Literatura – Povídky
Antonín Suk: Starostlivý hajný
Stávala a dosud stojí Pavlovská hájenka na svahu Pavlíkovského polesí směrem k Ledči. Budova obytná, dvůr, stodola a vedle rybníček-prameňáček. Nad ním vysoké třešně a vrby. Vládcem zde byl strejček Uhlířů, hajný jak má být. Na co sáhl, to se mu dařilo, v dudáku na něj nikdo neměl a to raděj nemluvím o té trošce rumu, který jsme občas u Mařenky ve Vilémovicích vypili. Člověk to byl veskrze veselý, nedokázal promluvit bez vtipné nadsázky. Do jeho rudlu patřila baculatá, milá a starostlivá mamina, které závidět nemohl nikdo. Žít po boku takového hajného nebyla žádná legrace. Dále tu byl synek Fanda, moc hezká černovlasá dcerka Jaruška a pak výškrabeček Pavlík.
Únos / Štúdijný pobyt
Prišiel som domov z krčmy a v nemom úžase som ostal stáť v predsieni. Čo sa stalo? Prečo ma moja Xantipa ako obyčajne nevíta s valčekom v ruke? Kde sú staré dobré zvyky? Už mi to normálne chýbalo. Išiel som ďalej a nič. Mĺkvo. Asi išla k svojej mamičke. Nuž čo, aspoň raz to bude bez nadávok a školenia. Na druhý deň som našiel v schránke list. Stálo v ňom: „Uniesli sme Vašu ženu, ak ju chcete naspäť živú, zaplaťte dvestotisíc. Inak ju neuvidíte.“
Jitka Dolejšová: Oceán
Jejich rybářská loďka naštěstí té velké bouři odolala. Navigační přístroje se však poškodily, a tak nevěděli, kde jsou. Co z lodi neodnesla voda, bylo zničené. Vysílačka nefungovala. I ten motor jim vypověděl službu. Ještě, že se naučili vozit s sebou vesla. Ta jako zázrakem přečkala spoušť bez úhony, pevně přivázaná silnými lany. Dokonce objevili jeden nepoškozený vak s pitnou vodou.
Jan Jurek: Letní romance
Měla na sobě hebkou průsvitnou halenku, pod níž se dmula dvě malá dívčí prsa, krátkou sukýnku a ve vlasech tak dlouhých, že konečky se dotýkaly pahorku jejího zadečku, červenou pentli. Oči jí zářily, v ruce držela kornout s dvěma kopečky pistáciové zmrzliny a v druhé ruce svírala mou dlaň – studenou proti té její. Byl večer a my se procházeli po pobřeží Jadranu, vítr čechral hladinu moře i kadeře Věrčiných vlasů
Antonín Suk: Sněhový svatý Josef
Bez ohledu na to, že svátek slavil svatý Josef, začali nahoře vymetat. Musela jim tam zbýt velká zásoba, chumelilo jako v lednu! Les se prohýbal pod tou nadílkou, která se sice snášela k zemi jako peříčka z babiččina polštářku. Lehounce, ale stačil je malý závan a už se všechno točilo. Spořádaně, jako při starých vesnických zábavách, pěkně „za sebou“.
Luděk Ťopka: Modrý rak
„Co blbnete, chlapi?“ zaujal vášnivé odmítavé stanovisko, „copak jsou Sověti ňáký imperialisti nebo fašisti? Že tu měli manévry, to je přece mezi přáteli normální, ne? Bundeswehr cvičí ve Francii, Angláni v Německu a nic se neděje, ne? Lidi maj holt velký oči a nechaj si nakukat blbostě ze Svobodný Evropy. To dřív vytáhnete z vody barevnýho raka, nebo uvidíte támhle v tej bažině červený žáby než ruskýho vojáka na Václaváku. To nikdy!“
Kamila Urbanová: Jak jsme strýčkovi podali seznamovací inzerát
Ve svých čtyřiceti dvou letech byl stále sám. Měl několik krátkých známostí, ale ještě nepotkal tu pravou. Podezírám ho že schválně. Vždycky, když se měl vyjádřit k budoucnosti vztahu "nahodil zpátečku", alespoň tak nějak mi to říkala maminka. Maminka ho zná nejlépe, strýček Bedřich je přece její bratr. Ta ho už má prokouknutého "skrz na skrz".
