Literatura – Povídky
Oáza / Serjoža a Nataša
Správa, ktorú predniesol magister Vábnička, referovala o narastajúcej zločinnosti v meste. Mestské predstavenstvo bolo zúfalé, vyskúšalo už mnoho opatrení a žiadne poriadne nezabralo. Nuž, komu niet rady, tomu niet pomoci a pritom to Jožo myslel vtedy s ľuďmi dobre. Ale začnem od začiatku. Jožo Úžľabina mal šťastie, na čo siahol, to sa mu darilo.
Příhody strýce Františka - Dvojníci (1/4)
Strýc František zvedl pušku. Byla to nová karabina K98k, jen trochu pozměněný model té, kterou měl doma táta, ještě z první světové. Cítil její hladké bukové dřevo na tváři, houpal ji jako dítě. Kdysi dokázal z osmdesáti metrů ustřelit bažantovi hlavičku. Vestoje, na povel kapitána téměř bez míření vystřelil.
Jan Jurek: Zajímavý rozhovor
Seděl na betonové zídce rozpálené od poledního slunce a v náručí dřímal černého kocoura. Tomu klukovi hádal osm nejvýš devět let. Mimoděk odtušil, že by k němu přece jen mohl jít a prohodit s ním pár slov. S dětmi si měl vždycky co říct. (Kéž by totéž mohl říci o dospělých). Mimo to se všechno zdálo lepší než nečinně čekat na svého otce, který právě debatoval s dědou kluka, kterého nikdy předtím neviděl.
Luděk Ťopka: Piniperdus piniperda
Sehnu se k tlumoku pro termosku se studeným čajem, když tu vidím, jak kolem něho pospíchá malý, strakatý a čiperný příslušník toho bezbřehého hmyzího moře. Pohybuje se trhavě, uhání tryskem, zastaví se zahýbe anténkami, zase se rozběhne na kmitajících nožkách, prozkoumá kousek trouchnivějící kůry a opět vyrazí, aby nakonec zajel pod ležící kládu.
Emilía Molčaniová: So ženami to treba vedieť / Chlapi, mám riešenie!
„Zdravím, chlapci! Jožko, prines nám tri pivá! Tak, konečne si vychutnám to ticho.“ „Pišta, tu, v krčme, že je ticho? Veď je tu ako v úli, všetci sa prekrikujú jeden cez druhého…“ „Ale je to predsa len balzam na uši. Vy neviete, chlapci, čo musím doma počúvať. Tá moja, keď príde domov, huba sa jej nezastaví, už som z toho chorý.
František Mendlík: Síla názorné agitace
Toho kalného mrazivého rána stojí na seřadišti čtyřčlenná družstva spojařů. Je zima, do rána napadal čerstvý sníh. Na seřadišti stojí vojáci opatřeni ušankami a vaťáky.Vždy čtyři muži vedle sebe připomínají posádky tanků. Akorát za nimi nestojí kamarád tank, u nohou mají cívky s namotanými zelenými dráty. Jeden voják – jedna cívka, jedna cívka – jeden kilometr.
Přání
Vstal o hodinu později, než vstával obvykle, ale den mu připadal stejný, jako předcházející dny. Přistoupil k oknu. Sníh byl špinavý a rozbředlý jako včera a teploměr za oknem měl stejně vyznačenou stupnici, jako každý den ráno. Nic nenasvědčovalo tomu, že jsou vánoce a že je dnes Štědrý den. Je to jako normální sobota, pomyslel si a začal se oblékat.
Emília Molčaniová: Ženích / Okno
„Máte to tu voľné?“ „Nech sa páči.“ Čo sa vypytuje, či nevidí, že som v kupé sama? Títo výrastkovia… No, má už nejakých 25 a bisťu, aj fešáčisko je. Sadol si oproti, skoro sa nám dotýkajú kolená, má nohy dlhé ako deň na Jána. Koľko má? 190 centimetrov? Vyberiem si z tašky knihu, to robí dojem, bude si myslieť, že som ešte študentka…
Ivo Fencl: Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů
„Dobrý den!" pozdravil jsem chirurga. Vynořoval se z temné hlubiny chodby, ale nebyl jenom chirurg, byl i čerstvý právník, obojí v jediné osobě. Plzeňský diplom ještě nezaschl, IQ 152 a přicházel. Kroky jako střely dum-dum se rozléhaly prastarou budovou Divadla plzeňské komedie, a když se tento "double doktor", známý jako QQ přiblížil, podal mi ruku teatrálně jak nějaký herec: "Netěší mě."
Antonín Suk: Opravdoví loupežníci
O „rezavých loupežnících“ už jsem už vyprávěl a o tom, že mě mladá maminka lákala z lesa domů výstřely z brokovnice také. A tak nyní musím splnit svůj slib z minula a povyprávět, jak to všechno souvisí. Někde tady nade vsí musela být famílie rezavých loupežníků. Jenže – kde? Pátral jsem já, hledal cestář i strýc Jirka – a výsledek žádný. Slepice z horní strany Vickovic se ztrácely napořád!
Ivan Kolařík: Opuštěný manžel
Já však na otřesnou zprávu zareagoval tím, že se mi roztřásla brada, oči se mi zalily slzami a, než mohla žena cokoliv vysvětlit, padl jsem koleny na horký písek a horem pádem jsem se zapřísahal, že se budu pokaždé přezouvat, zvedat prkýnko u záchodu, nemluvit sprostými slovy, že budu po sobě uklízet a nebudu v její přítomnosti nikdy více popouštět uzdu tělesným potřebám, jen ať mě, pro boha, neopouští.
Michal Čagánek: Babička na prodej ...
Vždy na mě padala úzkost z těch dvou malých oček na koncích hrubých provázků, které děda přivázal k hornímu rámu branky do zahrady. Moc dobře jsem věděl, na co tam visí a pro koho. Měl jsem moc rád naše ušáky, hlavně když byli maličcí, tak malí že ani nebyli vidět v pelíšku z chlupů mámy králičice a děda do něho sáhnul a ukázal nám králíčka na dlani, malé králičí mrně se slepýma očima a neposlušnými nožičkami, které chtělo jediné, být rychle zpátky u svojí maminky.
Antonín Suk: Emil
Z Prahy k nám do vsi jezdil Emil. Byl právoplatným členem naší společnosti. Však tehdá soudruzi předepisovali, jaké složení má každá jedna základní organizace myslivců mít! Přesně na procenta se vědělo, kolik musí mít kádrů a upotřebitelných psů a kolik smí mít intelektuálů a ostatních nekádrů. Náš Emil pracoval s elektrikou a ucpával mezi námi místo dělníků ze závodů. Říkali jsme si sice, že je trochu šouplý, ale byl náš.
Zdislav Wegner: Kaliště (1/2)
Skočil jsem do vody po hlavě. Blízká šachta proměnila řadu rybníků v Suché v kaliště. Rákosí s hnědými palicemi ještě čnělo z vody, ale bylo temně zbarvené jako voda kolem. Tráva ustoupila od břehů, a jen tento poslední rybník se podobal tomu, čím býval snad po staletí. Před chvílí z něj nějaký kluk vytáhl na vlasci omotaném kolem zápěstí okouna.