otáčející se beacon světla. Takže bych slovo beacon překládal spíše jako majáček.