Antonín Suk: Srnec (1/3)
Za hájenku nám chodil srnec. Parádní kousek v paroží. Kdo ví, kde se ten rod tady vzal. Po všech stránkách připomínal srnce karpatského. Vysoké, mohutné lodyhy, nádherná růžice a velice silné perlení víc jak do půl lodyh. Šel už sice zpátky, ale ještě pořád byl krasavec. Jednoho z nich měl už na stěně náš hospodář – Toník Nováků. Byl to jeden ze dvou srnců, které střelil.
Luděk Ťopka: V šumavském lese, stranou světa
Francl se mi tehdy svěřil, že ho tyhle řeči sice mrzí, ale protože jsou to jen lži a lidská zloba a závist, příliš jich nedbal. To se ale změnilo, když nabraly jiný tón. Anka je mu nevěrná, zanáší mu s mladým inžinýrem ze statku, Horáčková je prej viděla na sejpce přehazovat ječmen, co se má co inžinýr vohánět lopatou, že jo ....
Antonín Suk: O koťatech a o Punťovi
Kočka, kterou jsem ubydleli v naší hájence se spustila s některým kocourem ze vsi a náš malý Honzík měl moc práce. Ve stodole na mlatě se odbývalo krmení kočičáků. Batolila se tam čtyři krásná koťátka, dvě černá, asi po tátovi a dvě černobílá. To po mámě. Krmení nedočkavců se ujal Honzík a plnou odpovědností. Až se mi začalo zdát něco divného. Vždyť ti mourkové nejsou schopní tolik mlíčka, co jim kluk nosil, spotřebovat.
Zdislav Wegner: Pozor na krávy!
Ze sousedního domku s olupujícím se nátěrem, zpoza přerostlých keřů, vykoukla hlava sousedky - šedivý koš vlasů, pod ním dvě oči jako černé korálky. „Beware of the crows!“ křikla na mě. Prohledával jsem v hlavě mou skromnou zásobu anglických slov. Dávej pozor na krávy? Hm. Něco mi tu nesedělo.
Antonín Suk: Natěrači
V rámci opravy naší hájenky bylo rozhodnuto, že dostane nový kabát. Ten drobný šindel ve tvaru rybích šupin se bude natírat. Jak jinak než na zeleno! Jenže ten šindel sahal až do štítu. Baráček nebyl ani nijak vysoký, ale přesto bylo potřeba dost dlouhý žebřík. I ten tady byl. Práce měla být provedena odborně. Zadali jsme ji „nátěrkům“ z Ledče.
Emília Molčániová: Svadobná cesta / Ako Kramlička k peniazom prišiel
Mladomanželia Pampúchovci vystupovali z lode spolu s ďalšími pármi, ktorí využili služby cestovnej kancelárie Amore tour, čo sľubovala nezabudnuteľné zážitky na svadobnej ceste okolo sveta. Opálení, šťastní, neustále sa objímajúci, posadili sa všetci do prístavnej krčmičky, aby tu vyčkali na autobus, ktorý ich mal odviesť na letisko.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (2) O kamarádství
Kamarád. Těch, které jsem tak v různých etapách svého života oslovoval, bylo poměrně dost, ale většinou to byl omyl. Ty, kteří omylem nebyli, bych určitě spočítal na prstech. Když nad tím vším dnes, s odstupem času, přemýšlím, nejpozoruhodnější byli právě ti nejméně nápadní. Jedním z těch, kteří mi v paměti zanechali stopu nejvýraznější, byl vzrůstem malý, ale sukovitý a po všech stránkách neuvěřitelně odolný pořízek, kterému všichni z jeho okolí říkali Johny. Poznal jsem ho na moři. Po svém prvním nalodění na nákladní loď převzal jsem po něm jednu špinavou a páchnoucí skříň se smetákem a kupou hadrů na podlahu, rozhrkaný vysavač a titul rajonisty palubní posádky.