Publicistika – Postřehy
Míša Stošická: Zlodějka
„Všimla sis, co ta veverka držela v packách?“ ptám se. „Nevím, co to přesně bylo, ale vím odkud to ukradla…“ odpověděla mi mamka. Vydaly jsme se na místo “činu“. Objevily jsme hrob z tmavého mramoru s vyrytou fotkou nějakého chlapce, kterému nemohlo být víc než dvacet let… Pod fotkou kromě jakéhosi srdíčka a svíčky ležely (už jen) tři kuličky Rafaela v sněhobílých papírových kalíšcích.
Diškréce policajtovi / Taková zapadlá hospoda
Žízeň je prevít a občas člověka přivede do podivných situací. Jako třeba v té dočista zapadlé hospodě na samém kraji malého města. Nic moc útulného, poněkud zatuchlý odér a hospodská již na první pohled „samá ochota“. Po delší době se zvedla od řvoucí televize a prý cože si dám. Vyprahlé hrdlo nebývale toužilo po pivu a tak vyzněla i objednávka. Než babice došla k pultu...
Zdeněk Wachfaitl: Pražský chodec – z Karlína na Štvanici
Pobřežní ulice v pražském Karlíně je dnes jedna z těch velmi zajímavých bývalých předměstských uliček, v nichž se jako v mnohých jiných starobylých městských částech, čtvrtích ale i zákoutích, v dnešní moderní a uspěchané době leckdy snoubí sláva zašlých časů v podobě toho, co jsme zde ještě před nedávnem ani jako zajímavost nevnímali.
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (4)
Jestliže se k příhodám s pejsky a kočičkami dostávám až nyní, má to docela jednoduchý důvod. O soužití těchto milých tvorů s námi toho bylo napsáno tolik, že se téměř stydím do těchto témat vstupovat. Ani nevím, proč jsem si přesto troufl přidat něco k příhodám štěněte Dášenky, kocourka Modroočka či pejska Kolji a dalších čtvernožců, ale prostě k tomu došlo.
Slušný člověk
Mé psaní provokuje obava, že není daleko doba, kdy přestaneme spolu a mezi sebou komunikovat, kdy přestaneme vnímat jak krásu přírody, tak třeba bolest druhého, kdy ztratíme schopnost vidět a cítit, schopnost dokázat se soustředit ...
Libuše Čiháková: Maminka / Nezapomenutelná Manon
V televizním pořadu Uvolněte se, prosím byl nedávno hostem mim Jaroslav Čejka. Snad poprvé jsem měla na Jana Krause zlost, když se ho opakovaně ptal, proč že na tu operaci kyčlí vlastně nemohl jít. Copak by maminka těch pár týdnů v nějakém sociálním zařízení nevydržela? „Ona by to nechtěla,“ odpověděl mim s andělskýma očima.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (25)
Také dnes zveme vážené a milé čtenáře na krátké listování naším Slovníkem cizích slov. Na řadě jsou písmena H až M. H : habilitace = rozkaz hanáckému letectvu, halogen = stádní gen ženoucí jedince do haly, hausbót = domácí obuv, helénista = člověk milující Heleny, heretik = pán zabývající se etikou, heroina = hrdinná narkomanka, Hindúkuš = tvrdé okřiknutí Hinda....
Libuše Čiháková: Jak jsem ucpala tobogan ...
Když si připomenu dovolenou na ostrově Tenerife, první, co mi naskočí, je akvapark s obrovským toboganem a já v něm. V tu dobu jsem díky poblázněným hormonům přibrala patnáct kilo, které jsem si, na rozdíl od mého okolí, nijak zvlášť neuvědomovala. Když jsem se tehdy spolu s vnukem řadila do fronty mezi omladinu, nemohla jsem si nevšimnout rozruchu, který jsem vzbudila.
Petra Sáezová: Matky puberťáků chápou samice, které požírají svá mláďata
Už třicet minut stojím v koupelně a s výrazem drába pozoruji, jak se koupe. Roste ve mně vztek. Pečlivě mydlí každou část svého krásného mladého těla. Občas na mě koukne. Odhaduje, jak daleko mám do toho, abych po ní skočila a jednu jí vrazila. Pomalu, pomalinku, velmi přepečlivě mydlí každý centimetr čtvereční své opálené kůže.
Pavel Pávek: Jak hloupý synovec o "tataráka" přišel
Procházka ulicí, která od nepaměti vede stejnou a důležitou trasou a často střídá jména, vede okolo tiše zasmušilého hřbitova, založeného za morové epidemie v roce 1680; pro oběti jinde již nebylo místo. Ulice tehdy patrně žádný název neměla, spíše ani nešlo o ulici jako o obyčejnou cestu. Později ale začala jména střídat jako žena mající co koníčka rychlé a pravidelně měnění manželů. Vinohradská, Foschova, Stalinova, opět Vinohradská…
Miroslav Sígl: Sedmnáctiletý Jakub Rož podnikatelem
Byly školní prázdniny, ale právě v té dvouměsíční přestávce bylo možné stihnout mnoho významných předsevzetí. Zpočátku jsem také nemohl pochopit význam služby, nazvané na internetu Školní sešit.cz, ale pronikl jsem do toho právě v létě, kdy jiní odpočívali u vody nebo v lesích. Prokousal jsem se složitostí i jednoduchostí projektu s jakým přišel sedmnáctiletý student soukromé střední školy výpočetní techniky Jakub Rož.
Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (1)
… ty jsou tak hezké ach hezké! Musím se omluvit velkému českému písničkáři Hašlerovi, že jsem si dovolit parafrázovat jeho snad nejznámější píseň. Česká hospoda je opravdu takový fenomén, že se jen sotva dá popsat. Cokoliv teď bude následovat, může být jen nesměloučký pokus vylíčit, co pro nás Čechy, Moravany a Slezany české hospůdky znamenaly, znamenají a doufejme, že stále budou znamenat!.
Pavel Pávek: Buchty tak a ne jinak
Kuchtík je jednoho ještě skoro zimního večera naladěn poněkud nostalgicky. Snad proto, že za oknem to nijak nepřipomíná zimu v pojetí romantických malířů, možná trochu i proto, že, před chvílí dočetl Londonova Bílého tesáka a ještě byl duší v roce 1896. Právě se spolu s Shepardem do Dyey pokoušel překonat smrt nabízející průsmyk Chilcoot.
Blanka Kubešová: Věřím tomu, že se to povede...
Jde o případ Ivety Kollertové, na který se jistě pamatujete. Je čtenářkou i přispěvatelkou PN, tak jsem se s ní seznámila i já, reagovala na nějaký můj článek. Od té doby si píšeme pravidelně. Překvapilo mě, jak silný a vpravdě pozitivní to je člověk, a to i přesto, že má všechny důvody být nevraživá a zatrpklá.