Publicistika – Postřehy
Vlastimil Marek: Každá maminka je Mozart
Přesněji napsáno, co se týče blahodárnosti vlivu hudby na „adaptační změny po porodu“ je zpívající maminka dokonce daleko lepší než nahrávky Mozarta, pouštěné novorozencům sluchátky do oušek. Soukromá nemocnice v Košicích se sice „nebojí zavádět finančně nenáročné progresivní léčebné metody“, viz články, ale především fotografie, které se v okurkové sezóně koncem července vyrojily i v našem tisku...
Vladimír Kulíček: Mrak vemenovitý viděti
Jsou lidé zcela nevšímaví, kráčejí městem zahleděni sami do sebe a ani by nezaregistrovali, kdyby kolem nich prošel slon indický. Potká-li je známý, musí je minimálně praštit do zad, aby se ze své letargie probudili. Neuvažují o souvislosti věcí, které vlastně okolo sebe nevidí a těžko chápou, že se ochuzují o pestrost dějů života včetně často užitečných poznatků.
Pavel Pávek: Je křen jako pivo?
To pivo je dneska jako křen, slýchával dříve kuchtík po hospodách a marně přemýšlel, proč by mělo být. Pálivě štiplavý nápoj, po kterém z očí tryskají slzy jako z hasičské proudnice při středně velkém požáru, není na chuť ani žízeň to pravé. Z opačného pohledu se mu jako zajímavá nezdá ani tekutá kořenová zelenina, ještě ke všemu hořká a s bílou pěnou.
Jan Molič: Viním média z krize
Položili jste si otázku, do jaké míry by byla Krize krizí, kdyby o ní média každý den neinformovala v nejčernější černé? Vždyť stačí málo: Například v době, kdy se o Krizi ještě nemluvilo, pouhá zpráva o poklesu ropných rezerv USA vyhnala cenu ropy vzhůru. Vůbec přitom nebylo podstatné, kde ty rezervy byly předtím, kam klesly a jestli je to běžné či nikoli - prostě klesly.Pak se přidaly zprávy o burzovních pádech.
Pavla a Jana Kriglovy: Vodní záchranář
Jednou v zimě jsme já a moje sestra Jana dostaly nabídku účastnit se víkendového školícího kurzu „Plavčík“ s našimi kamarády - dvojčaty Patrikem a Davidem. V pátek ráno, při cestě autem k bazénu, jsme se my čtyři vzájemně trumfovali svými plaveckými úspěchy: „Vloni jsme s Jáňou obě vyhrály medaile na plaveckých závodech.“
Vladimír Kulíček: Bitánista nebo ekologista?
Pro ubitána byla určena jenom smrt, zpravidla propíchnutí oštěpem. U primitivního kmene byly i sny chápány jako reálná skutečnost a v tom s skrývalo velké nebezpečí. Stalo se to i našemu cestovateli. Jednou v noci vycítil nad sebou neobvyklý pohyb, rychle zareagoval a zjistil, že syn náčelníka se nad ním rozpřahuje s oštěpem v ruce.
Ženská nedá pokoj, dokud neví, že neví, co chce!
Říká se, že když si ženská umane, tak nedá pokoj, dokud to nedostane. Podotýkám, že když ví, co opravdu chce, tak to taky dostane, i kdyby měl čert jezdit na koze. Eliška se po celý dosavadní život vyhýbala obletovaným mužským, takovým těm šarmem nabitým krasavcům. Vycházela z čistě časově úsporného hlediska a měla za to, že je lepší, aby partner hlídal raději ji, než-li aby ona musela odhánět dotěrné samičky zblblé feromony jejich dočasných idolů, a za další, dělalo jí dobře, že nemusela zakoušet tolik potupnou žárlivost, která se jí jeví jako nesmyslná přítěž.
Pavel Pávek: Až vyhraji
Až jednou vyhraji pár milionů, stačí přece tak málo, docela určitě si otevřu cestovní kancelář. Ale ne takovou obyčejnou kterých je šest na každém rohu. Ta kterou založím nebude pro lidi kteří vyjedou za hranice všedních dnů, tam sebou praští k moři, dopoledne se grilujíce z hora odpoledne z druhé strany, a večer courají mezi blikavě osvětlenými výkladními skříněmi s pocity sounáležitosti s velikým světem.
Antonín Siuda: Přítel strom
Někdo má kočku, někdo psa nebo jiné přítulné domácí zvíře. Útěšné lidské přilnutí k jinému živému tvoru má mnoho podob. Jsme příkladem, že to nemusí být toliko živočich, k němuž se přichylujeme, hledajíce příjemné a rovnovážné emoce, neboť tvorem našeho životního přimknutí je strom.
Milan Lasica: Zlodejina sa rozmohla nevídaným spôsobom.
V kradnutí sme sa dostali doteraz najďalej v našich dejinách. Niežeby sme v tom boli sami, veľmi zručne sa kradne aj v okolitých krajinách, aj v iných svetadieloch, ale vzhľadom na veľkosť našej krajinky a pomerne malý počet obyvateľov sa naozaj nemáme za čo hanbiť. Jediný problém vidím v tom, že za kradnutie sa nevyznamenáva, dokonca tí, čo kradnú, sa tým neradi chvália, niektorí to aj taja, alebo aspoň tutlajú.
Poctivé holky přijdou do pekla
Nevím, jak vy, ale nemám ráda revizory. Ačkoliv odjakživa jezdím na platné jízdenky, či průkazku MHD, vždy když mě zastaví revizor, připadám si jako kriminální živel, jenž nestoudně využívá bohulibé služby pražské dopravy.
Karel Bůna: Jako slepý k houslím
Ještě v počítačové době kamenné, to míním léta osmdesátá, jsem se v práci připletl k počítačům výroby tehdy tak slavného JZD Slušovice. Jejich nedokonalost a chyby v instalovaných programech ve mně na dosti dlouho vyvolaly takový odpor ke všemu počítačovému, že jsem jen donucen okolnostmi začal později používat počítač jako psacího stroje.
Sázecí fond
Pokud jsem názvem článku navnadila hazardní hráče, omlouvám se. Na mysli mám sázení stromečků. Nějak se nám ve Zruči množí touhy občanů zvěčnit se pro potomstvo zasazením nějakého stromu někde po městě.
Eduard Světlík: Čtyři historky
Dvě stránky před dokončením knižního překladu z němčiny se mi porouchal počítač. Přesněji řečeno: počítač běžel jako obvykle, jen na obrazovce monitoru se dělo něco nepatřičného. Vyskočila tam najednou tabulka Vlastnosti a přes ni se nedalo přejít dál. Šla jen zavřít. Když jsem pak klikl na kteroukoli ikonu na ploše, tabulka se objevila znovu.