Literatura – Zamyšlení
Egon Wiener: Houby pořád rostou | Na vesnici u Nisy
Když takovéhle zprávy čtu, rozčílím se. Opravdu musel praotec Čech zastavit tam, kde nerostou? Jinde rostou a smutné je, že rostou odtud víc, jak dva tisíce kilometrů na východ, v lesích okolo Kovrova, města v Rusku, východně od Moskvy. A je jich tolik, že je průmyslově zpracovávají v manufakturách, kterým říkají gribovary.
Austrálie - můj osud (3)
Emigrantský lágr Trajskirchen praskal ve švech a lidé spali na matracích položených na zemi. Protože to bylo zadarmo, bylo téměř nemožné dostat v lágru místo. V širokých prostorách těchto nocleháren se odehrával život ...
Příhody strýce Františka (1)
Na obzoru se blýskalo - blížila se anglická fronta. Dva vojáci wehrmachtu, jeden ještě bez vousů, ten druhý šedivý a shrbený, stáli u hromádky hořících polínek na dvorku selského stavení v Normandii. Už dávno si zvykli a nevnímali ani ...
Jan Werich: O vánocích ....
... Já bych chtěl být Ježíšek. Já myslím, že nikoho neurazím z věřících, to bych nechtěl, ale já bych chtěl být Ježíšek. Měl bych hezkou maminku, hodnýho tatínka, truhláře, no a pak by mi vrtalo hlavou, co to je impérium, co to je útlak,, co to je drzost římská a co to je patolízalství, a tak bych proti tomu mluvil a lidi by mě poslouchali a někteří by nadávali a křičeli by na mě a házeli po mně kamením, já bych si toho nevšímal a říkal bych si, co si myslím, a dostal bych spoustu lidí na svou stranu, no a pak by mě museli ukřižovat.
Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (3)
Dvakrát do roka posouváme ručičku hodinek s letním a zimním časem. Možná jednou do roka obměníme účes. Denně si užíváme volný čas. A stále přemýšlíme o tom, kdy už je ten správný čas učinit to a ono. Přemýšlíme místo toho, abychom vše kolem zařídili tak, aby ten správný čas byl právě teď.
Kateřina Hubertová: Rodiče pro radost i pro zlost
Mám mámu, mám tátu. Mám rodiče. Já jsem já a jejich potomek. Ale co s tím, že má jeden rodinu? K čemu je mít rodiče? Rodiče jsou zajímavý element. Jejich nálada je proměnlivá jako počasí, a předpověď je asi stejně spolehlivá jako u počasí skutečného. Samozřejmě je jasné, že když uděláte něco strašně nemorálního, tak se naštvou.
Jitka Dolejšová: Škrt, škrt
Moje kamarádka má malou dceru a velké starosti. Pětiletá Katka si vymyslela takovou zvláštní hru. Když se jí něco nebo někdo nelíbí, naznačí rukou velké „X“ a pronese: Škrt, škrt. Poprvé to prý udělala, když ji babička hubovala za počmárané linoleum v předsíni. „Škrt, škrt. Babi, teď jsem tě škrtla, protože se na mě mračíš.“ Moudrá přeškrtnutá babička se usmála a nabídla Katce, že jí pomůže podlahu umýt. Vnučka byla spokojená a svoje škrt, škrt vymazala imaginární gumou. Katka takhle dočasně přeškrtla i přísnou paní učitelku ve školce, zvědavou sousedku a dětského lékaře chtivého jejího krevního obrazu.
Egon Wiener: Píši Vám, kteří nevidíte
Vám, kterým kdosi ukradl světlo zeleného stvolu, rudého květu máku, který opadává v zeleném moři obilí. Vám, kteří prý hudbu slyšíte jenom v barvách. Těm, kteří teplo světla znáte jen z řeči jiných. Vám, kterým bylo odepřeno malovat si s dětmi, vidět, jak večerní vítr prohání červánky a čechrá vlasy. Vám, kterým nic neříká duha a severní polární záře, záclony z bílé příze, Vám, kterým nikdo pomocnou ruku nepodá. Vám, majitelům očí, co nevidí blízké tváře, zježenou srst jezevčíka, listí padající ze stromů, kde stojí tramvaj, kde je zvonek u branky, fotbalistu, střelce z luku, hokejistu, toho, který pádluje a sjíždí řeku, příbor na stole, voňavou palačinku.
Anastázia Mahovská: Co ty víš, co já vydržím!
Čekala jsem beze slov a dozvěděla se, že moje místo se také ruší a onen kolega bude inspektorem, ale že nedostane příplatek za vedení, že vedení bude v jejich organizaci. (Mají to vyspekulované, abych je nemohla žalovat za diskriminaci. Správně mělo proběhnout výběrové řízení. Co jim asi musel adept na moje místo navykládat? Už mě to nezajímá, je to jeho balvan, který si životem dále ponese.)
Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (2)
Většina z nás vnímá čas způsobem “v jedenáct se sejdeme u kašny“, “v sedm musím vstávat“. Ale jen málokdo vnímá čas životního běhu paralelně s tím, jak ubíhají naše hodiny a dny. Určitě bychom si neměli říkat: „Tak a jsem o tři hodiny a pět minut starší,“ protože jsme před třemi hodinami naposledy zkontrolovali přesný čas.
Danuše Markovová: Horké chvíle pelyňkové
Horké chvíle se dají zažít na vlastní kůži dvěma způsoby a vždy je konečný efekt stejný: Je nám ukrutné horko. Letos se o něj postarala rozžhavená Kréta, na níž slunce pražilo tak svědomitě, že pálilo i mou kůži, ostatními posměšně označovanou za hroší. Na vlastní kůži jsem „hroší“ přívlastek měla přilepený už od dětství tak často, že jsem uprosila rodiče navštívit zoologickou zahradu a prohlédnout si ono adjektivum pěkně zblízka.
Vyznání víry
Takových pět kilometrů východně od Kołobrzegu, hned za dunami pláží Baltského moře, leží malá obec Grzybowo. Uprostřed rašelinišť, podmoklých luk a polí dřímá a čeká na dva měsíce tepla, na chvíle své slávy, kdy nabobtná ...
Ruth Hrušková: Malá galaxie
Paní s velkou nákupní kabelou si přisedla vedle mne, důvěrně se naklonila a spustila: „Paninko, to jsme to dopracovali v naší republice, co? Ta drahota, politici jsou naprosto neschopní, a my penzisti jsme na tom nejhůř!“ Sevřela rty do obloukové křivky a tvářila se, jako by měla v kapse mandát všech důchodců.
Egon Wiener: Letní čemejření
Venku to je paráda a já nemyslím, než na jedno. Chlazené a u vody . Pokoukání na krásná děvčata, která mne míjejí, ale nevidí. Budiž, mohlo by být i hůř. To kdybych neviděl já a přestal si všímat dívčího čemejření až tak, že bych z bytu odešel bos, bez bot. Je léto. Horko. Pro chlapa, co už má léta, je každý slunný den požehnáním a každá letní bouřka důvodem ke vzpomínání.