Literatura – Zamyšlení
Setkání
Byla sobota ráno, Honza se pomalu probouzel. Kolik může být asi hodin, napadlo ho. Otočil se na bok, aby viděl budík na stole. Bylo za deset minut šest. Zkoumavě se zadíval směrem k oknu ve snaze odhadnou vývoj sobotního počasí.
Naši vyhráli
Štrachali jsme se po chodnících předměstí Melbourne k velkoprodejně nábytku. „Jde to?“ zeptal jsem se manželky. „Co jako?“ odvětila. Po tvářích jí stékal pot. „No, jestli ještě můžeš?“ Lékař nám pověděl, že máme zvonit kdykoliv. I v noci. „Opravdu tu postýlku musíme kupovat zrovna teď?“ zeptal jsem se. Ale ona uchopila rukojeť kočárku a vyrazila vpřed.
Egon Wiener: Věřte nevěřte, něco se děje | O úklidu | Kamenná krajka
A přece se točí! Byť jsem si myslel, že takové příhody se už nedějí, stane se a pokaždé překvapí. Mají svůj kolorit, ve světě hospodářských krizí jsou bezvýznamné, leč potěší. Potěší? Nevím, zda v nich není skrytá výzva, zdvižený prst, takové to ponaučení našich předků, kteří mívali vidění, varování před něčím, co si rozumem nedovedli vysvětlit. Ano, už podruhé mi někdo zcela anonymní vrátil ztracenou peněženku. Šrajtofli. Kasír tašku. Ať to pojmenuji jakkoli a přisadím si germanismem, pořád jde o jednu a tutéž věc. O malý zázrak přírody.
Kamila Urbanová: Noční chatování s dávným přítelem
Když nám schází pochopení od lidí blízkých, svěřme své trápení listu čistého papíru nebo blikající obrazovce počítače. To jsou totiž jediné dvě věci na světě, které snesou tíhu trápení našeho života. Člověk nejbližší by nás již tisíckrát odsoudil, člověk nezaujatý si to alespoň přečte. A TI OPRAVDU CHÁPAJÍCI SNAD VYDRŽÍ ČÍST TO I DO POSLEDNÍ VĚTY...
Člověk v sídlišti – úprk do ticha
Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod ...
Ivan Kolařík: Vzpomínka na máj, lásku, cyklistický závod a policajty.
Máj a Petřín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívčích vnadách. První máj a kopec Petřín ve mně vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický režim tvrdě zakročoval proti komukoliv, kdo se opovážil oslavovat Majáles. Petřín…stráň lásky se stal kopcem úprku před bolševikovými obušky, které tvrdě ztrestaly studenty a vůbec kohokoliv, kdo nadšeně skandoval: “Ať žije Majáles.”
Jana Stuchlíková: Už jsi snídal?
Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy všemu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky.
Lucie Frejková: Jak jsem našla samu sebe
Nikdy jsem nebyla oblíbená na základní škole a urážky typu: „Zrůda jde!“ mi zůstaly v hlavě dodnes. Nikdy jsem se nepokoušela vystrčit hlavu z davu, raději a moc jsem na sebe neupozorňovala. Když jsem ve čtvrté třídě čekala se všemi spolužáky, až se otevřou dveře od jazykové učebny, přišla za mnou kamarádka. Nejdříve jsme se bavily o úkolech, o tom, co jsme dělaly o víkendu, a pak se mě zeptala na otázku: „Nemáš chuť začít se mnou chodit do dramatického kroužku?“ Moc jsem tomu pojmu dramatický kroužek nerozuměla, ale když mi kamarádka řekla, že se jedná o divadlo, souhlasila jsem.
Sport a já
Sport posiluje tělo i ducha, já vím. A také se podle toho řídím. Ovšem ne vždy s úspěchem. Začalo to už v první třídě, při nástupu v tělocvičně, jako nejmenší - poslední v řadě, to mi tedy ducha nepozvedlo. Během školní docházky se to bohužel jen jeden rok změnilo – a potom se ta prťavá holka zase odstěhovala, což bylo k zlosti. Ale do cvičení jsem se pustila s vervou a velkou chutí. Kdo by neměl tělocvik rád? Ale už při pochodu to nějak skřípalo, – levá, pravá, levá, pravá.
Egon Wiener: Houby pořád rostou | Na vesnici u Nisy
Když takovéhle zprávy čtu, rozčílím se. Opravdu musel praotec Čech zastavit tam, kde nerostou? Jinde rostou a smutné je, že rostou odtud víc, jak dva tisíce kilometrů na východ, v lesích okolo Kovrova, města v Rusku, východně od Moskvy. A je jich tolik, že je průmyslově zpracovávají v manufakturách, kterým říkají gribovary.
Austrálie - můj osud (3)
Emigrantský lágr Trajskirchen praskal ve švech a lidé spali na matracích položených na zemi. Protože to bylo zadarmo, bylo téměř nemožné dostat v lágru místo. V širokých prostorách těchto nocleháren se odehrával život ...
Příhody strýce Františka (1)
Na obzoru se blýskalo - blížila se anglická fronta. Dva vojáci wehrmachtu, jeden ještě bez vousů, ten druhý šedivý a shrbený, stáli u hromádky hořících polínek na dvorku selského stavení v Normandii. Už dávno si zvykli a nevnímali ani ...
Jan Werich: O vánocích ....
... Já bych chtěl být Ježíšek. Já myslím, že nikoho neurazím z věřících, to bych nechtěl, ale já bych chtěl být Ježíšek. Měl bych hezkou maminku, hodnýho tatínka, truhláře, no a pak by mi vrtalo hlavou, co to je impérium, co to je útlak,, co to je drzost římská a co to je patolízalství, a tak bych proti tomu mluvil a lidi by mě poslouchali a někteří by nadávali a křičeli by na mě a házeli po mně kamením, já bych si toho nevšímal a říkal bych si, co si myslím, a dostal bych spoustu lidí na svou stranu, no a pak by mě museli ukřižovat.
Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (3)
Dvakrát do roka posouváme ručičku hodinek s letním a zimním časem. Možná jednou do roka obměníme účes. Denně si užíváme volný čas. A stále přemýšlíme o tom, kdy už je ten správný čas učinit to a ono. Přemýšlíme místo toho, abychom vše kolem zařídili tak, aby ten správný čas byl právě teď.